Seriál o zaměstnanosti a nezaměstnanosti:

Produktivita nebo pasáctví ?

17. 2. 2010 / Věra Říhová

Jeden čtenář BL mi napsal : "Jedině vyšší produktivitou než v čínsko-indickém prostoru bude Západ schopen udržet svou dominantní pozici na globálním masovém trhu. Podmínkou je levná a hlavně vždy kooperující pracovní síla. Silný stupeň obav z nezaměstnanosti je tak nutným doprovodným jevem."

Předchozí části tohoto seriálu jsouZDE ZDE ZDE ZDE ZDE

Pomineme-li skutečnost, že více než drahá pracovní síla je to přemrštěná cena energie, která nám nedovoluje být konkurenceschopní s Asií, musíme se zamyslet nad hranicí lidských schopností fyzických i psychických - a tím i nad hranicí produktivity práce. Laciné asijské zboží může každá vláda zatížit dovozními přirážkami a celními daněmi. Vyvstává tak otázka, k čemu má vlastně sloužit zvyšující se produktivita práce přesahující možnosti lidského organismu.  

Jakým způsobem chce někdo překonat  produktivitu práce čínsko-indického otrokářství ? Představuje si čtenář pracovní výkony stejně jako výkony špičkových sportovců ? Budou zaměstnanci v továrnách nuceni užívat farmaceutický doping, tak jak o tom slyšíme od zaměstnanců personálních agentur zajišťujících práci v zahraničí - a tak jak se to již dnes děje v mnohých továrnách, kde se bez léků utišujících bolest nebo povzbuzujících aktivitu dlouho pracovat nedá ?  

Dokud u nás v nelidských podmínkách pracovali Ukrajinci, Vietnamci a další východní národy, nikdo si nepomyslel, že české občany čeká to samé v zahraničí, natož doma. Mysleli jsme si, že se nás to netýká, a nebyli jsme ochotní si připustit, že na cizincích se pouze testuje něco, co bude možné použít i na občany vlastního státu.  

Ti, kteří již něco takového absolvovali ve Velké Británii, v Holandsku, ve Španělsku i v jiných zemích, se vracejí otřeseni a místo výdělků si přivážejí dluhy. Na internetových stránkách je takových příběhů řada. Dosud jsme si nacionalisticky mysleli, že jsme vyspělejší národ s vyšší lidskou důstojností, nežli mají národy rozvojových zemí nebo zemí s válečnými problémy. Najednou se probouzíme z iluze.  

Je úplně jedno, jaké národnosti a jakého vzdělání je člověk, který ztratil základní obživu. Je jedno, jaké má zkušenosti a jakou minulost. Dosud se věřilo, že podnikající lidé jsou lidmi úspěšnými, neboť se umějí vlastními silami o sebe a rodinu postarat. Najednou nemají práci ani živnostníci, drobní a střední podnikatelé, do insolvence upadá stále více firem z průmyslového sektoru a strhávají sebou i sektor služeb.  

Výstavbou super-hypermarketů byl živnostenský obchod omezen na minimální rozsah, drobní výrobci zboží nepřežívají nebo se sotva drží nad vodou, koupěschopnost obyvatelstva klesá.

Úspěšní se stali neúspěšnými a mnozí nemohou pochopit, jak se to mohlo stát.  

A tak se všichni zaklínají slovem krize, aniž by se někdo snažil hledat skutečné příčiny. Trochu to připomíná náboženství, jenom místo Boha všechno řídí neviditelná ruka trhu - a místo Boží vůle je nevyzpytatelná krize.  

Střední třída se na úřadech práce potkává se "sockami", pravičákům se láme jejich přesvědčení o sociálních dávkách pro lenochy a najednou si uvědomují, že sociální pojištění je pojištění jako každé jiné.  

