Heideggerův mimořádně odporný a stupidní nacismus

26. 3. 2026 / Boris Cvek

Tím končí jeden velký oddíl knihy (Revoluční filozof 1919-1933) a začíná další (Je nacismus opravdu údělem Německa? 1933-1945). Zdá se, že hlavní důvod Heideggerovy podpory pro nacistický převrat byla frustrace z toho, jak fungovaly univerzity. Všude viděl malost a průměrnost, hlavním tématem byly platy, nikoli vnitřní obnova. Šílené je číst o tom, jak stále věřil v návrat k Řekům a jak ho štvalo, že se plete římská antika s dobou velkých řeckých filozofů (konče Aristotelem). On opravdu věřil, že návratem ke starým Řekům duchovně, kulturně, intelektuálně obrodí německé univerzity a národ jako takový. S nacismem jako takovým spokojen nebyl, chtěl ho ideově přebudovat, ba stát se jeho hlavním ideologem. Jak je v knize výslovně napsáno: jemu nešlo ani o svobody, ani o občanský mír, ani o ekonomickou krizi, jemu šlo jen o to, že duch doby dával přednost průměrnosti, což se musí radikálně změnit.

Rektorem se stal na jaře 1933 v důsledku tzv. Gleichschaltung, čili podřízení všeho v zemi nacistické diktatuře. „Volba“ proběhla s vyloučením volitelů židovského původu a po nátlaku na rektora sociálně demokratické příslušnosti, aby odstoupil. Heidegger hned pak vstoupil do NSDAP. Při výuce měl pocit, že studenti, byť hojně přítomní na jeho přednáškách, nechápou, co říká (a kdo by ostatně takovou pitomost jako návrat k Řekům mohl chápat?); a nyní chtěl univerzity radikálně změnit politickým autoritářstvím… asi aby ho poslouchali. Výmluvné také je, že ještě předtím, než se Hitlerovi podařilo tak rychle provést svou totalitární revoluci, považoval Heidegger nacisty za politicky nezkušené a neschopné.

Docela mě zamrazilo, když jsem si uvědomil, jak vlastně ani dnes nechápeme, že politicky nezkušení lidé mohou být mnohem schopnější než politicky zkušení – a zlikvidovat celý společenský systém a všechny instituce. Zajímavé také je, že Heidegger považoval za hlavní cíl svého působení filozoficky porazit marxismus a také křesťanství, což politicky odpovídalo hlavním soupeřům nacismu. Heidegger byl přesvědčen, že teprve filozofie může tuto bitvu skutečně vyhrát a zakořenit německý lid zpátky do jeho půdy… přes starořeckou filozofii.

Na jedné straně je tu samozřejmě pořád dokola ta podivná, bezobsažná mystika pojmů jako pobyt, autenticita, zakořeněnost. Kdo by si taky mohl zvolit následovat Hitlera jinak než autenticky, že? A ta odpornost myšlenky Volksgemeinschaftu. Heidegger přednáší svůj rektorský projev v aule před nacistickými pohlaváry, jsou tam lidi z SA atd. Heidegger dostojí své misi spojit nacismus, obrodu národa, s řeckou filozofií a logicky si vybírá Platóna. To sedí úplně dokonale. Samozřejmě vůdce, zejména filozof, jediný zná dobro a vede ostatní. Tím je projevena autenticita, odvaha k bytí tváří v tvář smrti a zakořeněnost. Ne, nedělám z toho karikaturu. A je to naprosto logické.

Co ale bije do očí, je, že tam není žádný darwinistický výběr, žádná aristokracie a genialita, i když to jsou základní pojmy, kterými se ohání nacistická ideologie a Hitlerovo pojetí jádra jeho projektu: kultury. Aristokraté a géniové se neshodnou, hádají se, každý jde svým směrem, takto lze najít nějakou autenticitu. Autenticita jako následování fýrera je opravdu něco naprosto absurdního.

A Heidegger to tlačí zcela vážně – a logicky přes Platóna. Výmarská republika je hnus, protože tam jsou jen strany, které se střídají u moci, ale tady je fýrer – a pod ním menší fýrerové jako rektoři, profesoři, lékaři, právníci atd. – a vedou lid k vědění, k dobru, k pravdě. Že vědění vzniká, ověřuje se polemikou, kritikou, soutěží, že v tom je síla svobody, to tu vůbec nepadá na váhu. Vkládám citaci z knihy.

