Perceptions of Society in Communist Europe: Popular Opinion and Regime Archives
11. 12. 2018 / Muriel Blaive
(Český překlad tohoto textu je ZDE)Muriel Blaive, (ed.)11. 12. 2018 / Muriel Blaive
Mnoho
historiků odmítlo metodologii vypracovanou v oboru německých či
sovětských studií na základě záminky, že jejich země je jiná.
Přesto však Alf Lüdtke, jehož závěry těží
z
práce
antropologa Jamese Scotta, dokazuje, že komunistické režimy v
podstatě nacházely základ své legitimity tam, kde se jejich
aspirace shodovaly s tradičními hodnotami ("transkripty")
národa. Naše monografie poukazuje na takovéto transkripty ve všech
národních případech. Že se komunistická propaganda systematicky
snažila přizpůsobit svůj obsah každému národnímu kontextu, je
charakteristika společná, nikoliv charakteristika, jíž by
se režimy od sebe navzájem odlišovaly.
Dalším zdrojem
inspirace pro tento svazek bylo selhání politologů v devadesátých
letech v tom smyslu, že neartikulovali kontinuitu mezi komunismem a
postkomunismem. Může se to zdát jednoduché, ale znalost toho,
jaký byl vztah občanů ke komunismu před rokem 1989, je jediným
způsobem, jak pochopit jejich postoj vůči své komunistické
minulosti po roce 1989. Pokud neexistují společenské historické
znalosti, které by bylo lze použít k analýze postojů před rokem
1989, nutné kontinuum mezi obdobími před rokem 1989 a po roce 1989
nelze zrekonstruovat. Tohle je důvod,
proč "vzpomínky" infiltrovaly společenské vědy a
pokusily se toto vakuum zaplnit. Na vzoru studií holocaustu, avšak při ignorování jejich bohaté
historie, akademické diskuse ohledně "vyrovnávání
se s minulostí" či ohledně "pamětní povinnosti"
částečně nahradily pečlivý, staromódní historický
výzkum.
Společenské vědy a dějepis se často
proměnily v aktivismus a transformovaly "paměť" nikoliv
v předmět studia, avšak stále častěji v morální, a občas
dokonce i v institucionální, nutnost. Všudypřítomnost "studia
paměti" nedokáže historické znalosti tohoto období zlepšit.
Jako historikové a společenští vědci nemáme povinnost
"pamětní", ale povinnost analyzovat historii.
Ve
středovýchodní Evropě vedl pád komunismu a návrat k demokracii
v roce 1990 nakonec k otevření archivů bývalého komunistického
režimu. Avšak, s výjimkou případu NDR, tedy země, která byla
rozpuštěna, nešla morální povinnost zpřístupnit tyto dokumenty
ruku v ruce s nutností porozumět a přijmout komunistickou minulost
ve smyslu skutečného "Vergangenheitsbewältigung",
vyrovnávání se s minulostí. Aby k takovému procesu mohlo dojít,
bylo by zapotřebí zdokumentovat, na základě důkazů z archivů,
více než akce komunistického teroru a hrdinského
antikomunistického odporu.
Způsob, jímž občané
komunistických zemí zřejmě, individuálně i kolektivně,
nacházeli srozumění s režimem u moci, anebo mu poskytovali různou
měrou legitimitu, by byl stejně důležitý. Namísto toho,
politika paměti v tomto regionu většinou pouze odsoudila starý
režim a otázku hromadné spolupráce ignorovala. Několik málo
prominentních osobností politického a kulturního světa bylo pro
své kontakty s tajnou policií veřejně odhaleno. Posloužili tak
jako obětní beránci, mezitím začaly postkomunistické státy
zdůrazňovat narativy, které dávaly přednost represi a odporu
proti ní.
