3. 1. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Fabiano Golgo
3. 1. 2002

Jaké to bylo v Redhotu: Svobodu nechtěli ani za nic!!

"Zvyk je železná košile. V redakci se konaly nekonečné schůze, kde se mě kolegové snažili přesvědčit, že těmi správnými hodnotami v životě jsou disciplína, pyramidová hierarchie a diktatura šéfredaktora! A jakmile by takový tvrdý režim byl zaveden, okamžitě by ho sabotovali. Nikdo nechtěl svobodu, protože to znamenalo víc odpovědnosti. Bylo naprosto nemožné přesvědčit je, aby rozhodovali sami za sebe a byli za svou práci sami zodpovědni. Namísto toho, aby mí spolupracovníci byli rádi, že nemusejí chodit do práce od 8 do 5, vznikly dvě kategorie lidí: jedni odmítali pracovat tak, jak by se jim to osobně hodilo, a tvrdošíjně dál chodili do práce v 8 a odcházeli v 5, a druzí začali využívat mého liberalismu a trávili polovinu dne pitkami po hospodách..." Fabiano Golgo se pokusil vytvořit v časopise Redhot svobodnou redakci odpovědných a tvůrčích lidí. Nepodařilo se. Chtěli otrocký režim, který by mohli sabotovat. - Avšak Štěpán Kotrba, který v časopise Redhot také pár týdnů pracoval, to vidí trochu jinak.

Do února loňského roku jsem byl jen zahraničním dopisovatelem listu Jornal do Brasil a městským antropologem, který se snažil pracovat na doktorské práci o malém a homogenním národu, národu Čechů, Moravanů a Slezanů.

Den jsem tehdy trávil systematickým a organizovaným způsobem: dlouze a bohatě jsem brazilsky snídal a četl jsem všechny místní deníky a týdeníky, a pak Britské listy, Psa, RAM.cz, pro svou pravidelnou měsíční analýzu českých sdělovacích prostředků pro jednu americkou instituci, spojenou s Georgem Sorosem.

Zbytek dne jsem pak obvykle strávil tím, že jsem navštěvoval objekty svého výzkumu, anebo ony navštěvovaly mne, se zájmem jsem analyzoval jejich příběhy, pozoroval jsem jejich zvyky, pohyby, názory, zboží, které nakupovaly, jak měly zařízený byt, jaké měly rodinné vztahy.

A pak jsem se scházel s přáteli, čímž jsem vlastně pokračoval ve své výzkumné práci, protože se nemohu vyhnout tomu, že metodicky pozoruji každého, včetně vlastní rodiny i sebe samého...

A pak jsem analyzoval české televizní stanice (motivy, jazyk, estetiku, ideologii) a usínal jsem při poslechu nahrávek rozhlasových pořadů, které jsem si vybíral pro svou každoměsíční studii, kterou píšu pro Američany.

Pak došlo k rebelii v České televizi a mně se rázem úplně změnil životní styl. Poté, co jsem byl ve dne v noci jako reportér na místě, po celé Vánoce, během Silvestra a v strašlivě ledových (zejména pro člověka, který vyrostl v tropech) dnech začátku loňského ledna.

Protože jsem byl v televizi, seznámil jsem se tam s některými lidmi, kteří mě přivedli do Lidových novin, abych tam napsal o tom, jak Fidel uvěznil Pilipa a Bubeníka. A pak jsem začal pro ten deník psát komentáře. Dlouho mi to nevydrželo, protože jeden ten komentář analyzoval techniky, jakých používá každou sobotu Vladimír Železný ve své kazatelně. (To ho vedlo k tomu, že během následujících tří týdnů opakoval mé jméno v pořadu Volejte řediteli alespoň dvacetkrát.) Brzo poté mě deník Super obvinil, že jsem zloděj. Můj další komentář o Železném, který jsem napsal pro Lidové noviny, už byl pro ně příliš razantní, a tak nevyšel.

Ale dalším důsledkem toho článku bylo pozvání, abych se stal šéfredaktorem nového týdeníku jménem Redhot.

Dosud jsem analyzoval jen seriózní média a ostatním jsem nevěnoval pozornost. Nic jsem nevěděl o nakladatelství Stratosféra ani o jeho majiteli, o Antonínu Herbeckovi (37).

