"[V nadcházejících volbách] nepůjde tolik o kandidátky a o jména politiků jako příští politický styl a politické klima. Politika je jistěže také technologií moci, k tomu, aby sloužila občanům, však musí mít především věrohodný obsah." To jsem se mimo jiné dočetl v komentáři Tomáše Ticháka, zveřejněném v Literárních novinách č 6/2002 z 6. 2. 2002, v osobním týdeníku Jakuba Patočky, který velkou měrou financuje Michael Kocáb, kamarád prezidenta Václava Havla - jak známo sám prezident dostává v tomto "literárním časopise" neúměrně a nekriticky velký postoj.

Obrovským zklamáním v Československu po pádu komunismu bylo, že čeští "intelektuálové", jak se zdá, vůbec nepochopili, co znamená pojem nezávislost. Varovný byl v tomto smyslu hned začátkem devadesátých let spor Václava Havla s britským odborníkem na středovýchodní Evropu Timothy Gartonem Ashem. Ash Havlovi vyčetl v rozsáhlém článku, zveřejněném v týdeníku London Review of Books, že se zkompromitoval tím, že přijal prezidentský úřad. Měl si zachovat autoritu tím, že by zůstal nezávislým pozorovatelem české situace. Havel to nechápal. Odpověděl Ashovi něco v tomto smyslu: "Doba velí, abychom se angažovali a konstruktivně přispěli k rozvoji společnosti." Nedokázal pochopit, že by býval možná daleko víc prospěl české společnosti - i své vlastní pověsti a integritě - kdyby zůstal nezávislým a kritickým analytikem společenských poměrů, jakým byl za komunismu. Jenže, bohužel, Havel na to neměl. Chtěl stůj co stůj dělat kariéru a stát se na Pražském hradě králem.

A podobně, zdá se, i většina ostatních českých intelektuálů propadla lobbismu a tím se zdiskreditovala. Jmenujte mi prosím, jediného nezávislého českého vzdělance, který se nebojí nikoho a je ochoten vystupovat kriticky proti zavedeným kabalám i establishmentu. Najdete-li jednoho, hned svou argumentaci vezmu zpět.

"Osobnosti" v ČR prostě neumějí, připadá mi, hodnotit situaci kriticky, nezávisle, s odstupem. Bojí se samostatnosti a svobody. "Drží se talíře [tj. své lobbistické skupiny], musí se o něj bát. Já mám ruce volné, mohu jim zamávat," napsal někdy v sedmdesátých letech, ovšemže s relevancí k tehdejšímu komunistickému režimu, písničkář Jaroslav Hutka. Já to chápu, je to svůdné - oni chtějí společenskou situaci ovlivňovat, přetvářet. Mají pocit, že to musejí dělat přímou akcí, s přáteli a kolegy, ve vlastní věci. Jaksi jim nedochází, že by měli daleko větší autoritu, kdyby jednali nezávisle na vlastním osobním zájmu a v zájmu veřejném. On by byl sice zdánlivě dopad jejich činnosti slabší (neměli by přímý vliv na politiky), ale v dlouhodobější perspektivě daleko hlubší, než když teď bojují, bez autority, za vlastní osobní zaujatost a přesvědčení.

Šéfredaktor amerického listu Washington Post si natolik zakládá na nezávislosti a nestrannosti, že raději ani nechodí k volbám. Dokáže to někdo v ČR pochopit? Šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočku, českého "intelektuála", problém závislosti neznepokojuje. Ústy svého komentátora Tomáše Ticháka a prostřednictvím peněz Havlova kamaráda Kocába nás Patočka ve svém osobním listě poučuje, že politika musí mít "především věrohodný obsah".

Má však věrohodnost komentátor a vydavatel kulturního listu, který se stůj co stůj hrne do politiky?

Brandýská deklarace, kterou jsme v BL zveřejnili včera, je v tomto smyslu prubířským kamenem, předělem, něčím, čemu se anglicky říká watershed.

Nezávislý komentátor, analytik či nezávislé občanské sdružení musí být, obávám se, věren právě onomu pojmu nezávislosti ve veřejném zájmu. Demokratická společnost funguje na základě interakce mezi politiky, kteří se na základě svého přesvědčení snaží prosadit určitý politický program, a nezávislými komentátory a analytiky, kteří jejich úsilí hodnotí právě z nezávislého úhlu pohledu. I nezávislý analytik či člen občanského sdružení má přirozeně právo zahodit svou nezávislost a přidat se k některé z politických stran - tak jak to otevřeně učinili v Brandýské deklaraci například Jan Patočka z Literárních novin anebo Alena Mullerová z České televize. Poškozuje to však nějak jejich integritu?

Znovu jsem si to včera vyzkoušel namátkovými dotazy na britské kolegy v glasgowském univerzitním College Clubu. Nikdo Mullerové ani Patočkovi ani ostatním nebrání, aby začali prosazovat politický program a dali se do politické strany, konstatovali mí britští kolegové. V žádném případě však nemohou nadále vystupovat jako nezávislí kritikové a nestranní obhájci veřejného zájmu. Argumenty, které mohly znít přesvědčivě, když tito lidé předstírali, že je prezentují z nestranného hlediska (jako například: "chceme, aby Radu České televize nevolil Parlament, ale občanská sdružení" - tedy my, kteří jsme se otevřeně dali na politiku a jen předstíráme, že jsme nezávislé občanské sdružení) se ovšem zhroutily a stávají se stranickopolitickou propagandou.

Takže se aktivisté musejí rozhodnout: buď si zachovají svůj kredit jako nestranní kritikové českých poměrů v rámci veřejného zájmu, anebo se - ve snaze dosáhnout něčeho skutečně hmatatelného, stanou politiky. Buď jedno, nebo druhé.

Pokud však jedno - politika, tak nás Jakub Patočka nemůže ústy svých komentátorů poučovat o "kvalitě příštího politického stylu a politického klimatu". Těžko se může dále "nezávisle" vyjadřovat k české politice - vzhledem k tomu, že on sám podepsal Brandýskou deklaraci a projevil ochotu stát se politikem. Tím otevřeně nyní zredukoval své Literární noviny na nedůvěryhodný, propagandistický, stranickopolitický plátek.

I Ekologický právní servis, který se stal do určité míry obětí tohoto stranickopolitického namlouvání, než ho na poslední chvíli radikálně odmítl, si musí rozhodnout, co vlastně chce. Chce-li si udržet nezávislost a integritu, musí se držet hesla "S politiky netančím". Nezávislá občanská iniciativa nemůže přijmout srozumění s politickou stranou. Může, pravda, jako to EPS také činí, se snažit poslance lobbovat: může jim vysvětlovat, proč se EPS domnívá, že je příslušný navrhovaný zákon špatný a jak by měl být pozměněn. V žádném případě však nemůže s poslanci uzavírat kšefty: "Když ten zákon pozměníte takhle, my vás nebudeme kritizovat ve věci, která se vám nehodí." Ani nemůže za určitou stranu kandidovat ve volbách.

Opakuji: šéfredaktor deníku Washington Post v úzkosti, aby nevznikl dojem, že je politicky úplatný, nechodí k všeobecným volbám ani hlasovat.

Kdy si uvědomíme, že je taková nezávislost a neúplatnost důležitá, i v České republice?