Několik poznámek k letenské demonstraci

24. 3. 2026 / Josef Poláček

čas čtení 9 minut
Ohledně velké protivládní demonstrace na Letenské pláni o tomto víkendu  panuje v táboře opozice vzácná shoda napříč politickým spektrem: je sice hezké a pozitivní že se tato demonstrace konala, ale její samotné uskutečnění je příliš málo. Nebyl zde vytyčen žádný akční program, který by mohl onen protestní potenciál nasměrovat k určitým konkrétním cílům, které by v konečném efektu mohly současnou vládní garnituru přivést do úzkých. A panovala i shoda na tom, že měly být vyřčeny konkrétní požadavky, politické, respektive sociální. Jenže – tyto názory spočívají na hlubokém neporozumění smyslu (a reálných možností) celé akce, respektive jsou vnitřně rozporuplné.

Především je nutno si uvědomit: od akce tohoto druhu nelze očekávat příliš mnoho. Jinak by se příliš napnula už tak velmi namáhaná tětiva, a místo vyššího efektu by naopak došlo ke kolapsu. O co se zde především jedná: takto masová akce se může konat pouze na základě nejmenšího společného jmenovatele. Tedy – společného odporu proti současné vládě a jejím autoritářským praktikám. Ti kdo požadují aby na tomto shromáždění byly vyhlášeny ty či ony konkrétní politické požadavky si neuvědomují, že v tom samém okamžiku by se začal rozpadat obecný konsens nezbytný k jejímu zorganizování. Protože jakkoli bylo toto masové shromáždění neseno společným duchem odporu proti současné vládě, tak bylo dozajista nemálo heterogenní ohledně konkrétních politických a ideových představ jejích účastníků. Už samotný ten fakt který byl zmíněn v úvodu, totiž že se s touto demonstrací ztotožnila jak levice tak pravice jasně napovídá, že ohledně konkrétních programů by nikdy nemohlo dojít ke vzájemné shodě.

Krátce řečeno: každý konkrétní politický požadavek který by byl vyhlášen v průběhů příprav demonstrace by znamenal, že by se na ni dostavilo dvacet tisíc účastníků méně. Prostě proto, že ta či ona skupina potenciálních demonstrujících by se cítila být zneužita pro cíle s kterými vnitřně nesouhlasí.

Mikuláš Minář si byl zřejmě dobře vědom této slabosti svého hnutí, tedy této principiální nemožnosti vyhlásit nějaký konkrétní společný politický program. Učinil proto velmi prozíravě že k takovémuto kroku nepřistoupil, že programový horizont shromáždění omezil pouze na obecný boj za obranu demokracie. Což je právě – a pouze – to na čem se takto velká masa lidí může shodnout, aniž by došlo k názorovým diferencím.

Nicméně Minář zjevně cítí i omezenost takto zcela obecného programu, jeho bezobsažnost. Proto se v druhé linii svých apelů obracel na účastníky shromáždění (respektive členy české občanské společnosti vůbec), aby byli aktivní v politických stranách. Přičemž ovšem nijakým způsobem nevysvětlil, proč by právě tyto politické partaje měly získat nějaký spásný potenciál pouze tím, že do nich vstoupí větší počet nových členů.

Jinak řečeno: Minář chce vytvořit principiálně lepší, slušnější, odpovědnější sféru politiky – ale chce toho dosáhnout starými prostředky. Zde je nutno zmínit jeho výrok, že od politických stran nelze očekávat že budou dokonalé; nicméně podle jeho soudu i tak prý stojí za to se v nich angažovat.

Podívejme se tedy blíže na otázku „dokonalosti“ či „nedokonalosti“ politických stran. Ono se totiž nejedná o to aby byly dokonalé (ať už mravně nebo svou kompetencí); ale veškerá jejich bída spočívá v tom, že jsou omezené ze své nejhlubší podstaty. Každá (a to i relativně slušnější) politická partaj je omezená jenom na jeden určitý výseč skutečnosti, tedy jenom na jednu určitou ideologii. V tom spočívá jejich principiální omezenost, kterou nikdy nemohou překonat. Tato politická a ideologická omezenost pak ale nevyhnutelně má za svůj následek i omezenost personální. Od politických partají které mají tímto způsobem omezený svůj ideový horizont není možno očekávat že do nich budou vstupovat ti, kteří vyznávají skutečně široký, univerzální, humánní horizont lidského žití. Václav Havel měl v zásadě naprostou pravdu se svou bytostnou nedůvěrou vůči politickým stranám; dobře tušil že tam kde ony rozpoutají své tahanice o moc a ideologii, že tam není možno očekávat žádné skutečně pozitivní výsledky.