Avšak hned po jeho telefonátu, kdy mi navrhl, abych se stal u něho šéfredaktorem, jsem se dověděl od reportérů v Lidových novinách, že je Herbeck ambiciózní Čech, který emigroval ve věku 21 let, v osmdesátých letech do Spojených států (musel předtím strávit mnoho měsíců v uprchlickém táboře v Jugoslávii). V zemi všech příležitostí strýčka Sama začal jako automechanik, pak pracoval jako taxíkář a večer hrál na klavír a na kytaru v newyorských jazzových, bluesových a rockových klubech.

Jednoho dne se rozhodl, že se naučí fotografovat, a tak se dostal do světa magazínů.

V určitou dobu, už začátkem devadesátých let, se dohodl s módním magazínem Elle, že bude v ČR vydávat jeho českou verzi. S přítelem Martinem Shennarem (oba si zamerikanizovali jméno, původně se jmenovali Hrbek a Šenar) začali úspěšně podnikat.

Avšak Herbeckova dívka a šéfredaktorka časopisu Elle se zamilovala to Shennara, a tak Herbeck odešel a založil si vlastní malé impérium, asi jako pomstu, nejprve to byl časopis Esquire, pak Cosmopolitan, Bazaar, Speed, Style, Cosmo Girl, Rolling Stone (dnes se to jmenuje Show) a časopis Spy, který hodně vydělává a zaměřuje se na drby o "celebritách". (Shennar má časopisy Elle, Premiere a Quo.)

Herbeck se rozhodl v roce 2001 začít vydávat "seriózní" týdeník jménem Redhot. Šéfredaktorem tohoto týdeníku měl být šéfredaktor časopisu Esquire do té doby, než budu já ochoten převzít tuto odpovědnost (nikdy v životě mě nenapadlo, že bych měl být šéfredaktorem časopisu).

Mým původním cílem bylo prostě dostat se za scénu tohoto malého českého mediálního impéria jako součást mé analýzy médií. Viděl jsem to také jako významný zdroj pro tu kapitolu své doktorské práce, která se zabývá tím, jak Češi jednají v zaměstnání. Stratosféra má 230 zaměstnanců, takže to byla pro antropologa vynikající příležitost: celé akvárium lidí, které bylo možno pozorovat a analyzovat! Avšak já jsem se nechtěl stát šéfredaktorem. Jen jsem chtěl mít příležitost tisknout své články a pak mít tu "laboratoř" pro své studium. Jenže Herbeck mě velmi intenzivně přemlouval, a tak jsem tu šéfredaktorskou funkci časopisu Redhot v létě roku 2001 přijal.

Problém byl v tom, že má představa, jak by měl vypadat týdeník, byla naprosto odlišná od toho, co jsem zjistil, že Redhot je.

Zaprvé jsem měl opravdu závažný problém se jménem tohoto časopisu. Proč Redhot? Co to znamená? Redhot mi připomíná rockovou skupinu, jmenuje se Chilli Peppers (Ostrá paprika). Tak se mohl jmenovat časopis, věnovaný rockové hudbě. Proč se časopis nejmenoval třeba Reportér, Sedm dní, Česko, Svět anebo Fokus? Takový název by hned informoval čtenáře, co to je za časopis.

Zadruhé, Herbeck chtěl časopis pro mladé zbohatlíky, yuppies, úspěšné muže ve věku 25 - 35 let. Já jsem chtěl redigovat to, čemu jsem říkal "týdeník s vlastním názorem". Chtěl jsem, aby každý článek vyjadřoval konkrétní názor, neboť čtenáři mohou získat základní, hrubé informace, z deníku, z Radiožurnálu, z Týdne. V našem případě jsme se měli zaměřovat na ty otázky, jimiž se ostatní sdělovací prostředky řádně nezabývají, anebo které nebyly analyzovány jinými médii ze všech stran. Lehce se to řekne, je nesmírně obtížné to realizovat v praxi.

Byl to pro mě skutečně nový úkol: jestliže jsem se měl stát šéfem, chtěl jsem vyzkoušet nový koncept pracovních vztahů, na který nejsou lidé v České republice vůbec zvyklí.