Je zvláštní pocit pozorovat pravicově smýšlející občany, kterým byl výpovědí násilně svlečen modrý kabát a podepsáním modrého tiskopisu na úřadu práce jim byl navlečen kabát sociální. Jak rychle se převlečením kabátu mění i jejich smýšlení. Rozdíl proti listopadové době spočívá v dobrovolnosti a v nadšení pod vlivem revolučních událostí, což stojí proti současné nedobrovolnosti.  

Dávky se u těchto lidí náhle stávají pojistným plněním při pojistné události. Najednou cítí své právo pojištěnce jako klienta jakékoliv jiné pojišťovny. Nedobrovolné zařazení do opovrhované společenské třídy je uráží a ponižuje, navíc nemohou pochopit příčinu svého pádu. Vždyť celých 20 let dělali všechno správně, tak jak politická propagace velela, vždyť se celých 20 let snažili a nic neprovedli. Za co jsou teď potrestáni ? A kdo za to může ? Kladou si otázky a hledají odpovědi.  

Při hledání práce narážejí na stejné problémy jako ostatní nezaměstnaní a je pro ně velice těžké vyrovnat se se ztrátou svého sebevědomí i životní úrovně, vyrovnat se se svým novým postavením ve společnosti. Je pro ně velmi těžké začínat znovu od nuly a přijímat práci v dělnických profesích.  

"Když mě komunisti vyhodili z ústavu a strčili do skladu, věděl jsem, za co to je a měl jsem koho nenávidět. Ztracenou důstojnost jsem si kompenzoval morální hrdostí. Co si s tím mám počít teď ?" , ptal se mě vysokoškolák, který v marketu rovnal zboží do regálů.  

Narazili jsme na hranici lidských možností, kdy už výkon nelze dále zvyšovat na dobu běžného zaměstnání. Proto se stále častěji setkáváme s krátkodobým zaměstnáním, většinou na dobu 3 měsíců -- takzvanou zkušební. Začaly s tím "naše" markety u prodejních profesí, říkáme tomu zkušební kolečka. Prodavačky pracovaly stylem 3 měsíce v jednom marketu, evidence na úřadu práce, 3 měsíce v druhém marketu, evidence... 

Čím více marketů roste, tím méně je prodavaček na trhu práce. Navíc po svých pracovních zkušenostech jim přestalo záležet na produktivitě a kvalitě vlastní práce, protože pochopily, že jim snaha vůbec nic nepřinese. Žádná iniciativa, rekvalifikace, flexibilita, mobilita -- jenom politické a manažerské řeči.  

Ať se snaží, jak chtějí, pořád pracují krátkodobě za minimální mzdu se spoustou neproplacených přesčasů. Přestaly se tedy snažit. Jedinou potřebnou kvalifikací je mlčenlivost a přizpůsobivost jako na vojně, ale abych nepomlouvala všechny, záleží hodně na managementu a vzájemné dohodě se zaměstnancem. Je dost lidí, kteří si zvykli, nestěžují si, někteří jsou dokonce spokojení.  

Jeden z marketů našel nový způsob náboru pracovníků se středoškolským a vysokoškolským vzděláním lákavou nabídkou na manažerské pozice. Znám takové vysokoškoláky dva, kteří to zkusili, sama jsem absolvovala vstupní pohovor, takže informace mám ověřené na sobě.  

Uchazeči musí absolvovat zapracování na všech pracovních pozicích, aby později mohli řídit své podřízené. Zní to logicky a profesionálně. Až na to, že první 3 měsíce uchazeč rovná zboží do regálů a vykonává další pomocné práce a po třech měsících je mu sděleno, že se neosvědčil. "Chceme si vybírat, neboť kvalitní lidé jsou pro nás klíčem k úspěchu. Znamenají základ, na němž stojí procesy i výsledky," říká se v náborové zprávě.  

Také mě na pohovoru ujišťovali, že budu skládat 12 hodin zboží z kamionů, sypat celý den brambory do regálů, ale nejvíce mě dostali informací, že budu bourat maso. Jsou práce, které nemůže dělat každý bez kvalifikace a profesionálních zkoušek. "My to každému říkáme, že je to těžká dřina, ale on tomu nikdo nevěří a pak se všichni diví" -- pěkná výmluva. Známe ji ze socialistických dob, soudruzi nás také uměli přesvědčit, že si člověk za všechno může sám, především za následky svobodného rozhodnutí. Odkdy fyzická síla rozhoduje o manažerských schopnostech ?  