Samozřejmě, to, jak lidé pohlíželi na své
komunistické vládce a obráceně je obtížné zrekonstruovat. Na
první pohled se zpochybňování tohoto vztahu může dokonce zdát
kontraintuitivní: Jak měli lidé projevovat svůj potenciálně
záporný postoj vůči vedoucím politikům v diktatuře? Proč
bychom měli pozitivní názory považovat za důvěryhodné? Proč
by vládci, kteří měli k dispozici armádu a policii, měli brát
v úvahu potenciální lidovou nespokojenost s jejich politickou
strategií? Jak můžeme usuzovat, že mezi vládci a ovládanými
byl nějaký vztah, třeba i jen váhavý, když byl každodenní
život zastíněn strachem? Jak můžeme brát vážně formy
souhlasu, když byli lidé velkou měrou nuceni jednat tak, jak
jednali?
Za
hranicí strachu
V
každé historii komunismu, která se soustřeďuje na společenské
procesy a nikoliv na represivní politiku, jsou strach a jeho
příčiny, útlak a násilí neřešitelný problém. Strach
umožňoval politickou podřízenost a do značné míry definoval
vztah mezi režimem a občany, o nichž tvrdil, že je chrání.
Avšak není tomu tak, že se jen občané báli režimu: i režim se
bál občanů. Proto je cílem tohoto svazku zkoumat vztah mezi
vládci a ovládanými, dekonstruovat mocenské vztahy za
komunismu.
Jsme si plně vědomi, že některé
životy byly zničeny, že jiní lidé zemřeli nebo byli usmrceni,
ještě další byli uvězněni, posláni do pracovních táborů
nebo deportováni. K tomuto násilí docházelo a oběti si zaslouží
plné uznání a soucit, mají veškerou pozornost našich autorů v
tomto svazku. Avšak je důležité říci, že bolest obětí by
neměla zkonfiskovat potřebu historických znalostí těchto režimů
a společností. Zatímco adekvátně včleňujeme útlak i strach,
který vyvolával, není cílem tohoto svazku pořádat hon na
čarodějnice a obviňovat jedince z odpovědnosti za realizaci
komunistické nadvlády. Ještě méně se snažíme zjistit tzv.
"historickou pravdu" - což je naprosto umělá konstrukce.
Legitimní bolest, kterou zažívaly oběti komunismu i jejich rodiny
a přátelé, musí být jasně oddělena od našeho úsilí
pochopit, jak tyto režimy fungovaly na každodenní základně. Tato
bolest nám nesmí zabránit v tom, abychom poukázali na občasné
úspěchy komunistické vlády. Nemůže sloužit k zakrývání
konfliktu loajality mezi tím, co lidé zažívali jako pozitivní
aspekty života za komunismu, a mezi dnešním, antikomunistickým
politickým klimatem.
Postkomunistické státy si
založily instituce, jejichž cílem je vzdát poctu památce obětí
a hrdinů, a tato legitimní funkce musí být jasně oddělena od
historického výzkumu. I když byl komunismus nedokonalý a
represivní systém a demokracie byl systém lepší, bývalí
komunisté nebyli všichni špatní a noví demokraté nejsou všichni
dobří. A co je nejdůležitější, často to jsou titíž
lidé.
To, co často na druhé straně chybí v
historické literatuře o komunismu ve středovýchodní Evropě
(zase, s výjimkou případů NDR a Sovětského svazu) je definice a
epistemologie toho, co to znamená být obětí a být pachatelem.
Rehabilitace všech vedla k odsudku všech - to je ohromujícím
rysem například české politiky vyrovnání se s komunistickou
minulostí - a ani jeden z těchto postojů nemůže být nikdy plně
přesný. Většina našich kapitol se pokouší nahradit "systémové"
"jednotlivým", což je jediným způsobem, jak učinit
férovější úsudek ohledně chování společenských aktérů.
V ideálním
případě neměla žádná komunistická diktatura vůbec vzniknout.