Až do mého příchodu vládl v redakci přísný hierarchický systém. Každé rozhodnutí musel schvalovat někdo na vyšším rozhodovacím stupni. (To jsou absurdně zastaralé pracovní techniky, které jsou terčem kritiky množství západních teoretických i praktických příruček o řízení podniků a pracovních skupin, pozn. JČ)

Chtěl jsem, aby lidé v redakci sami dělali vlastní rozhodnutí a aby se na mě obraceli až v konečné fázi pracovního procesu.

A také, namísto toho, aby mě prostě informovali, co bude v příštím čísle, chtěl jsem od nich, aby mi řekli, co by oni sami rádi četli v časopise Redhot. Namísto, aby museli chodit do práce v osm ráno, řekl jsem jim, že mohou chodit do práce, kdy se jim to bude nejlépe hodit. Nikdy jsem nezažil takovou věc, že by reportéři chodili do práce v 8 a pracovali do 5! Novináři musejí pracovat podle tématu, které zpracovávají, ne jako byrokraté anebo vojáci.

Také jsem způsobil v redakci obrovskou kontroverzi, protože jsem odmítal cenzurovat texty, které vyjadřovaly určité názory. Stalo se mi poprvé v životě, že jsem byl svědkem toho, že kolegové novináři obhajují cenzuru! Šli jim na nervy dva naši kolegové. Byli to například obránci Vladimíra Železného. Celá ostatní redakce se mě snažila přesvědčit, abych zcenzuroval jejich texty, které obyčejně vyjadřovaly diametrálně odlišný názor od mého názoru. Nikdo nedokázal pochopit, že chci, aby v časopise Redhot vycházely nejrůznější názory. Nechtěl jsem, aby měl časopis barvu, ideologii.

Zvyk je ale železná košile. V redakci se konaly nekonečné schůze, kde se mě kolegové snažili přesvědčit, že těmi správnými hodnotami v životě jsou disciplína, pyramidová hierarchie a diktatura šéfredaktora! A jakmile by takový tvrdý režim byl zaveden, okamžitě by ho sabotovali. Nikdo nechtěl svobodu, protože to znamenalo víc odpovědnosti.

Bylo naprosto nemožné přesvědčit je, aby rozhodovali sami za sebe a byli za svou práci sami zodpovědni. Namísto toho, aby mí spolupracovníci byli rádi, že nemusejí chodit do práce od 8 do 5, vznikly dvě kategorie lidí: jedni odmítali pracovat tak, jak by se jim to osobně hodilo, a tvrdošíjně dál chodili do práce v 8 a odcházeli v 5, a druzí začali využívat mého liberalismu a trávili polovinu dne pitkami po hospodách!

Mnohokrát jsem je na schůzích žádal, aby přinášeli nápady. Nejsou placeni od toho, aby měli nápady, jsou placeni od toho, aby psali to, co se jim nařídí, bylo mi jednou řečeno. Uvědomil jsem si, proč to měli komunisté tak lehké. Není divu, že slovo robot pochází z češtiny. A o jejich byrokratické mentalitě se ani nebudu zmiňovat...

Znovu a znovu jsem měnil pracovní tým, přiváděl jsem nové lidi, snažil jsem se, aby to fungovalo. Ne. Nešlo to. Pak jsem se uvědomil, že je to jasné: alespoň oněch 36 Čechů, s nimiž jsem pracoval, mělo tyto společné rysy:

  1. nechtějí sami o ničem rozhodovat
  2. nikdo nechce za nic mít odpovědnost
  3. jediným cílem jejich práce je lézt do zadku šéfovi, aby nepřišli o zaměstnání
  4. pracují pouze pod tlakeem, vždycky až na poslední chvíli, a svou práci dělají co možná nejpohodovějším a nejpragmatičtějším způsobem.
  5. a nikdo se nesmí odvážit dělat nic jinak, takový člověk je sabotér a stane se okamžitým terčem hněvu všech zaměstnanců, kteří se budou zoufale snažit přesvědčit šéfa, aby se takového člověka zbavil.

Tohle se dělo tolikrát, že jsem neměl jinou možnost než dospět k závěru, že je to základní charakteristický rys.

Samozřejmě, slyšel jsem a četl jsem o tomhle všem už dříve, ale domníval jsem se, že je to přehnané, protože o Češích se takto vyjadřovali Američané a ti podle mého vlastního názoru pracují až příliš mnoho.