„Contrary to the Weimar Republic, where one party suceeded another when it had acquired enough power to do so, the Third Reich was a revolution that actually affected the very being of every German in his relation to the state, giving him the means to assume authentically his people's destiny by resolutely following his leader, Adolf Hitler; and everyone had to feel growing within the will to give a growing role to this political knowledge for an extraordinary urgency. Conceiving the new education that was to train the nation's future elite as a whole, enlightening the people through a strong and repeated public discourse, the rector of the University of Freiburg (BC: Heidegger) bestowed on himself a special role, that of a new Plato, that of the modern philosopher par excellence and the true inspiration of the coming revolution, an ambition that was in evidence even before his inaugural address.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 284.

Je opravdu šílené, že to mohl hlásat univerzitní profesor, intelektuál, a asi si to skutečně myslel (prý vlastně už od roku 1918 měl za to, že jedině vůdce může zachránit Německo právě zejména intelektuálně… ani jsem nečekal, že se setkám s tak skvělou ilustrací toho, co Popper viděl nacistického na Platónovi).

Židům bylo zakázáno studovat na univerzitách – s výjimkou potomků židovských veteránů z první sv. války – přičemž židé byli, což je velmi správně napsáno, identifikováni náboženským původem. Nacisté z toho udělali fantasmagorii rasy. Stačí kapka cizí krve a následky jsou s matematickou jistotou strašné. Heidegger s tím zjevně neměl problém. Zdá se, že se od NSDAP výrazně lišil v tom, že spirituální vůdcovství lidu dával spíše do ruky univerzity než strany, do rukou jím definované vzdělanosti. Což jsou ty pitomosti o esenci německé univerzity a zakořeněnosti v ní atd.

Klíčové slovo dalšího výkladu má prý původ v Tacitovi, ale za Třetí říše dostalo centrální a změněný smysl: Gefolgschaft. Šlo o něco jako feudální družinu v boji. V nacistickém smyslu to byl princip proměny práva i vztahů na pracovišti, včetně univerzit: fýrere, rozkazuj a my budeme následovat. Samozřejmě pro Heideggera to je projev autenticity, zakořeněnosti, charakteru atd. Totalitní stát je to, k čemu se nacisté hlásí explicitně – a není to jen to, že fýrer ovládá vše (a od něj dolů menší fýrerové), ale taky v tom – a to už je hodně blízké Orwellovi – že jedinec musí veškerý svůj život, i ten nejosobnější, podřídit komunitě, tj. Gefolgschaftu.

Heidegger si byl ale, zdá se, dobře vědom, že i když studenti jsou připraveni stát se věrnou družinou, aniž by dokázali pochopit jeho filozofii, s fýrery na univerzitě je to složitější – on je sice jejich velký fýrer, ale oni nebudou, nota bene podle jeho specifické filozofie hlásící se ke starému Řecku asi tak úplně schopní svého fýrera následovat – jistě nechtěl jen pokrytecké odkývání. Na druhou stranu: jestli opravdu věřil, že jeho řečtí filozofové se stanou tou skutečnou ideologickou páteří budoucího národa, je to mimořádně, groteskně naivní.

K citaci jsem si zvolil to, co Heidegger chápal jako přijetí zákona vlastní esence u studentů (není to něco neuvěřitelně pitomého: přijmout zákon vlastní esence?): tedy studenti jsou svobodní nikoli k tomu, aby si dělali, co chtějí, ale k tomu, aby přispívali ke společnému dílu, čili fakticky následovali menšího fýrera, a ten většího fýrera atd. V poslední citované větě se mi zdá, že dokonce autor sám propadá výsměšnému sarkasmu, tak strašně je to celé stupidní.

„For Heidegger, the German Student Union in Freiburg placed itself under the law of its own essence. He did not see this law as an effort to subject students to the regime, but rather as the recognition of what was an organic part of the university, whose funtion was to contribute to the common work: the association was therefore to see to it that the students would no longer be „free“ in the sense of being able to behave capriciously, as they, but rather „free for“ their spiritual vocation within the German people. The autonomy permitted by this totalitarian law went so far as to confer on the student union the capacity to define its own essence.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 296.

Jeden z hlavních problémů je podle mě samotná tradice pojetí vědění jako něčeho intelektuálního, duchovního, kulturního, co je takto nějakou fintou sebepotvrzeno a nikoli relativizováno. Typickým příkladem je celý Hegelův systém jako snaha překonat relativismus plynoucí z dějin vědění. Nacismus byl proti těmto snahám sice brutálně utilitaristický a biologický (ovšem zase ve smyslu poznání, které je definitivní a proniká k podstatě světa, což je stejný blábol, ať je chápán spirituálně, materialisticky nebo jakkoli jinak), ale neměl vypadat jako materialismus, zejména u Rosenberga měla být rasa zároveň něco duchovního (např. rasová duše jako cesta k poznání skutečných hodnot).

Heidegger zdůrazňoval více než rasu lokální krev a půdu a spojoval to až se starými Řeky, kteří prý byli duchovními předchůdci Němců. Řekové samozřejmě jako všechno to pravé a hodnotné ve všech ohledech pocházeli z germánského severu. Severní rasa je pak společný počátek všech civilizovaných národů. Jenže ty kecy o pobytu a autenticitě, to má tendenci spojovat spíše s tou vlastní lokalitou Černého lesa, se svým původem z rodiny žijící zde po staletí, a tak prý ve spojení s tím prostředím a na základě těch staletých kořenů je možné dosáhnout toho pravého vědění, autenticity atd. – a to samozřejmě díky znalosti staré řecké filozofie. Když se to tak vezme kolem a kolem, muselo z toho plynout, že jediný, kdo je skutečně autentický, znalý atd., je Heidegger sám. Pologramotná babka z nějaké chaty v údolí Černého lesa žijící ve staletých kořenech sepětí s tímto krajem to být jistě nemohla.

Ale město ještě méně, protože město je vykořeněnost, dekadence, neautenticita. Zato staří Řekové, to je něco jiného, ti jistě dělali filozofii ve vesnicích. No, je strašné to číst, co ti lidi – zdaleka ne jenom Heidegger – blábolili a stále více si kladu otázku, zda tohle Jan Patočka a spol. nevěděli. Všechno jsou to naprosto veřejné zdroje typu inaugurační řeč. Tohle je výmluvná ukázka, která mimo jiné mluví o autentickém opakování – neuvěřitelné, co je vše možné!

„…for him (BC: Heidegger), heroes were at the heart of the tradition that discovers a destiny. He wanted to promote among his students the imitation of past heroes, taking for granted their „anticipatory resoluteness“, „for the choice made in authentic repetition is above all the one that make sone free to continue the battle and to take up the torch.“ He also had his own example in mind, as he showed in the fall (BC: v rádiu na podzim 1933, další rok to vyšlo tiskem) in his speech „Why Do I Stay in the Provinces?“ He saw himself as the depository par excellence of the spirit of the place, elevated to the highest degree of lucidity by philosophy. To be sure, he was a native of Swabia, born into a family that had been established for centuries in the area… „

„He (BC: Heidegger) adopted sporadically the commonplaces of the Nazi doctrine of the races, as they had been expressed by Rosenberg, for example. The Nordic race was the common origin of all the great civilizing peoples, so that „the march of world history has radiated from the north over the entire planet, determining, in vast successive waves, the spiritual face of the world… influencing it even in those cases where it was to be halted.“ „These migration periods – the legendary march of the Atlanteans across north Africa, Persia, and India (BC: zajímavé, že museli přijít na jih, aby něco kloudného dokázali, zatímco na severu neudělali nic, co by stálo za řeč), followed by the Dorians, Macedonians, and Italic tribes; the diffusion of Germanic folkish migration – culminated in the colonizing of the world by Germanic west.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 304-305 & 309.

Pojďme k závěru pojednání o Heideggerově inauguračním projevu. Tato poslední část se zabývá náboženstvím. Heidegger ve svém projevu citoval Nietzscheho: Bůh je mrtev. Prý to pro něj bylo podobně náročné přiznání, jako by o sobě řekl, že je gay. Ta univerzita měla katolickou teologickou fakultu, Heidegger měl na ní blízké osobní vazby, pocházel z ní, navíc byl z rodiny se staletou katolickou tradicí. O to směšnější mi přijde jeho žvanění o kořenech. Nicméně jak autor knihy vysvětluje, Heidegger stále uvažoval v pseudonáboženských kategoriích, blízkých nacismu.

Začal bych tím, že pro něj náboženství je tma víry, která je jistotou (začínal jako teolog přesvědčený o ledové, nezpochybnitelné logice katolické scholastiky – ve 20. století!), zatímco autenticita je platónský pohled do světla pravdy, která je nejistota. Když pominu, že jistota je platónský a nejistota autenticity a mystéria biblický motiv, něco takového je pro mě to heideggeriánství, k němuž se minimálně pětadvacet let hlásím. Notabene když on tehdy posílá Augustinova Vyznání své milence (promiskuita bylq jeho typická vlastnost) a hlásí se k jeho existenciálnímu pojetí křesťanství.

Jenže pak je tu svoboda, osud, autenticita, vyvolenost, což vše znamená nebát se strhnout pro dějinné poslání národa, čili následovat Hitlera. Jádrem této pseudoteologie je mimo jiné udržení čistoty krve německého národa, přičemž z rasově rovného manželství se rodí obraz Boží, zatímco z nerovného cosi mezi člověkem a opicí. Heidegger uznává jediné skutečné lidské právo: uchování čistoty krve, ze které vzejde lepší lidstvo. Heidegger následuje náboženskou rétoriku Hitlerovu a Rosenbergovu. Fýrer a lid jsou jedno, což je staví proti dvěma hlavním nepřátelům: smrti a ďáblu. Svou řeč uzavřel opět citátem z Nietzscheho, který si vzaly za heslo i jednotky SA: všechno veliké musí čelit bouřím.

