Církve nejsou účastníky politického zápasu

3. 5. 2010 / Ivan Odilo Štampach

Dovoluji si nesouhlasit s názorem Jana Potměšila, který vyjádřil v článku "Církve mají právo ovlivňovat voliče." Jan Potměšil nesprávně argumentuje, z toho, že každý má právo svobodně projevovat své názory sice správně vyvozuje, že tak může činit i katolík. Doufám, že připustí, že stejné právo má evangelík, baptista, svědek Jehovův, muslim nebo svobodný zednář. Ale nesprávně argumentuje pro církev jako instituci. Tak, jak jsou lidská práva garantována v závazných dokumentech, není řeč o právech či svobodách institucí.

Instituce se řídí zákony. Představme si teoretickou, ale představitelnou situaci, že stejná skupina lidí vytvoří politickou stranu a náboženskou organizaci. Jako jednotlivci mají všechna práva bez omezení. Mohou, jak se tradičně uvádí, činit vše, co jim zákon výslovně nezakazuje. Jejich instituce ne. Jejich politická strana nemůže např. oddávat snoubence, poskytovat péči vězňům, působit v duchovní službě v armádě. Zaměstnanci strany jsou podle zdejší judikatury zaměstnáni podle zákoníku práce, náboženská organizace je jím vázána vzhledem ke svým pracovníkům jen přiměřeně, protože duchovní jsou ve služebním, nikoli pracovním poměru. Církev zase nemůže kandidovat ve volbách, v případě hypotetického úspěchu mít poslanecký klub ap. Čili nikdo neomezuje občany sdružené dvojím způsobem, ale zákon opravňuje i omezuje obě instituce instituce a oběma institucím uznává či přiděluje možnosti, které jiné instituce nemají.

Právo církevních představitelů mluvit a vyjadřovat před volbami své preference stát neomezuje a domnívám se, že to nikdo nenavrhuje. Nikdo neusiluje o to, aby biskup. senior, mufti či rabín byl vězněn za to, že se vysloví k lidským právům, k sociální spravedlnosti, rovnosti pohlaví či jinému tématu s politickými souvislostmi. Nikdo se nediví, že činitelé hledají podporu svých aktivit na politické scéně.

Právo mluvit nezahrnuje právo dostat souhlas. Proti církevním činitelům ovlivňujícím volby má každý právo protestovat. Takový nesouhlas není popřením žádného jejich reálného lidského nebo občanského práva.

Rozhodně je však třeba v demokratické, liberální společnosti hájit stanovisko, že církve nejsou účastníky politického zápasu. Mají mezi svými členy různých politických směrů. V případě římskokatolické církve na výběr církevních představitelů nemají členové církve žádný vliv. Kdosi tedy za ně mluví, často v ostrém rozporu s jejich politickým přesvědčením. Biskupové a další příslušníci kléru tedy nemluví za církev, za její členstvo, ale vyjadřují prakticky jen své stavovské zájmy. K tomu je třeba dodat, že své funkce zastávají díky státu, který je ze svého rozpočtu platí. Nejsou sice státními úředníky, ale jejich podpora konkrétní politické strany si zaslouží podobné hodnocení, jako kdyby se k volebním preferencím občanů zejména před volbami veřejně ve sdělovacích prostředcích vyslovoval např. ombudsman, předseda ústavního soudu či jiná uznávaná autorita z okruhu státních úředníků.

Když římskokatolický biskup řekne pro televizi svůj soukromý názor, koho bude volit, neříká nic soukromě. Byl by naivní, kdyby podlehl triku žurnalisty, který chce vymámit doporučení politické strany a ví, že oficiální stanovisko nemůže čekat. Na výzvu novináře "pane biskupe, řekněte nám svůj soukromý názor," může říct jediné: "Rád vám svůj názor řeknu po volbách." Novinář by nepochybně ztratil zájem. Stanovisko komise Iustitia et Pax je oficiální stanovisko církevní instituce, která je plně v kompetenci České biskupské konference.

Nejen římští katolíci, ale i představitelé dalších významných církví vydávají stanoviska, kterou jsou v ostrém rozporu s křesťanskou sociální etikou. Když katoličtí biskupové mentorují vybrané politické strany a upírají jim elementární respekt, natož podporu, když naznačují podporu "menším stranám," tj. v současné české situaci reálně krajní pravici, jednají v ostrém rozporu s hlasem papežů, kteří od konce 19. století tvrdě (a výslovně) kritizovali kapitalismus a vyslovovali se pro alternativní uspořádání. Když českobratrští evangelíci nebo silně politicky angažovaný reprezentant Církve bratrské Pavel Černý vyslovují podporu téže části politického spektra, činí to v konfliktu s jednoznačným prohlášením Světové reformované aliance z Nairobi.

Čeští církevní činitelé hledají nové spojenectví trůnu a oltáře v duchu východoevropské, od západní civilizace vzdálené klerikální ideologie. Jejich politická doporučení, přesto, že jako občané mají právo říkat, co chtějí, by byla pro politickou budoucnost naší země nebezpečná, kdyby ovšem měli aspoň minimální vliv na politické preference voličů, či aspoň voličů z okruhu svého členstva.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 3.5. 2010