Avšak ne. Je to všechno pravda. Každý den jsem byl ve společnosti velmi příjemných, poslušných, zajímavých kolegů. Velmi jsem se s nimi spřátelil, avšak to neznamenalo, že mě nepodváděli tím, že strávili odpoledne pitím po hospodách anebo mi lhali, že budou celý den pracovat na určitém pátrání, a pak je jiný přítel viděl u bazénu v Podolí!

Vzhledem k tomu, že pocházím z Latinské Ameriky, neustále jsem slýchával ve Spojených státech vtipy - s nimiž jsem víc než souhlasil - že má prý moje rasa (sic) odpor k práci. Při seriózních diskusích jsem slyšel, a taky jsem souhlasil, že to má asi hodně společného s tím, že je horko. V některých chvílích jsem argumentoval, že je možné, že tmavé rasy jsou přirozeně méně organizované, méně odpovědné a že je méně zajímá pracovat než bělochy a Asiaty. Pohlížel jsem na vlastní národ, na naše předky Indiány, na romskou kulturu, na Afriku a na Indii a zdálo se mi to logické.

No tak - bělošští Češi - nebo alespoň vzorek 35 Čechů (šestatřicátý byl Rom a ten se choval úplně stejně) pocházející z nejrůznějšího zázemí - mi dokázali, že je moje teorie chybná...


Poznámka ŠK:
To co říká Fabiano Golgo, je pouze půl pravdy a to ještě ta půle, která schematicky obhajuje teze, které život usvědčil ze lži.

Měl jsem možnost spolupracovat velmi úzce po tři týdny s redakcí REDHOTU a provádět tak vlastní "antropologický výzkum" s cílem, který vytýčil Fabiano Golgo a pro který si mne na sklonku roku najal: za co nejkratší dobu zlepšit grafickou tvář časopisu. A já jsem si po krátké analýze redakčního procesu vytýčil ještě jeden: zracionalizovat chod redakce i třeba proti vůli šéfredaktora...

A zde se musím zastat řady lidí, kteří tvoří "tvrdé jádro redakce" a bez nichž si nedovedu představit výrobu. Ti lidé přinášeli nápady ještě dávno před působením Fabiana Golga, přinášeli je i Fabianovi ale nedokázali je s dostatečnou razancí (sebevědomím) obhájit. Byli totiž jen zaměstnanci - závislí na mzdě a jejím pravidelném přísunu... Narcistní a egocentrický vydavatel si z nich i jejich tvořivosti dělal hadr na podlahu, nedokázal využít lidského kapitálu, který si platil - a ani Fabiano nedokázal tento stav změnit.

Fenomén ošklivého playboye v rudém Ferrari

Jedna kontroverzní teze na úvod. Člověk, který si změní své jméno, aby znělo "víc americky" a trvá na změně i po návratu z emigrace, o sobě a své psychice říká víc, než si myslí i než by sám chtěl. Antonín Herbeck ve svých rádoby non-PR píárech sám sebe definuje jako člověka, který je tvrdý, ale spravedlivý. Možná, ale cit pro publicistický, kontroverzní týdeník (jakým chtěl REDHOT za panování Fabiana Golga být) neměl a nikdy mít nebude. Stejně tak, jako nikdy primitiv nemůže být intelektuálem, tak ani povrchní byznysman s povahou pirany nemůže mít cit pro principy novinařiny. On nechtěl znát pravdu, on chtěl prožívat "permanentní (finanční i erotický) orgasmus" ve svém červeném Ferrari. Člověk stojící na pomezí modellingu a softerotických médií nemůže s úspěchem ovlivňovat a určovat politiku profesionální publicistické redakce. Profesionální publicistika se nemůže prezentovat na pozadí nahých zadků a drahých parfémů či aut. A za platy uklízeček nemůže sehnat nikdy kvalitní, hrdé autory a editory a chtít po nich kvalitní práci. A tak Fabiano Golgo uklízel Augiášův chlév, aniž věděl, co dělá...