Mikuláš Minář ovšem není Havel; a tak se stále ještě spoléhá na samospasitelnost klasických, respektive konvenčních politických partají. Ale jak už bylo řečeno, tím upadá do toho protimluvu, že chce dosáhnout principiálně nových horizontů se starými nástroji, starými metodami.

×××

Vraťme se ale zpět k původní otázce: měla tato masová demonstrace na Letenské pláni nějaký hlubší význam, anebo byla naopak daleko spíše výrazem faktické bezmoci občanské společnosti tváří v tvář aroganci moci? Jenom dalším z řady podobných podniků pořádaných spolkem Milion chvilek pro demokracii, který nakonec nijak nedokáže otřást základy stávající moci?

V tomto článku byla uvedena řada důvodů pro závěr, že potenciály této demonstrace opravdu není záhodno přeceňovat; nějaké opravdu zásadní změny poměrů nejsou ani v její moci, ale ve skutečnosti ani v jejích cílech. Nicméně na straně druhé – pokud se na věc podíváme tak že zpupnost moci dosáhla už takových rozměrů že je nutno před ní bránit samotné základy veřejné slušnosti, pak ani tato demonstrace nebyla počinem zcela marným. A to i tehdy když nepovede ke konkrétním politickým změnám či cílům.

O co se jedná: nedá se nic dělat, ale obecná úroveň politické kultury je v českém prostředí (jakož i v celém postkomunistickém prostoru) stále ještě silně zaostávající za normami běžnými ve vyspělých západoevropských zemích. To co si mnohdy dovolí i vedoucí čeští politici, to by v těchto vyspělých zemích pro ně znamenalo okamžitou politickou smrt.

Jenže – ani v těchto západních zemích tato úroveň politické kultury nevznikla sama ze sebe. Například v Německu byla jedním z klíčových momentů pro její vytvoření takzvaná „Spiegel-Affäre“, kdy německý ministr obrany nechal vsadit do vězení šéfredaktora i vydavatele magazínu Spiegel, poté co tento podrobil kritice počínání jeho ministerstva. Na tento akt reagovala německá občanská společnost obrovským masovým protestem, který nakonec donutil ministra odstoupit. To byl zásadní zvrat v poválečných dějinách (západního) Německa, kdy se proti formálně demokratickému, ale fakticky silně autoritativnímu poválečnému režimu kancléře Adenauera probudila a prosadila německá občanská společnost. Obdobně například ve Francii tamější radikální studenti, poté co prohráli svou revoltu v roce šedesátém osmém, nastoupili svůj „dlouhý pochod institucemi“. S výslovným cílem jejich všeobsáhlé demokratizace.

Co tím má být řečeno: ano, demonstrace na Letné nemá a vůbec nemohla mít potenciál k nastolení nějakých zásadních změn stávajícího politického systému, který stále více prokazuje svou odcizenost vůči autentickým potřebám a požadavkům člověka. Nicméně na straně druhé – i takováto demonstrace je jedním z milníků, které krok za krokem přispívají k obecné kultivaci české politické kultury. Co mě osobně na záběrech z Letné zaujalo vlastně nejvíce: to bylo jedinečná pozitivní nastavení, které přímo sálalo z jejích účastníků. V době která je zatížena všeobecným pesimismem a negativismem se ukázalo, že je zde stále ještě mnoho takových kterým osud společné obce není lhostejný, a kteří jsou ochotni sami něco udělat pro lepší, lidštější, pravdivější svět. A právě to je ta zcela nejlepší zpráva z Letné; a právě to je ten potenciál na kterém by bylo možno stavět.

×××

P.S. Dva malé dodatky. Za prvé, i tato demonstrace které mnozí kritici vytýkali mlhavost jejích cílů dokázala dosáhnout, že vláda stáhla svůj ostudný a podlý záměr difamovat nevládní spolky a občanské iniciativy.

A za druhé: v souvislosti s demonstrací na Letné se vynořil ještě jeden specifický aspekt, kterému bude zapotřebí se věnovat podrobněji. To ale až v dalším textu.

 

 

 

-1
Vytisknout
526

Diskuse

Obsah vydání | 24. 3. 2026