Jakmile jednou vznikla, lidé s ní neměli spolupracovat. Jakmile
začali spolupracovat, alespoň neměli mít možnost prožít
uspokojivý život. Ale vzhledem tomu, že ho prožili, musíme
pochopit proč a jak. Rozebrání určité tyranie idealismu ohledně
minulosti je vlastně ještě naléhavější úkol. Jan Tomasz
Gross, americký historik polského původu, byl málem v Polsku
uvězněn za to, že poukázal na rozsah antisemitských zločinů
spáchaných Poláky za druhé světové války.
Jak
dokazuje Veronika Pehe ve své kapitole, postkomunistické hledání
hrdinů, podpora pozitivních vzorů a představa zločinného
represivního režimu nadiktovala a vykonstruovala předem
určený historický narativ. Archivní dokumenty byly použity k
účelům, které vůbec nebyly akademické. Stejně jako tomu bylo
za komunismu, Veronika Pehe poukazuje na to, že ti, kdo ovládají
minulost, si myslí, že ovládají i přítomnost.
Vládci
a ovládaní
Proto
v tomto svazku my studujeme obyčejné lidi, anebo je alespoň
používáme jako důležitou součást naší analýzy. Ani
neproměňujeme oběti v hnutí odporu, ani neoslavujeme hrdiny.
Naším cílem je ukázat, jak "součinnost naděje a
zoufalství, pochybností a uvolnění existovala navzájem, jako dvě
paralelní skutečnosti“ (Lüdtke). Nejenže se snažíme obnovit
chybějící analytickou dimenzi, argumentujeme při tom, že je
plodné studovat společnost z hlediska režimních archivů. Chceme
v našich kapitolách studovat, jak dělníci, funkcionáři, náhodní
obyčejní lidé, politikové, intelektuálové, posluchači, diváci,
děti a akademici vstupovali během svých každodenních životů do
interakce s komunistickým státem. Tento přístup nám poskytuje,
při vší nutné opatrnosti, informace nejen o společnosti a jak
pohlížela na komunistické režimy v jejich mnohovrstevnatosti, ale
také, jak ty režimy pohlížely na společnost a jak obě strany,
dávajíce přednost stabilitě, se individuálně i kolektivně
snažily z tohoto nerovného a neuspokojivého vztahu získat to
nejlepší.
Ano, koncept moderní diktatury (Jürgen
Kocka) ponechává místo nejen pro nespornou míru ovládání,
k němuž docházelo v komunistickém systému, ale také pro
relativní autonomii společnosti (Konrad Jarausch). To, že
komunistický systém si mnohé vynucoval, vyvolávalo, podle
okolností, odpor na individuální úrovni, ale také součinnost a
snášenlivost. Mezi lidmi a režimem vznikal "mlčenlivý
minimální konsensus" (Thomas Lindenberger) a koncept "lidového
mínění" (Paul Corner) je nevyhnutelnou součástí této
analýzy, pokud máme tomuto mocenskému vztahu porozumět. Takový
společenský historický přístup nám také dává možnost
včlenit do rovnice koncept "Eigen-Sinn"
(vědomí sama sebe) (Lüdtke), který se někdy popisuje anglickým
výrazem "agency",
"schopnost jednat". Jde o malý, autonomní prostor, který
si jednotlivci vytvořili ve svém vlastním životě, mimo dosah
dohlížejících očí režimu. Politika byla do určité míry
"zprivatizována", a tak poskytovala jednotlivým občanům
strategie, jak se určitým věcem vyhýbat, stáhnout se a uzavřít
se před režimem (Lüdtke). Sandrine Kott dokonce hovoří o
"socializaci státu". "Státní mašinérie,"
píše Kottová, "fungovala v důsledku dohody ve společnosti.
Na všech úrovních měly tyto dohody formu informovaných
klientelistických vztahů". Komunistický stát nevykonával
svou moc striktně seshora dolů: naopak, celým systémem pronikala
napětí a rozporné zájmy různých společenských skupin, včetně
oficiálních institucí, jako byla komunistická strana a tajná
policie.