Fenomén brazilského antropologa mezi českými indiány

Přesto ve své radakci měl řadu schopných, ale (nízkým platem a neschopností prosadit racionalitu) znechucených lidí. Mohli mu být oporou, kdyby býval on byl oním beranidlem. Autoritou, která by učila druhé jinému chápání poctivosti novinařiny i života... Kdyby chtěl, nebo kdyby uměl. Umět řídit, umět vést, umět nadchnout - to není odcizená a neúčastná antropologie, to je zaujatá, místy manipulativní ale nesmírně lidská psychologie, tvořená na bázi teorie vcítění a modifikovaná Huizingovskou teorií her (Johann Huizinga, Homo ludens aneb o původu kultury ve hře) a Scheinovskou psychologií organizace (Edgar Schein, Psychologie organizace). Je to o odpovědnosti a hravé manipulaci, je to o lidskosti a zároveň tvrdosti.

Fenomén svobodných otroků jednadvacátého století

Ale antropolog, který bohatě snídá, nestíhal termín pravidelné porady v 11.00, ale ptal se svých spolupracovníků v 11:32: "Tak kdy uděláme tu poradu?" A oni na něj a jeho rozhodnutí "Poradááá!" přitom už čekali všichni půl hodiny... Umět pracovat, mít cit pro témata, atraktivnost a neotřelost jejich zpracování - to není ještě schopnost řídit nesourodý kolektiv lidí. Fabiano Golgo umí perfektně to první, neumí a nikdy nebude umět to druhé. Protože nechce. Protože je stále duší antropolog, a nikoliv manažer. Porotože rád lidi pozoruje sám nepozorován, nerad ale zaujímá dominantní postavení - nerad přikazuje, vede, určuje směr. Protože neříká vždy a za všech okolností krutou pravdu, a to ani nejbližším spolupracovníkům. Protože se bojí zodpovědnosti - a to i za sebe sama. Protože má sociální cítění. Protože je mu líto vyhodit neschopného ale invalidního spolupracovníka. Protože nechce zakázat lživý propagandistický článek (přes jeho zjevné faktické rozpory) neboť ho zajímá, jaká bude jeho rezonance v českých dušičkách... Protože není ochoten stíhat v redakci vliv PR vztahů, neboť je mu to v podstatě jedno. Protože si povrchního a hloupého yuppíka neváží, i když díky jeho penězům dělá pro něho práci.

Protože sedět na dvou židlích nelze... Ani jako antropolog na výzkumné výpravě do Čech.

Fenomén cizího prvku aneb kládou v oku svém

Přišel jsem, viděl jsem, odešel jsem. Tak by se dala nejvýstižněji nazvat moje role "grafického poradce" kterou Fabiano zahájil na redakční poradě oslavným monologem na mou osobu (nekonzultovaným), za který jsem se červenal. Nejsem spasitel a ani jsem jím nechtěl být. Chtěl jsem pomoci příteli dělat lepší časopis, za který by se nemusel stydět... Vše chce ale své - není možno dělat kvalitní noviny bez zázemí rešerší, překladů, fotoreportéra, digitální mobility a časové i režijní flexibility. To vše stojí peníze a ty redakce neměla... Problém rychlého připojení k internetu či problém technického zázemí měla redakce REDHOTU desetkrát větší, nežli má redakce BL... Řekl jsem, co se mi v grafice REDHOTU nelíbí a co považuji za nevkusné, plagiátorské či neprofesionální. Zabýval jsem se nonverbálními sděleními, v která se vždy transgformuje grafika tiskoviny. Vysvětloval jsem, interpretoval, pokoušel jsem se odhalit to, co dělá corporate identity tím, co dokáže zvednout náklad, kvalitu i respekt. Nechtěl jsme vytvořit "za bukem" svou koncepci a pak ji nutit druhým jako kánon. Mluvil jsem s lidmi, chtěl jsem je přimět k tomu, aby oni sami (pod nenápadným a téměř neznatelným dozorem) vytvořili SVŮJ časpis, chtěl jsem aby to vše byla JEJICH práce, JEJICH nápady. Musel jsem ale překonávat nedůvěru v cíl toho snažení, v smysl změn, v odůvodněnost nasazení jejich i svého, které nikdo nezaplatí. Nezaplatí, protože primitivům stačí primitivní řešení. Více práce za méně peněz... Proč? Přesto - narozdíl od Fabiana - se mi řada věcí za ty tři týdny povedla. Povedla se mi díky drzosti, se kterou jsem ignoroval přání vydavatele a někdy i šéfradaktora. Ignoroval jsem i některé stereotypy jinak kvalitní grafičky či redaktorů, bořil jsem ustálená pravidla díky tomu, že jsem měl cíl. Povedlo se mi na několik dní nadchnout místní skupinu "opinion makerů" a naladit je na své úsilí. Podařilo se zakořenit řadu změn, které jsem považoval v první etapě "restrukturalizace" za podstatné. Zůstaly dodnes a některé se i po mém odchodu realizují tak, jak jsem si myslel, ale nikdy neřekl. Jsem rád, že několik lidí našlo cestu k smyslu své práce. Podařilo se udělat několik témat jinak, než bylo zvykem, podařilo se, že redakce se přestávala stydět za svou práci.

