Tak jsem byl včera zase svědkem, jak se jeden student vydal na zápočtovou konzultaci na pražskou Vysokou školu ekonomickou - dotyčná odborná asistentka měla mít konzultační hodiny do 14. Student dorazil asi ve 13. 40 - po asistentce nebylo ani stopy. Čekal pečlivě až do dvou, jestli se náhodou neukáže - neukázala. Co bychom se obtěžovali dodržovat inzerované konzultační hodiny, že. My jsme přece někdo, jsme univerzitní učitelé - oni jsou jenom studenti. Je jich mnoho a obtěžují nás. Mohou být rádi, že se vůbec na naši školu dostali a že jsme je zatím ještě nevyhodili - přetěžujeme je nesmyslným množstvím učiva a zkoušíme je ústně a subjektivně za podmínek, které by byly jinde na světě nepřijatelné.

Vzpomněl jsem si s nostalgií a úsměvem na to, jak se většinou dělají zkoušky na českých vysokých školách - studenta zkouší jeden učitel, bez asistence, v soukromí svého kabinetu. Zkoušky bývají ústní a hodnocení studentova výkonu je subjektivní. I když jsme mnohokrát zaznamenali případy absolutního bezpráví, většina studentů se v ČR neodváží proti známce, kterou dostali u zkoušky, protestovat - vždyť by se mu učitel, případně katedra mohli osobně mstít!

Ve středu jsme na katedře slavistiky Glasgowské univerzity diskutovali na schůzi katedry o některých aspektech známkování a hodnocení studentů v některých našich kursech. Série půlročních kursů v prvním a v druhém ročníku, o nichž jsme hovořili, má takovéto hodnocení: 10 procent cca desetiminutová studentova prezentace (referát) v hodině, 30 procent seminární práce na vybrané téma a 60 procent dvouhodinová závěrečná zkouška, v jejímž rámci musí student napsat dvě písemné práce. Jeden kolega se vyjádřil, že ho dost znepokojuje, že je hodnocení referátů studentů vlastně subjektivní: známkuje ho podle ústního projevu jediný člověk - vyučující v dané hodině. Studenti by si mohli právem stěžovat, pokud by se známkou nebyli spokojeni. Usmál jsem se a vzpomněl jsem si, že u většiny vysokoškolských zkoušek v ČR se studenti nehodnotí nijak jinak.

Na britských univerzitách jsou zkoušky písemné. Zkouškové skripty jsou anonymizovány - známkující učitel nesmí znát studentovo jméno. Zkoušky opravují samostatně dva různí učitelé a výsledná známka je průměrem vypočítaným z obojího jejich hodnocení. Výběr zkoušek i z prvního ročníku (všechny zkouškové skripty z ročníků posledních) se pak odesílá ke kontrole externímu examinátorovi, učiteli v témž oboru na jiné univerzitě, aby se zajistilo, že je hodnocení skutečně objektivní a férové.

Kdypak budou tyhle metody zkoušení zavedeny i na vysokých školách v České republice? Na veškerou kritiku odpověděl loni na podzim pan ministr školství Zeman v onlinovém chatu v Britských listech, že on nemá a nemůže mít na praktickou politiku českých vysokých škol žádný vliv, neboť jsou to instituce nezávislé.

No dobrá, ale kdo zajistí, že "nezávislé" české vysoké školy nebudou případně hájit jen zájmy (čti: "případnou lenost") svých učitelů na úkor zájmu studentů?

(Slýchám z českých vysokých škol často: ono se po českých vysokoškolských učitelích ale nemůže nic chtít, protože nedostávají normální lidský plat. Svou práci nemohou dělat pořádně, protože se z platu vysokoškolského učitele řádně neuživí.)

Možná ale, že kdyby se studenti informovali, jak se dělají zkoušky jinde, a požadovali by systematicky a ve větším počtu, aby se jim vysokoškolští učitelé více věnovali - a aby byly zavedeny objektivní metody zkoušení, došlo by ke změně.

Lidi, nebojte se.

Vždycky to všechno nakonec záleží jen na nás.