Kdybych předtím v televizních zprávách neslyšela upozornění na tuto jejich praxi a nepřečetla si předem stránky nezávislých odborů včetně diskusního fóra, nevěděla bych, co si o tom mám myslet. Po několika takových osobních pohovorech od jiných firem už mne to nepřekvapuje, ale kladu si otázku, jak dlouho to bude trvat, nežli se o metodě bude mluvit po celé republice natolik, aby jim zaměstnanci začali citelně scházet, a jaké nové metody budou vymýšlet, aby donutili občany jít k nim pracovat.  

Neodpustím si poznámku, že svobodu, jakou máme dnes v tomto směru, jsme v socialismu měli taky. Každý z nás se mohl svobodně rozhodnout, zda vstoupí či nevstoupí do KSČ, zda bude či nebude spolupracovat s STB. Někomu to svobodné rozhodování "usnadnili" postihem rodinných příslušníků, jiným byla dána možnost skutečně dobrovolného rozhodnutí. Záleželo na charakteru náboráře. Mnozí měli z členství výhody a funkční požitky. Proto se dnes tak těžko rozhoduje o vině či nevině, o hrdinství či zbabělosti.  

Dnes se také ještě můžeme svobodně rozhodnout, pokud nás má kdo živit a platit za nás závazky; ostatní se rozhodují pod tlakem událostí a své svědomí utěšují musem.Už se také našli lidé, kteří se mě ptají, jestli si uvědomuji, že se za své články vystavuji nebezpečí , že ve svém bydlišti neseženu žádnou práci.  

Ale já ve svém bydlišti nepracuji už 11 let a nepodnikají tu ani mí bývalí zaměstnavatelé. Někteří opustili město úplně a přestěhovali se jinam i se svými firmami. Navíc informace, které tady sděluji, si každý může najít na různých internetových stránkách a diskusních fórech. Mluví se o nich v každé hospodě, na každém školení a na každém rohu.  

Mé články mají hodnotu žurnalistické zprávy ve stylu, co je psáno -- to je dáno, tedy dokud se o něčem nepíše ve zprávách, tak to neexistuje. Už v loňském roce jsem pochopila, že práci v pekle nenajdu, že budu muset změnit směr hledání. Jestliže v pekle nechci ostatním přikládat pod kotel jako pohádkový Honza či Petr, nemůžu se divit, když nedostanu kabát s penězi. Teprve ten, kdo se nestydí  chodit veřejně špinavý a dát veřejně najevo svou příslušnost k čertům, je odměněn. Veřejná špína nahradila stranickou legitimaci.  

Proto se také můžeme svobodně rozhodnout, zda budeme spolupracovat s podvodníky, s bývalými estébáky a jejich žáky, kteří dnes "poctivě" podnikají v oblasti heren, nočních barů a klubů, zastaváren a finančních půjček. Vždyť násilí a podvody jsou také druhem obživy a výhodných zisků, také ono potřebuje zaměstnance -- uklizečky, pradleny, kadeřnice, kosmetičky, manikérky, servírky, účetní, barmanky, recepční, tanečnice, diskžokeje, zpěvačky a hudebníky, krupiéry, údržbáře, vyhazovače, dozorkyně a ochranku.  

Dnes už herny rozšiřují živnost na solária, kosmetiku, kadeřnictví, posilovny, veřejný internet a mnoho dalších služeb. Špatná pověst majitelů je kompenzována psychicky náročnou prací manažerskou. Upřímně řečeno, udržet v chodu komplex služeb v drsné konkurenci není žádná legrace, na zaměstnance jsou tvrdí, ale na druhou stranu si dobrých zaměstnanců umí vážit a s mnohými si tykají. Dobře vědí, že bez spokojených a spolehlivých zaměstnanců dlouho podnikat nebudou.  