Nepodařilo se mi ale vydržet a realizovat celou přeměnu - odešel jsem po první třetině.Tou příčinou neúspěchu bylo, že jsme se nedohodli na mých finančních požadavcích (a pravděpodobně totéž i v případě Fabiana...). Nejsem totiž zvyklý odvádět kvalifikovanou práci za plat uklízečky, a tak jsem po zralé úvaze zavřel dveře do Herbeckova impéria sám a zvenčí... Antonín Herbeck dostal ode mne proti mé vůli sponzorský dar v podobě 16 hodin denně po tři týdny mé práce.

Nic není černé a bílé, stejně jako nic není rudé a horké

V redakci REDHOTU jsem nalezl i lidi, , kterých jsem si nevážil - jejich jedinou kvalifikací byla jejich sprostá drzost, ideologická zaslepenost a bigotnost. Nalezl jsem zde i lidi, kterých si budu i nadále vážit přes rozdílnost našich názorů. Nalezl jsem zde i "boží" lidičky, ke kterým mne pojilo po několik desítek dnů pouto spikleneckých sympatií k jejich snahám i přesvědčení. Nalezl jsem zde i lidi bez tváře i názoru. Všude jsou lemplové a všude obětavci. Stejně jako kdekoliv jinde, i v redakci REDHOTU byli lidé neprofesionální, neschopní, stejně jako lidé zapálení pro svou práci. Musejí ale z něčeho žít, a tak se jsou nuceni všichni přizpůsobit podmínkám, které si neurčují a které neurčil, nedokázal ale ani pochopit a nedokázal změnit ani brazilský antropolog. A je smutné, že on sám nedokázal zanalyzovat svou roli v oné donkichotské hře na "kvalitní publicistický týdeník s názorem" uprostřed Herbeckova impéria. Pozměnil bych proto nejraději i titulek článku Fabiana Golga, ale raději ne. Já osobně bych jej nazval Svobodu v otroctví získat nelze.

                 
Obsah vydání       3. 1. 2002
3. 1. 2002 Policie zastavila trestní stíhání Jana Kopala Tomáš  Pecina
3. 1. 2002 Jaké to bylo v Redhotu: Svobodu nechtěli ani za nic!! Štěpán  Kotrba, Fabiano  Golgo
2. 1. 2002 Komedie v českých televizích: boj o Havlův novoroční projev Fabiano  Golgo
3. 1. 2002 Přestože jimi řízené podniky bankrotují, šéfové berou velké prémie Miloš  Kaláb
2. 1. 2002 CIA šla po bin Ladenovi 4 roky - náklady dosahují 1 miliardy dolarů
3. 1. 2002 Ještě k politické korektnosti: Odpověď Janu Čulíkovi Josef  Fronek
1. 1. 2002 T. Pecina prosazoval v rozhlase pluralismus, posluchači reagovali: "špatné" názory je nutno zakázat!
2. 1. 2002 Britský novinář John Simpson: symbol buržoazní nezávislosti, kritičnosti a slušnosti Jan  Čulík
2. 1. 2002 Případ Pavel Kohout - historie o tom, jak vás vyplivne stádo Jan  Čulík
3. 1. 2002 Klamavá reklama v MFD
3. 1. 2001 Pomozte při digitalizaci dokumentů 1. československého odboje
3. 1. 2002 Bucharova Sametová kocovina vyšla knižně
2. 1. 2002 Průvodce "Průvodcem dějinami standardních ekonomických teorií" Pavel  Neset
3. 1. 2002 Šok z argumentace Štěpána Kotrby Ondřej  Čapek
29. 12. 2001 Polemika pravice s levicí: Ještě více neviditelné ruky trhu ! Tomáš  Janča
30. 12. 2001 Konečně: překladatelské titulky v ČT
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů