Vzpomínky na Národní třídu
5. 12. 2024 / Matěj Metelec
Když jsem byl dítě, pražské metro pro mě mělo zvláštní půvab. Preferoval jsem jej před jinými způsoby městské hromadné dopravy, snad proto, že narozdíl od tramvají nebo autobusů jsem se mohl méně obávat, že se ztratím. V tomhle směru bylo jediné riziko vystupování. Vestibul mohl mít příliš mnoho různých východů, mezi nimiž bylo snadné se splést, a na takovou Hradčanskou nebo Dejvickou bych se nejspíš dobrovolně nevydal (a po pravdě tam mírně tápu dodnes)
Dětem byla jednoznačně nejvstřícnější stanice Národní třída, která měla východ jen na jednu stranu, takže se tam zabloudit nedalo. Navíc dýchala teplou oranžovou, a mám, možný mylný, pocit, že na začátku devadesátých let nepůsobila tak ušmudlaně, jaké jiné stanice. Shodou okolností byla právě Národní třída byla jedním z ústředních míst mého dětství a také jedním z prvních, kam jsem pravidelně sám cestoval.
Nejdříve jsem si tam ve třetí třídě jezdil kupovat hokejové kartičky. Stánek, kde vedli tenhle zásadní artikl mého dětství, se nacházel v poněkud nehostinném bludišti, kde se mísila nabídka rychlého občerstvení s nabídkou všeho možného, co devadesátá léta ve svých stáncích přinášela. Mě ovšem zajímaly výhradně hokejové kartičky. V tom věku pro mě představovaly ty dvě stanice z Anděla, nedaleko něhož jsem vyrůstal, skutečnou výpravu. Dodnes si ale pamatuju, jakou radost mi přinášely zlatem zdobené karty Ultra Fleer. Nevadilo, že jsem NHL znal hlavně z nich a vlastně jsem nikdy žádný zápas neviděl. Zato dodnes nechápu, kde jsem na ně tehdy bral peníze.
Se sběrem hokejových kartiček jsem po několika málo letech přestal, ne ale s Národní třídou. Jezdil jsem tam dál, protože jsem se stal nadšeným malý čtenářem science fiction a fantasy. Tyhle žánrové knížky, které byly tehdy levnější než ony kartičky, jsem si pořizoval v nedalekém knihkupectví Krakatit (které funguje dodnes). To mi vydrželo ještě řadu let, a většina mé fantastické knihovny pochází právě odtamtud. V té době cesta byla už rutinní, ale zase jsem si jí víc všímal. Přemýšlel jsem hlavně, proč k eskalátorům vede ten nekonečně dlouhý koridor. Těžko jsem mohl tušit, že nakonec bude cesta z metra ještě delší, protože namísto vestibulu bude obchodní dům Quadrio, který bude cestující nucen projít, aby se dostal ven.
Okolí pochopitelně dominoval obchodní dům Máj. Na nakupování v Máji paradoxně žádné výraznější vzpomínky nemám, snad krom toho, že se po většinu mého dětství jmenoval nějak jinak a jeho původní jméno se dlouho i v běžných hovorech spíš upozaďovalo, asi z ideologických důvodů. Největší zážitek, jenž s ním souvisel, nepřinášely obchody, ale eskalátory, které na rozdíl od těch v metru skýtaly výhled prosklenou stěnou. Ten rovněž zakrylo Quadrio a Máj samotný se letos proměnil v cosi, co ze všeho nejvíc připomíná film Strach a hnus v Las Vegas o sérií tripů dvojice potřeštěných ztracených dětí léta lásky 1967. Dvě kinetické sochy Davida Černého, které „zdobí“ fasádu, vlastně k tomu podivnému cirkusu vevnitř, dost sedí.
Národní třída patří k místům, která se zapsala do české historie, ale také do mé osobní paměti. Už několik let si při každém výročí policejního útoku na studentskou demonstraci 17. listopadu 1989 vzpomenu, jak si Česká advokátní komora z loubí domu, kde se odehrávalo to nejbrutálnější esenbácké násilí, si, udělala recepci. A tak je to vlastně s celým tím prostorem. Za posledních pětatřicet let se výrazně privatizoval, a z místa, které utvářelo mé dětství, se stalo místo, jemuž se snažím spíš vyhýbat.
Diskuse