Každý, nejen Rom, se musí domáhat spravedlnosti -- 2. díl

11. 3. 2010 / Kateřina Švidrnochová

Druhý, a doufejme ne poslední výlev pana Čulíka v reakci na můj článek "Mladí Romové se připravují na vysokou školu, na diskotéku v Praze ale jít nemohli" si zaslouží pokračování. Připomíná mi mexickou telenovelu, ve které se na základě banálních zápletek neustále hrotí děj, vše se točí v nekonečném kruhu, přičemž se divák nedozví nic nového, ale může na chvíli tzv. vypnout a pobavit se nad prázdnotou dialogů. Touto větou však nechci říci, že mexické telenovely sleduji.

Dovolím si článek pana Čulíka Každý, nejen Rom, se ve veřejném zájmu musí domáhat spravedlnosti rozdělit podle jeho odstavců a samostatně na ně reagovat s pomocí vlastního příběhu přímo z praxe.

Pan Čulík v prvním odstavci píše, že, cituji: "Není prostě pravda, že "nic nejde" a "nemá cenu se o nic snažit"." Naprosto s ním souhlasím a přesně kvůli tomu jsem už od střední školy působila v neziskových organizacích a na vysoké škole se zaměřila na problematiku romské menšiny v České republice. Protože věřím, že nemá cenu jen o něčem mluvit nebo psát, začala jsem přímo v romské komunitě jako terénní sociální pracovnice, aniž bych si předtím načetla desítky vědeckých statí o této národnostní menšině. Chtěla jsem vše zažít v reálu, Romy poznat a pracovat s nimi. Začala jsem učit na střední, tzv. romské škole (SOŠMAP, pobočka Vranovská 17, Brno), kde jsem třetím rokem. Úspěšně jsem dovedla k maturitě 30 studentů dálkového studia a dnes připravuji další dvacítku mladých Romů, z nichž se většina chystá dále studovat na vysoké škole. V současné chvíli pracuji zhruba s šedesátkou romských studentů, kteří úspěšně studují v oboru Sociální péče o etnické skupiny. Během toho jsem rok koordinovala projekt doučování v romských rodinách pod organizací Společenství Romů na Moravě a již druhým rokem koordinuji přípravu romských studentů na střední a vysoké školy pod organizací Slovo 21.

Výsledkem jsou desítky romských studentů, kteří mají motivaci se vzdělávat a kteří za sebe budou bojovat sami. Já, jako příslušník majoritní společnosti, jim nejvíce pomůžu tím, že je nebudu stavět do pozice menšiny, ale budu je brát jako právoplatné občany a podporovat je v jejich dalším pozitivním rozvoji. Což znamená, že je nebudu diskriminovat a předem odsuzovat jen podle rasové příslušnosti, protože k tomu nemám důvod.

Předešlé věty volně navazují a reagují na druhý odstavec pana Čulíka o neinformovanosti a právní idiocii mé osoby. Nejen v rámci své práce, ale i v rámci vlastního svědomí a lidskosti jsem se vždy ohrazovala vůči diskriminaci kohokoliv z jakýchkoliv důvodů. Ať už to bylo trestním oznámením, přímou reakcí v dané situaci či článkem v médiích. Protože mám právní povědomí a vím, co je v mezích zákona a co není. A ve veřejném zájmu se budu domáhat spravedlnosti.

Na třetí odstavec už nemá smysl reagovat. Nejedná se o útok, ani drzost. K omluvám není důvod. Máme přece svobodu slova.

A nakonec nezbývá než souhlasit se čtvrtým odstavcem a pozvat pana Čulíka na kávu do jedné výborné kavárny, na ulici Bratislavská, v tzv. brněnském romském ghettu. Ráda si s ním a se svými romskými přáteli povyprávím o životě Romů, domáhání se spravedlnosti v českém státě a černobílém vidění některých lidí, kteří jsou opravdu neinformovaní. Ale to by musel pan Čulík přijet z daleké Británie a přesvědčit se na vlastní oči, jak to v České republice funguje.

Nakonec si dovolím poznamenat, že nemá cenu dále rozebírat jedno slovo z dvou set čtyřiceti dalších slov mého prvního článku. Slovo "pochopitelné" je zde totiž třeba chápat v kontextu. Přestaňme slovíčkařit a něco dělejme. Jistě by se mnou pan Čulík souhlasil.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 11.3. 2010