Možná to někomu připadá přehnané nebo úplně praštěné. Ani já jsem si nemyslela, že mě to ještě někdy potká, ale potkalo. Na osobní schůzce v restauraci při nabídce práce obchodního zástupce. "Sama se musíte rozhodnout, zda s námi budete spolupracovat. Pokud ano, budete se mít dobře, pokud ne, následky přičtěte sobě." Pořád se z toho nemůžu vzpamatovat.  

Jak je možné, že se metody pasáků z devadesátých let dostaly na legální pracovní trh ? Jak je možné, že se setkáváme s tolika nabídkami na různé pracovní pozice a pak zjišťujeme, že to bylo jenom falešné lákadlo na úplně jinou práci ? Takhle se obchodovalo s "bílým masem", mladé dívky byly lákány na práci servírek, uklízeček či kadeřnic, aby pak zbaveny dokladů pracovaly jako prostitutky. Dnes se láká na pozici obchodního zástupce, aby uchazeč zjistil, že nemá prodávat produkty pojištění či zboží, ale "lovit lidi", ze kterých lze vylákat peníze. Nebo se přihlásí na nabídku manažerské práce, aby pak vykonával těžkou fyzickou práci dělnickou.  

Jak je možné, že se mzdová politika skloubila s výpalným a dalšími metodami organizovaného zločinu ? Co jiného je lákání lidí na práci za vysoké vstupní poplatky na frenčízu, aby pak uchazeč zjistil, že si skutečným obchodem nic nevydělá, ale odejít nemůže, dokud nezaplatí dluhy způsobené poplatky, službami zaměstnavatele, úroky a poplatky za zaškolení. Uchazeč se dostane do bludného kruhu dluhů, ze kterých nemůže sám ven. Podepsáním smlouvy vlastně odevzdal veškeré doklady a svou prací bude živit zaměstnavatele a hradit své stále stoupající dluhy.  

Další mzdovou metodou je pasáctví ve stavebnictví. Majitel dostane za hodinovou práci zaměstnance určitou hodnotu fakturovanou zákazníkovi, ale zaměstnanci pochopitelně uhradí mnohem nižší mzdu, často minimální.. Rozdíl by měl pokrýt režijní náklady na práci a další vícenáklady, pokud ale režie stavby činí  500-1 000 % ceny práce vyplacené zaměstnancům, pak je to stejný postup, jaký používají pasáci vůči prostitutkám.  

Obávám se, že se lobbyisté obchodních společností a  majitelů super-hypermarketů spojí s našimi politiky, kteří vymyslí zákon v duchu pasáctví a občany bude do těchto firem nahánět násilím ve stylu -- Svobodně si vyber: Peníze nebo život.  

Takový postup vidíme v souvislosti právě s hernami, které rostou ve městech jako houby po dešti. Lidová strana místo ochrany občanů hledá způsoby, jak se na tomto typu podnikání přiživit zvýšenými daněmi a zavedením nových poplatků.  

Někdy si nejsem tak úplně jistá, zda na osobním pohovoru ještě mluvíme o práci, nebo už o sportu. Závodit a soutěžit -- to je ideologická představa prezidentů různých spolků a sdružení, ale i manažerů, některých podnikatelů a hlavně personalistů. Dostat se do finále či do užšího výběru, dostat se rychle do cíle, mít klubový dres, nacvičené chování -- to je rétorika sportovní a vojenská, nikoliv pracovní.  

Ti lidé nemají vůbec ponětí o významu slova práce. Dostávají peníze za mluvení, za oblečení, za loajalitu, za vzornou prezentaci. Práci neumějí ani popsat, znají jenom metodiku. Často neznají ani zákony a plácají neuvěřitelné nesmysly. Tihle lidé řídí nejenom firmy, ale také naše hospodářství.  

