Kolo první, zahřívací

Nejpodstatnějším faktem prvního kola volby nebyl propad kandidáta ČSSD Bureše (v jeho postup mohl doufat jen slepý optimista), ale propad Petra Pitharta (KDU-ČSL) ve Sněmovně. Tomu deklarovala před volbou podporu i US-DEU. Počet mandátů těchto dvou klubů ve sněmovně je 21+2+8=31. Skutečný počet odevzdaných hlasů byl 20, jinými slovy pro tohoto kandidáta nehlasovali ani všichni poslanci KDU-ČSL.

Naopak pro nezasvěceného mohl být překvapením výsledek Václava Klause. Diskvalifikace Pitharta ve sněmovně nabízela Klausovu šanci větší než teoretickou. Celkem 92+31 odevzdaných hlasů ho pasovalo do role zdánlivého favorita. Vždyť k dosažení na vytouženou funkci by mu do třetího kola chybělo "jen" 18 hlasů. Zdánlivého proto, že bylo předem jasné, že hlasy, které získal, nejsou hlasy pro něj, ale jsou to obstrukční hlasy těch, kteří nechtěli, aby byl zvolen kdokoliv. Přitom potřebovali ukázat dobrou vůli a demonstrovat "možnou" podporu v další volbě. Parlamentní aritmetika je neúprosná a jakákoliv větší skupina - a to i "ad-hoc" sestavená, je schopna úspěšně modelovat průběh jakéhokoliv hlasování. Nikdo nemůže být "čistý", jnikdo nemůže být vítěz, aniž by se ušpinil spoluprací se svými protivníky... Tak rozhodli voliči a tak rozhodnou pravděpodobně i v dalších parlamentních volbách.

Pro Václava Klause hlasovalo v prvním kole prezidentské volby nejméně 20 poslanců ČSSD. S těmito hlasy však nemohl v dalších kolech počítat. To se také v druhém kole stalo - nikoho nevolilo 77 poslanců. Třetí kolo bylo pak jen potvrzením obstrukčního modelu, zvaného "dva křížky". Zoufale opakovaný výrok Petra Pitharta po druhém kole "Má to v rukou sociální demokracie" nebyl jen odpovědí na otázku o Pithartových volebních šancích, ale konstatováním skutečnosti, v čí režii se první ne-volba ve skutečnosti odehrála. Daleko více členů klubu ČSSD si trouflo pár týdnů před sjezdem vyhlásit otevřenou válku Špidlovi, pouze 6-10 poslanců se ale odváží otevřeně se vzepřít "důchodci z Vysočiny" Zemanovi.

Tolik strohá mluva čísel a první velmi zjednodušený "pohled zvenčí". Při bližším ohledání místa činu vyplouvají na povrch otázky, které už z čísel nevyplývají. A možné odpovědi na ně odhalují pozadí taktik jednotlivých vlivových uskupení.

1. K čemu slouží deklarativní výroky některých klubů či jednotlivců před volbou - ve světle skutečných výsledků prvního kola?
2. Proč značná část poslanců a i někteří senátoři ČSSD demonstrativně volili Václava Klause?
3. Proč tři poslanci ČSSD volili komunistického kandidáta?
4. Měl vůbec být v první volbě zvolen prezident?
5. Mohl být prezident zvolen, kdyby Petr Pithart před třetím kolem z volby odstoupil?
6. A mohl být zvolen kdyby Miloš Zeman nastoupil do první volby?
7. Existuje vůbec dostatečná vůle po zvolení prezidenta, bez ohledu na to kdo jím bude?
8. Komu poslouží blokace voleb - tzn., když prezident zvolen nebude ani v druhém, ani v třetím či dalším kole?
9. Poslouží někomu vůbec přímá volba za situace, když "morální autoritou" pro 80% občanů není nikdo z "mediálně známých" "osobností"?

Na první otázku k čemu slouží deklarativní výroky před volbou porovnání s výsledky prvního kola existují pouze dvě odpovědi, z nichž ani jedna nepodporuje "idealistické vidění" volby prezidenta jako demonstrativní "přihlášení se k trůnu" a masarykovský "morální imperativ":

Odpověď první: Představitelé všech klubů neznají své členy. Také by to znamenalo, že poslanci a senátoři hlasují, jak sami uznají za vhodné. Zdánlivě dobrá zppráva pro všechnuy romatiky, kteří sní o "odpovědnosti", "ústavnosti" a "právu". Kdy tomu tak ale skutečně bylo?

Odpověď druhá: Výroky představitelů politických uskupení a vyjednavačů jsou určené právě a jen pro veřejnost. Skutečné "územní nároky" a počty "bojovníků" však byly už dopředu narýsované a naplánované, volby v prvním kole měly jen demonstrovat soudržnost vlivových skupin. Koncept "publicity" odpovědí byl tak vlastně součástí vyjednávání, ve kterém by se přes média sdělovaly jednotlivé výhrůžky, podmínky či stvrzovaly dohody. Podstatné na druhé odpovědi je také i to, že poskytuje vysvětlení i na druhou a třetí otázku - Proč značná část poslanců a i někteří senátoři ČSSD demonstrativně volili Václava Klause a proč hlasy ČSSD dostlai i komunisté? Ve svých důsledcích vlastně i na čtvrtou - zda měl vůbec být v první volbě zvolen prezident.

První volbu lze chápat jako trojitý ověřovací test o dodržování dohod při hlasování ve druhé či následující volbě. V tu chvíli dostáváme odpověď i na otázku pátou a šestou. Mohl být prezident zvolen, kdyby Pithart před třetím kolem z volby odstoupil? Odpověď je prostá. Chování Petra Pitharta nemělo na zvolení prezidenta žádný vliv. Miloš Zeman se zachoval jako prognostik i jako politický stratég: nejprve nechal změřit teplotu vody, než si půjde sám zaplavat.

Odpověď na sedmou otázku je nasnadě. Případné nezvolení prezidenta by posílilo nyní velmi menšinové protizemanovské křídlo ČSSD a vládní část KDU-ČSL - tedy příznivce "koalice s koalicí". Kompetence prezidenta se přesouvají na předsedu Senátu Petra Pitharta, předsedu vlády Vladimíra Špidlu a předsedu Parlamentu Lubomíra Zaorálka. Tato varianta nic nepřináší nic pro ODS, KSČM a přímo ohrožuje prozemanovskou část ČSSD. Součet těchto tří množin dává přehled o možném výsledku v odpovědi na prostou otázku, kterou se vyplatí poměřovat politiku vždy: "komu to slouží?". Většinová vůle po zvolení prezidenta bude. Zůstává jen otázka ceny útěchy pro "poraženého". Co může Klaus nabídnou zemanovcům a co Zeman Klausovi? Zde má Miloš Zeman daleko větší prostor pro aktuální nabídku, pro kterou se přesunul do Prahy, přímo do Sněmovny.

Odpověď na otázku přímé volby je ještě jednodušší: pouze skupina, která "ovládá" zákulisním způsobem veřejnoprávní média, je schopna účinně "masírovat" dav. Revoluce v České televizi a senátoři ve spacáku dávali odpověď donedávna, situace v US-DEU po jejím sjezdu už nedává odpověď vůbec na nic... Naděje umírá naposled, chtělo by se pošeptat do ucha Monice Pajerové, ale kde je jí konec? Kdo je schopen účinně vést volební kampaň ve většinovém duchu konsensu a porozumění? Z politických subjektů dnes nikdo, i když ti naivnější členové ODS tvrdí opak. Jen ti naivní. Tudíž se nedá předpokládat, že si kapři vypustí rybník... Představy sociologů z "výzkumných" agentur jsou jejich zbožným přáním, protože proti Václavu Klausovi by nastoupili všichni semknuti v jednom šiku. Ústavní většinu na adekvátní změnu ústavy ODS dohromady nedá. Takže - nikdo.

Kolo druhé - počítání oveček

Souboj titánů, jak je někdy pojmenováno klání mezi Klausem a Zemanem proběhne i poté, co byla nominována senátorka Moserová. Ta nemůže postoupit do druhého kola z poslanecké sněmovny stejně tak, jako Miloš Zeman pravděpodobně nezíská většinu v Senátu. Zemanova skupina v ČSSD si v prvním kole pohlídá postup svého kandidáta ze sněmovny. Dá se říci, že Stanislav Gross zahraje svůj part vyjednavače tetokrát daleko svědomitěji a že si nevzme dovolenou, jako před volbou Bureše... Zároveň všichni nechají možnost Klubu otevřené demokracie, ať ukáže, co je podstatou otevřené demokracie - většina. Pokud by se snad tomuto klubu přeci jen podařilo protlačit Senátem senátorku Moserovou do druhého kola, bude ODS nabídnuta adekvátní kompenzace okamžitě a ODS ji přijme ráda. Zeman pak se stane prezidentem již v kole druhém. "Demokratičtí" senátoři nominací Moserové získali pouze PR pro "svého člověka a alibi "odpovědných" pro sebe, jinak by házeli do uren "dva křížky" tentokráte oni. Víc nemohou očekávat.

Ve druhé, pravděpodobnější variantě ze Senátu postoupí Václav Klaus. Ve druhém kole se vyprofiluje skupina hlasů, o kterou se bude hrát v kole třetím při kvóru 141. Pak sehraje svou roli i nabídka pro KDU-ČSL. Komunisté přes všechny mediální výkřiky budou "konzervativní" ve svých názorech a budou volit spíše jistotu Zemana, než z anti-komunisty na pro-komunistu "obráceného Pištoru" Klause. Fakt, že Bohumínské usnesení je "vyhaslé, už netřeba ani deklarovat verbálně. Bude to jasné z výsledku volby. Proto je pravděpodobnější, že v posledním kole volby nástupce po Václavu Havlovi za "delší konec špagátu" bude tahat Miloš Zeman a jazýčkem na vahách budou hlasy doposud všemi vysmívaných komunistů. A to je závěrečná opona posledního absurdního dramatu Václava Havla, které kdysi uprostřed devadesátých let minulého století nazval analytik, publicista a první vedoucí kanceláře NATO v Praze Slavomír Pejčoch - Ravik souhrnným označením "Zahradní slavnost pro 15 miliónů". Těch miliónů zbylo už sice jen deset, ale i to stačí na derniéru. Potlesk stejně nikdo nečeká.