Četné studie východoněmeckého a sovětského
komunismu dokázaly, že mezi režimem a společností docházelo k
trvalému procesu vyjednávání (Fulbrook, Dale, Lindenberger,
Lüdtke, Jarausch, Corner a Kott). Komunistické úřady musely
legitimizovat svou nadvládu a udržet politickou a společenskou
situaci pod kontrolou. Citlivě reagovaly na souhlas, nebo na jeho
absenci, pokud ho občané, obyčejní lidé, nebo, v komunistickém
žargonu "dělníci, rolníci a intelektuálové"
poskytovali jeho politice. Násilné protesty, k nimž periodicky
docházelo (typickým příkladem je maďarská revoluce z roku 1956)
potvrzovaly, že stabilita byla nejžádoucnějším stavem režimů,
které se udržovaly u moci silou - anebo hrozbou síly. Lidé tuto
vládu přijímali za podmínek, které si sami do určité míry
vyjednali: "Podepisuji tento papír, ale vy za to dovolíte mým
dětem studovat na univerzitě." "Budu psát udání na
tohoto kolegu, ale vy mě povýšíte do postavení, které si
zasluhuji". "Vstoupil jsem do strany, ale vy mi dovolíte,
abych si koupil tento pozemek a postavil na něm dům", atd.
Lidé se někdy dokonce podíleli na represivní politice, například tím, že udávali, anebo členstvím v Lidových milicích. Samozřejmě, teror a státní útlak hrály klíčovou roli při vytváření určité atmosféry, v níž měli občané pocit, že mají právo a dokonce jsou nuceni své spoluobčany udávat. Avšak režim trval dlouhou dobu a byl zakořeněn ve společnosti jen díky tomu, že lidé sami, ochotně nebo neochotně, přispívali k udržování této represivní praxe při životě, a tak přispívali k svému vlastnímu zotročení. Kromě toho, malé rysy na každodenní úrovni, na něž mnoho občanů pohlíželo neideologicky (děti chodící do Pionýra anebo rodiny účastnící se Spartakiád, například) podstatnou měru pomáhaly režimy udržovat a stablizovat.
Dokonce i lidé, kteří vedení státu nenáviděli, anebo na režim nadávali, se účastnili této konkrétní formy každodenní spolupráce s režimem. Důsledkem bylo to, že hranice mezi vládci a ovládanými probíhala každým jednotlivým občanem - neboli, jak to poeticky řekla osoba, kterou jsem jednou interviewovala v malém pohraničním českém městě České Velenice: "Hranice mezi dobrem a zlem nebyla tak jednoznačná. Proč by měla být? To nikde není, ani v životě. Lze udělat tlustou čáru? To nejde” (Blaive).
Tento
socio-historický teoretický postoj zpochybňuje "totalitní"
charakterizaci komunistické vlády ve středovýchodní Evropě:
pokud se soustředíme nikoliv na mechanickou konformnost vůči
předpisům a příkazům, ale na oblast ostatních forem chování
(Lindenberger), vidíme, že tyto režimy možná byly diktaturami s
totalitními úmysly, avšak že totalitarismus v úzkém slova
smyslu je něco, co nikdy nemohlo být plně realizováno, a už
vůbec ne po delším časovém období.
"Lidové
mínění" a hranice diktatury
V
tomto svazku používáme ve snaze zkoumat vztah mezi vládci a
ovládanými ústřední pojem lidového
mínění.
Tento koncept, metodologická novinka posledního desetiletí, vznikl
v monografii, kterou redigoval Paul Corner: Popular
Opinion in Totalitarian Regimes: Fascism, Nazism, Communism (Lidové
mínění v totalitních režimech: fašismus, nacismus, komunismus).
