Vánoce pochopíme jen tehdy, ztotožníme-li se s těmi, kdo jsou na úplném dně
23. 12. 2024
/
Boris Cvek
čas čtení
2 minuty
Lidé
ztratili domy s tím nejcennějším, nejosobnějším, co měli.
To byly povodně. Lidé ztratili své nejbližší, to byla střelba
na fakultě. Ale své nejbližší ztrácejí i mnozí další
v důsledku nemocí, nehod, stáří. O hrůzách na Ukrajině a
v Palestině ani nemluvím. Vánoce jsou na prvním místě
svátkem těchto lidí.
Jsou
svátkem nás všech, protože nakonec všichni ztratíme všechno.
Nakonec všichni zemřeme. Není to morbidní? Není lépe o Vánocích
myslet na život, štěstí, blízkost, teplo rodinného kruhu? Ten,
kdo se narodil v Betlémě jako malé bezmocné dítě, přišel
porazit smrt. Může být větší naděje, větší štěstí?
Nemůže.
Myslet
na smrt, na bezmoc, na ztrátu, na Golgotu, abychom měli tu největší
radost, to je ten paradox Vánoc. Myslet na bídu dítěte opuštěného
ve chlévě, jehož slávu zvěstují nebeští andělé. Na jesle
vtěleného Boha. Na toho, koho nikdo nechtěl, o kom nikdo nevěděl
kromě pastýřů, právě chudých, obyčejných pastýřů na dně
společnosti, kterým andělé zjevili, že je to Mesiáš. Ne
kněžím, ne učeným, ne bohatým, ale pastýřům.
Vánoce
jako celé křesťanství jsou radikálním kontrastem mezi zdáním
a skutečností. Dítě je Bůh. Bůh je ve chlévě. Smrt, která
všechno poráží, je poražena. Na straně těch, kteří nemají
zastání, jsou sami, všechno ztratili, stojí ten, kdo jediný je
skutečným zastáním, kdo jediný je skutečnou blízkostí a
láskou, kdo jediný má a dává život věčný.
Do
přediva vazeb, které nám dávají časné bezpečí, ba leckomu
třeba i blahobyt, Vánoce vnášejí objev, že potřebujeme daleko
více, že jsme stejně smrtelní a zranitelní jako ti nejbídnější
a nejponíženější. Jen když v nich poznáme sebe sama,
můžeme pochopit vánoční příběh. Naše jediná skutečná
naděje je to dítě v jeslích, vtělený Bůh.
616
Diskuse