Náš jazyk a naše pravidla

14. 2. 2011 / Josef Švéda

Rád čtu názorové rubriky v českých denících. Je to takové moje hobby. Člověk se zde vždycky dozví něco nového a zajímavého. K úvahám mě však v drtivé většině případů nepodněcují ani tak myšlenkové výkony jednotlivých autorů jako spíš strategie, které pro sdělení svých postojů používají. Mnozí při tom také, ať už vědomě či nikoliv, navazují na prastaré české obrozenské tradice.

V tomto ohledu je inspirativní text Petra Kamberského s názvem "Dějiny jednoho omylu", v němž se komentátor jal vypořádat s dědictvím multikulturalismu.

Celé je to prý fatální mýlka: "Výsledkem krásného evropského snu jsou statisícové skupiny přistěhovalců, kteří neumějí a nechtějí znát jazyk země, v níž žijí a jejíž dávky pobírají. Jen v Německu jich je půldruhého milionu", píše Kamberský.

Vykreslení imigrantů (či jiných skupin dle potřeby) jako líných a nepřizpůsobivých vyžírků je obvyklý ideologický trik. Kategorie "oni" zde nabývá negativních vlastností. Další statisíce přistěhovalců, kteří tvrdě dřou za minimální mzdu, se rázem ztrácejí jako pára nad hrncem. Přijeli k nám do Evropy a místo toho, aby byli vděční, že jsme jim nabídli bezpečné a prosperující místo na světě, tak se darebáci ani nechtějí naučit místní jazyk a jediné, po čem touží, je pobírat štědré sociální dávky. Za to všechno prý může státní doktrína multikulturalismu. Je vidět, že pan Kamberský má v problematice imigrace jasno.

Nechci zde ale debatovat o tom, jaký způsob integrace přistěhovalců do společnosti je nejlepší. Na daném textu mě zaujala spíš jedna vlastnost, která je v českém diskurzu zakořeněna snad už dvě století, ne-li déle. Kamberský nás totiž vzápětí ujišťuje, že my Češi se v tomto ohledu nemusíme ničeho bát. Máme totiž fištrón. Jsme národ ze své podstaty stejnorodý, milujeme svůj jazyk a kulturu a nelíbí se nám, když se někdo příliš odlišuje:

"Mešity máme jen dvě a téměř si jich nevšimnete: jejich architektura se ,nesmí lišit od okolní zástavbyʻ. Jediný náznak cizí kultury přichází z Asie -- a míru naší vstřícnosti krásně dokumentují dva obrněné transportéry, které svého času nechal před tržnici SAPA přivézt ministr vnitra." [proložil J.Š.]

Tato vlastnost je ale podle autora komentáře naše velká výhoda, nikoliv slabina. Z českých dějin víme dobře, že princip "jiného" byl uplatňován dost často. Jednou byl v této roli Němec nebo Žid (v horším případě oba v jedné osobě), jindy zase Cikán. Nějak prostě nezapadali do naší představy o normalitě. A je správné, že jsme si to s nimi vždycky dokázali na rovinu vyříkat. Stejně dobře dnes nakládáme s imigranty. Náš přístup k nim je občas "ostudný až ponižující", míní Kamberský, ale jedním dechem dodává, že je "ve svých důsledcích mnohem funkčnější než rozdávání podpor lidem, kteří nemají žádnou chuť sdílet s námi náš jazyk a naše pravidla".

Jinými slovy: ono vlastně nevadí, když přistěhovalce vystavujeme ponižujícím praktikám, necháme všelijaké agentury, aby zneužívaly jejich postavení, neplatíme jim řádnou mzdu, zavíráme je do detenčních zařízení a kdovíco ještě. Nejdůležitější je, že to všechno funguje. Poctivého pracujícího občana, který mluví naším jazykem a sdílí naše pravidla, máme rádi. Ti ostatní tu nemají co dělat a za těchto podmínek tady naštěstí ani nebudou chtít žít.

Taková strategie může fungovat ve střednědobém horizontu. Nicméně v delší perspektivě je neudržitelná. Vzhledem k demografickému vývoji je jasné, že "oni" nakonec přijdou a nebude jich málo. Taktika uchování naší hezké české zahrádky jednoho dne fatálně selže. I bez doktríny "multi-kulti" budeme stát před otázkou, jak se s danou situací vyrovnat. Ať už bude řešení jakékoliv, tuším, že imigranti v České republice nebudou mít zrovna ustláno na růžích. Naše obrozenské dědictví si totiž hned tak vzít nenecháme.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 14.2. 2011