Knihu vydalo nakladatelství Oxford University Press r. 2009. Zatímco
odsunujeme stranou koncept totalitarianismu, dáváme přednost
výrazu "lidové mínění" před "veřejným míněním"
pro analýzu politických systémů jediné strany, protože, jak
Paul Corner zdůrazňuje, pojem veřejné
mínění "v
sobě nese náznaky pluralitní debaty ve veřejné sféře občanské
společnosti", což je pojem, který je pro případy, které
nás zajímají, nevhodný.
Avšak protože jde o
koncepty, které byly vytvořeny a jsou reflektovány už dlouhá
desetiletí, veřejná
sféra a veřejné
mínění naznačují
míru objektivity a kompetentnosti, které "lidové mínění"
necharakterizují. Naopak, lidové
mínění se
plně odvozuje od komunistického chápání toho, co je veřejnost.
Pracovat s lidovým míněním tedy znamená pracovat s komunistickou
kategorií, anebo kategorií, kterou utvářela komunistická praxe.
Tím, že se postavíme do bot společenských aktérů,
rekonstruujeme veřejnou sféru jako lidovou sféru, jako hnízdo, z
něhož se pak snažíme posuzovat vliv komunistické vlády na
každodenní chování.
I když je možná obtížné
kvantifikovat jev, který byl součástí každodenního života,
lidové mínění je tak klíčovým nástrojem pro prohloubení
historického výzkumu diktatur. Režimy si byly silně vědomy, že
je nesmírně důležité. Opakovaně požadovaly zprávy o náladách
veřejnosti a o jejích názorech, analyzovaly dopisy, protestní
dopisy, petice, a občany otevřeně špehovaly. Mimochodem, vedoucí
politikové také "hledali způsoby jak využít lidového
mínění ve svých vzájemných vnitřních bojích" (Shawn
Clybor).
Je možná největším paradoxem komunistických
režimů, že i když věnovaly obrovské zdroje na zkoumání stavu
veřejného mínění, v pozdních etapách své existence se jim ho
často nedařilo uspokojit, když už nebyly schopny uspokojit
očekávání obyvatelstva ohledně životní úrovně. Po dlouhou
dobu složila jejich znalost lidového mínění jednak jako
bezpečnostní záklopka a jednak jako mechanismus dohledu (Jill
Massino). Ovšem čím více zdokonalovaly metody získávání dat o
názorech společnosti, tím méně byly už schopny jich využívat
ve svůj prospěch.
Pro nás byly nástrojem k pochopení
toho, jak se režim snažil získávat informace o lidovém mínění,
režimní archivy. Tyto zdroje se často odmítají jako tupá
propaganda, jako nespolehlivé či irelevantní, neautentické a
nepravdivé. Naším cílem není je považovat za pravdivé, ale
dekonstruovat, jak fungovali vládci ve snaze přimět ovládané ke
konformnosti (Adrian Grama).
V tomto smyslu, v
součinnosti s dalšími druhy zdrojů a pokud jsou podrobeny vhodné
kritice zdrojů, jsou režimní archivy neocenitelné. Ideologický
jazyk, který jim dominuje, nevylučuje sdělení autentických
znalostí ohledně stavu lidového mínění. Právě naopak: v mnoha
těchto případech je v těchto dokumentech obsažen realistický
obraz společnosti.
Věci
byly složité: O hledání hranic
Všechny
kapitoly v tomto svazku analyzují vyjednávací moc a různé
strategie ovládaných, ve vší jejich rozmanitosti, ale také
strategie vládců, při úsilí obou stran vyjednat si podmínky
této vlády. Na základě materiálu v archivu československého
ministerstva informací studuje Rosamund Johnstonová posluchače
Československého rozhlasu v poválečném období a jejich aktivní
vliv, zejména jejich pokusy vyjednat si s komunistickými úřady,
jaký má být rozhlasový program.
Mezitím Adrian
Grama se zabývá, na základě režimních archivů, dělníky v
poválečném Rumunsku a jejich užívání stávek ve snaze zajistit
si lepší životní podmínky. Marián Lóži studuje regionální
stranické archivy s cílem osvětlit mocenskou praxi stalinských
funkcionářů na střední úrovni moci v období po komunistickém
převzetí moci v Československu a jejich někdy zoufalé pokusy
zavést do regionů určitý pořádek.
Molly Pucci
využívá archivů tajné policie k analýze role funkcionářů
československé tajné policie vyslaných z centra za stejným
účelem: obnovení pořádku a zajištění důstojného a
efektivního fungování diktatury. Shawn Clybor nám představuje
dosud zapomenutý československý stalinský muzikál a analyzuje
jeho původně vítanou kritiku oficiální ideologie, kterou lze
vysledovat ve státních archivech. Já studuji na základě zpráv
tajné policie chování československé společnosti během
maďarské revoluce v roce 1956 a ukazuji, že komunistický režim v
těchto týdnech intenzivně sledoval lidové mínění - a podařilo
se mu zavést nutná opatření k tomu, aby názory lidí uspokojil.
Martin Dimitrov vysvětluje, na základě stranických archivů, jak
si bulharská komunistická strana začala být jasně vědoma v
padesátých a v šedesátých letech toho, že je nutné řádně
hodnotit a uspokojovat spotřebitelské preference obyvatelstva a
vytvořit příslušné instituční nástroje. Sonia Combe zkoumá
ve své kapitole využitím archivů tajné policie, východoevropské
intelektuály, kteří byli sice věrní stranické linii, ale
zároveň se k ní stavěli kriticky. Kdo
se bál koho, ptá se, protože strach byl na obou stranách.
Mimo
období stalinského teroru byla druhá část éry východoevropských
komunistických režimů charakterizována ještě zjevnějším
procesem vyjednávání. Machteld Venken analyzuje způsob, jímž
komunikovaly pořady pro děti v polské televizi hodnoty režimu a
historickou rekonstrukci, prostřednictvím vysoce populárního
seriálu, který vyvrcholil v sedmdesátých letech. Úřady
zacházely tak daleko, že dělaly průzkum preferencí dětí, aby
dopad komunistické propagandy maximalizovaly. Libora
Oates-Indruchová dokazuje, na základě archivního materiálu ČSAV,
že akademičtí autoři a editoři vstupovali v sedmdesátých
letech do dlouhého vyjednávacího procesu, při němž ideologie
vždycky nutně nehrála hlavní roli a někdy šlo o úsilí o
akademickou kvalitu. Jill Massino nabízí živou analýzu dopisů
obsahujících stížnosti, adresovaných v sedmdesátých a v
osmdesátých letech rumunským předákům Nicolae a Eleně
Ceauşescuovým, osvětluje plný rozsah vyjednávacích strategií,
přijímaných lidmi ve spodních vrstvách společnosti (včetně
jejich občasných úspěchů), a tak kreslí složitý portrét
rumunské společnosti krátce před pádem komunismu. A nakonec,
Veronika Pehe dekonstruuje fetišizaci a instrumentalizaci archivního
dokumentu, většinou pro politické účely, v postkomunistickém
období.
Všechny tyto kapitoly, navzdory tomu, že
studují různé země a různá časová období, ukazují ovládané
občany jako aktivní společenské aktéry a nikoliv jako pasivní
příjemce komunistické diktatury. Jsou reflexí o dichotomii mezi
strachem mas a lidovým souhlasem (Adrian Grama). Jak už jsme se o
tom zmínili, ukazují, že stížnosti byly často bezpečnostní
záklopkou (Jill Massino) spíše než destabilizujícím faktorem.
Podtrhují význam idealismu, který šel ruku v ruce se strachem,
oportunistickou loajalitou a partikulárními egoistickými zájmy.
Kromě toho, několik autorů klíčovým způsobem zdůrazňuje, že
už samy charakteristické vlastnosti stížností byly založeny na
předpokládaném, sdíleném porozumění tomu, co by měla být
socialistická zákonnost. Požadovat socialistickou zákonnost už
samo o sobě předpokládalo loajalitu, anebo lidé v to alespoň
doufali: projevy jejich loajality jim alespoň do určité míry
umožňovaly projevovat svou nespokojenost. Lidé se naučili se
vyjadřovat jazykem režimu (viz "bolševický jazyk"
Stephena Kotkina). Jinými slovy, přijetí ideologického světového
názoru režimu jim umožnilo fungovat uvnitř normativního rámce
vytvořeného stranickými elitami (Shawn Clybor), nikoliv proti
němu. Nikdy nezapomínejme, že až skoro do posledního dne lidé
neočekávali, že komunistické režimy skončí, a definovali své
strategie přežití podle toho.
Je poctou snahám tohoto
svazku obnovit složitost života za komunismu, že všechny kapitoly
poukazují na neustálé úsilí o definici hranic, jak vládců, tak
ovládaných, a také o zamlžení morálních kategorií. Okolnosti
se během času měnily, lidé také. Chování se vyvíjelo a někdy
mohlo vypadat rozporně, ale ono odráželo mnohotvárnost diktatury,
která neustále usilovala o legitimizaci.
Neexistovaly
žádné ideální typy: naopak, mezi touhou a realitou vládla
kognitivní disonance. Komunistické diktatury se naučily jak
tolerovat, a vlastně dokonce povzbuzovaly, skrytý transkript
občanů, pokud občané respektovali normativní politické a
ideologické hranice veřejného transkriptu (Scott). Hranice mezi
kolaborací a odporem, konstruktivní kritikou a podvracením
systému, kulturou a politikou není vůbec lehké definovat. Sonia
Combe poukazuje na složitou provázanost konformismu, souhlasu s
područím, adaptace, poslušnosti, slepoty a upřímnosti. Obdobným
způsobem z toho také vyplývá, že tradiční chronologie
komunistické vlády založená na krizových meznících (1948,
1956, 1968, 1977, 1980, 1981, 1986, 1988) je tu závažným způsobem
zpochybněna. Objevují se nové kontinuity a diskontinuity.
Role
společenských aktérů na střední úrovni, kteří přesunovali
informace shora dolů a obráceně, je dalším společným rysem
našich kapitol. Odborářští delegáti se často ocitali v ostré
palbě mezi násilnými dělníky a násilným režimem a byli terčem
tlaku jak od nadřízených, tak od spolupracovníků (Adrian Grama).
Aktéři na střední úrovni shromažďovali informace o tom, jak se
realizuje politika vedení na nejnižších úrovních (Molly Pucci).
Sloužili jako terč veřejné kritiky, aby se zavděčili centru
(Marián Loži). Byli nárazníkem mezi vládci a ovládanými, jako
v případě komunistických, nicméně kritických intelektuálů v
NDR (Sonia Combe). Také sloužili jako oběti frustrace veřejnosti
(Jill Massino): lidé "zezdola" je mohli obviňovat, když
si stěžovali nejvyšším představitelům.
Nakonec, ale
nikoliv v poslední řadě, nám studie režimu zezdola nahoru také
umožnila vykreslit obraz vlády, která nebyla jen úspěšná.
"Kultura stalinismu" (Molly Pucci) se zpočátku zrovna
lehce nešířila. Situace byla někdy zcela chaotická. Míra násilí
v dolních vrstvách společnosti vedla ke strachu komunistických
funkcionářů (Adrian Grama). Těžce nefunkční byrokratické
procesy a nástroje pro ovládání obyvatelstva způsobovaly, že
tito funkcionáři jen obtížně získávali i jen tu minimální
kontrolu nad obyvatelstvem (Marián Lóži). Vládci nemohli zabránit
lidem v poslechu zahraničního vysílání (Rosamund Johnston) a
neměli tušení, jak konkrétně realizovat policejní diktaturu
(Molly Pucci), nedokázali ani donutit své stranické intelektuály,
aby podporovali jejich politickou strategii pro Blízký východ
(Sonia Combe) a přiznávali, že publikační situace se vyvinula z
"nepříznivé" v "katastrofální" (Libora
Oates-Indruchová).
