Další výrok, který popudil, se týkal podobnosti normalizátorů z let 69-70 a 89-90. Podle mého názoru se v obou případech dostali ke slovu dravci toužící po moci, zaštítění ideologií Velkého bratra. Filosoficky vzato, není rozdíl mezi levičáky, kteří chodili informovat svoje sovětské soudruhy na velvyslanectví v Dejvicích, a pravičáky, kteří chodili se stejným úmyslem na velvyslanectví na Malé Straně, rovněž považujíce danou ideologii za jedinou správnou a definitivní.

Z toho, co jsem stačil vypozorovat, ani jedni ani druzí nebrali ohled na nic jiného než na sebe a svoje koryta (s výjimkami, které se vždycky najdou).

V mém článku rovněž nelze najít obhajobu Anticharty. Můj výrok "Protože normalizační bod mrazu nastal kolem roku 1970 a od té doby se situace postupně zlepšovala, Charta se mohla mnohým jevit jako slon vyslaný do porcelánu, jako krok zpátky" se ke svědkům páně Friedlanderova pohoršení dostává nepřípustně obměněn: "(Podle Jírovce se) situace se prý u nás po roce 1970 zlepšovala, ale chartisté to svou aktivitou všechno rozbili."

Bez tohoto pokroucení by ovšem diskutujícímu těžko vyšel jeho argument. Z formulace, kterou jsem použil, jasně vyplývalo, že jsem pouze naznačil možný pohled některých přítomných (v ND) na Chartu a současně uvedl dilema s ním spojené. Nic víc a nic míň.

Větu "jestli to Werich tak viděl, věděl jen on sám a možná pár jeho nejbližších" může za obhajobu Werichova podpisu Anticharty považovat jen člověk s nesmírnou fantazií.

Vrátím se ještě k úvodu článku pana Friedlandera, v němž zmiňuje, že ani kulturní velikáni (tehdy, mezi válkami) nechápali, že přes komunismus cesta k nápravě sociální nespravedlnosti nevede. No my, poučeni historií i současností, nejsme ohledně zmíněné nápravy o nic moudřejší. S jistotou můžeme tvrdit jen to, že cesta k nápravě sociální nespravedlnosti už vůbec nevede přes současný kapitalismus. Jenže to by bylo téma na jinou diskusi -- nikoli nezajímavou.