Heidegger nechává svou inaugurační řeč tisknout ve Vratislavi v nakladatelství, kde byly vydávány krajně pravicové militantní knihy. Když tištěnou řeč posílal různým lidem, dbal na to, komu ji posílá: zapálené nacisty zdravil hajlováním, ostatní „srdečnými pozdravy“. Dostával různé reakce. V jedné se píše, že jde o mistrovské dílo formulace a kompozice, ale nakonec prý není jasné, zda mají studenti následovat spíše studium překladů starořeckých filozofů, nebo dát se na pochod s oddíly SA.

Nyní ještě pár slov k začátku další kapitoly týkající se období 1933-1934. Pořád je ještě naděje, že Heidegger prošel později nějakou zásadní proměnou, i když už jsem za polovinou knihy (zemřel přitom až v roce 1976). Z krátké úvodní pasáže vycházející z Baudelairovy básně jsem měl naději, že Heidegger se přece nějak s nacismem pral jako rektor o nějakou svou filozofickou, či dokonce básnickou, identitu. Že vzdoroval té malosti. Ale opak je pravdou.

Pokud jde třeba o referendum o vystoupení ze Společnosti národů a převedení voleb na jednu kandidátku NSDAP, Heidegger tvrdil, že Hitler dal lidu možnost udělat „nejvyšší svobodnou volbu, jestli chce, nebo nechce, svůj Dasein“ – přitom Hitler podle Heideggera za to nic nechce, jen mu jde o uvolnění vyšší síly osudu, přičemž obojí – vystoupení ze Společnosti národů i jedna kandidátka – bylo předem rozhodnuto. Holt: osud je osud. Podobně pomocí Dasein je zdůvodněna nutnost eugeniky. Vzorem je eugenika ve Spartě, německý národ musí takto najít znovu svou esenci a přijmout Dasein, musí být tvrdý a rozhodný ve věcech krve. Heidegger usiloval o zřízení profesorského místa ve věcech rasové doktríny a dědičné biologie v nacistickém smyslu.

Hitler se pro něj stával stále více vzorem a jediným skutečným principem a zákonem národa. Třetí říši chápal jako vrchol a uzavření německých dějin. A dokonce se pustil tak daleko, že prosazoval zákon na reformu univerzit tak, aby jim vládl rektor bez ohledu na senát a akademickou obec. To mu asi nakonec zlomilo vaz. V citaci uvádím Heideggerovo srovnání spartské vs. křesťanské vs. buržoazní morálky, pokud jde o léčení nemocných:

„To support his views, he compared what he saw as the Greek, Christian, and modern bourgeois notions of health. In the same spirit that he had discussed Spartan eugenics in Plutlarch's Life of Lycurgus, which condemned fragile infants to death and promoted robust births through flexible marriage laws, Heidegger presented Greek notion of health from the exclusive angle of state. Ultimately, the state justified the passive euthanasia of patients who had becoma useless: „For the Greeks… healthy means neither more nor less then ready and strong enough to be active in the state. Doctors were not allowed to treat anyone who no longer satisfied these conditions.“ Conversely, Christian doctrine considers „an excess of suffering and affliction to be equivalent to health, that is, to the condition that makes someone eligible for and worthy of salvation in the next world (BC: a proto asi Ježíš pořád někoho uzdravoval, protože nepochopil křesťanství),“ whereas „earthly happines and well-being, if they rely on themselves, are diseased and unhealthy.“ The „modern bourgeois world,“ finally, defines health as „the sedate enjoyment of bodily well-being“ and thus tends to reduce medicine and medical practice to a „simple technique of eliminating and relivieng medica conditions.“ (…) The principle of medical autonomy, by which a people bestows on itself the measure of health according to its own spiritual greatness, was inserted into a law of history that decided every aspect of the greatness or a decline of a people. „For every people, the first guarantee of its authenticity and greatness is in its blood, its soil, and its bodily growth. If this is lost or even allowed to weaken extensively, any effort made by state policy, any economic and technical knowledge, will ultimately remain null and void.“ He thus fully adopted of eugenics as well as the principles of euthanasia, which he attributed to Greeks. (…) Heidegger concluded his informal talk (BC: hovořil na ústavu patologické anatomie) by saying that the Third Reich, having supplanted the smallness of the Christian and modern bourgeois ages, was a great era, and that, under Hitler's leadership, the German people would regain the conditions of his historic longevity and greatness.“

Guillaume Payen: Martin Heidegger's Changing Destinies, Yale University Press 2023, str. 324-325.