Přehodnocení
procesu se Slánským?
Jako
postskript, snad nejjasnějším příkladem, který tento svazek
může nabídnout jako ilustraci toho, jak užitečné je studovat
režimní archivy v perspektivě odzdola, je náš téměř náhodný
objev ohromující logiky politického a společenského využití
procesu se Slánským v Československu roku 1952. Dosavadní názor
akademiků je ten, že proces se Slánským byl typickým příkladem
náhodného stalinského teroru pod vedením sovětských "poradců"
vyslaných Stalinem (Kaplan). Veřejnost v této interpretaci nehrála
žádnou roli, kromě toho, že byla pasivním objektem tupého
teroru, anebo poloaktivním antisemitským stoupencem procesů
(McDermott).
Kapitola Mariána Lóžiho navrhuje naprosto
odlišnou intepretaci, kterou podporuje kontext, který zjistili
Molly Pucci, Shawn Clubor i já sama. Lóži ukazuje, že násilí
použité proti (regionálním) stalinským elitám, z nichž byl
značný počet přítomen u soudu se Slánským (konkrétně šéf
Brna Otto Šling) získalo podstatné množství lidové podpory a
bylo důsledkem žádostí společenských aktérů zezdola. Někteří
členové stalinské elity, kteří stanuli před soudem, žáci
Slánského, realizovali totiž na regionální úrovni po roce 1948
opravdu krutou diktaturu: vlastně to byli samostatní malí
diktátoři. Proto je lidové mínění obvinilo, že nedodržují
standardy stalinismu. Marián Lóži argumentuje, že to, co bylo
zásadní pro fungování stalinské diktatury, byla její schopnost
dosáhnout legitimity, nikoliv realizovat násilí.
Jestliže
je tomu skutečně tak, pak byl proces se Slánským jedním
způsobem, kromě jiné dynamiky, která byla ve hře, pro to, aby
režim získal popularitu svržením regionálních vůdců a
převzetím diktatury zpět k rozumnější realizaci stalinské
vlády. Jinými slovy, proces se Slánským se spletitým způsobem
pokusil napravit určité křivdy a vedl k nárůstu popularity
stalinismu - proto byl režim neochotný zahájit v roce 1956
historické
hodnocení stalinského období ?.
Toto
je samozřejmě teprve první krok k nové historické interpretaci,
avšak, přesně jako Wendy Goldmanová v sovětském případě
můžeme nyní alespoň tvrdit, že, jak se zdá, teror byl prováděn
s určitou konkrétní logikou, v níž sociální
aktéři hráli roli na všech úrovních. Epizoda Slánského je jen
jedním příkladem, i když spektakulárním, který ukazuje, jak
náš sociohistorický přístup k politickému prostoru přinesl
nové a slibné výsledky. Ostatní kapitoly pokračují v tomto
duchu a dekonstruují složitý vztah mezi vládci a ovládanými,
který zdůrazňuje aktivitu obyčejných společenských aktérů a
zkoumá přitom více či méně efektivní mechanismy nadvlády,
používané představiteli moci. Jako editorka této kolektivní
monografie je mým cílem, tím, že nabízíme takto nuancované
porozumění, přispět k méně polarizované debatě o vzpomínkách
na to, co komunismus v praxi znamenal pro mnoho generací občanů
středovýchodní Evropy.
Pozn. red.: Původní verze tohoto českého překladu, vydaná v noci z 10. na 11. prosince, který pořídil Jan Čulík, byla opravena několika drobnými, upřesňujícími změnami od autorky. Toto je nyní autorkou autorizovaný český text.
Diskuse