Stále se zvyšující produktivita práce dělá problémy mužům jakéhokoliv věku a mladým ženám. Na školách už se nechodí na brigády, po ulicích se neběhá kvůli provozu, hřiště buď mizí pod psími výkaly nebo se stávají místem pro fetování, louky a lesy jsou soukromé a vstup na ně omezen, atletické stadiony jsou draze modernizované a z tohoto důvodu uzavřené před veřejností. Děti a mládež sedí u počítače nebo poskakují na diskotékách.  

Tam ale fyzickou zdatnost nezískají. Starší ženy jsou zvyklé na dvousměnný denní režim z pracoviště a domácnosti. Mnozí zaměstnavatelé se proto snaží domácí neplacenou práci získat ve svůj prospěch, proč by měli občané pracovat zadarmo doma, když mohou pracovat zadarmo pro ně. Na zákoník práce s omezeným počtem hodin se už dnes málokdo ohlíží.  

Diskutovali jsme tuto otázku jako možnost živnostenské práce v domácnostech, ve kterých nezbývá na domácí práce čas pro vysokou pracovní náročnost. Narazili jsme ale na nedostatek financí mezi lidmi, protože není pravda, že čas jsou peníze. V dnešní době má člověk buď čas i peníze, nebo nemá ani jedno.  

Produktivita práce má opačnou ekonomickou polohu nežli ostatní energie, konečně lidská práce je druhem přírodní energie, podíváme-li se na to pragmaticky. Čím více šetříme vodou, elektřinou a topením, tím více se zvyšuje jejich cena, protože celkové náklady včetně potřebného zisku energetických firem musí někdo zaplatit. Čím méně je lidí na pracovišti, tím menší je hodnota jejich práce, protože lidem sice stoupá počet odpracovaných hodin, ale celková mzda je stále stejná.  

Dělníci si po několika letech šikany a vydírání zvykli. Věděli, že tvrdě fyzicky pracovat každý nezvládne a že do jejich práce se každý nepohrne. Mladí lidé chtějí studovat a živit se především duševní prací nebo službami. Věřilo se, že dělníky nahradí stroje, které budou obsluhovat středoškoláci a vysokoškoláci, což je pravda jedině v nových moderních provozech s výrobními linkami ovládanými počítači.  

Každá dělnická práce se ale technologií nahradit nedá. Zvyšující se produktivita práce nestojí na technologické inovaci, ale čerpá ze strachu zaměstnanců z nezaměstnanosti. V mnoha případech je to strach o holý život. Vyšší stres a zatížení lidí zatíží více i zdravotní péči v důsledku zvýšeného počtu závažných onemocnění. Tedy z ekonomického hlediska dochází k další půjčce od budoucnosti, úspora ve mzdové oblasti je udržením ziskovosti firem formou čerpání z budoucího fondu zdravotního.  

Někdo bude muset v budoucnu zaplatit důsledky pracovního "opotřebení" zaměstnanců, živnostníků i drobných podnikatelů. Někdo bude muset hradit zvyšující se invaliditu obyvatelstva, nemoci z povolání a nemoci z nedostatečné prevence či neléčení počátečních zdravotních problémů. Kdo ponese ekonomické důsledky stále se zvyšující produktivity práce ? Je to další ekonomická zátěž propagace myšlenky v úvodu tohoto článku.  

Problematika důchodců není jenom otázkou, kdo je bude živit, když počet důchodců brzy převýší počet lidí mladého a středního věku. Problém je i v tom, že do důchodu odcházejí lidé s vysokou produktivitou práce a se znalostmi, které se ve škole nikdo nenaučí. Vycházejí totiž z dlouhodobé praxe, kterou krátkodobě zaměstnávaní lidé nemohou získat. Vysokou pracovní mobilitou a častými rekvalifikacemi umí sice hodně oborů, ale žádný pořádně.  

Vyplatí se ještě zvyšovat produktivitu práce, nebo přistoupíme na podmínky, které známe z koncentráků a komunistických lágrů ? Znám i takové, kteří by to nejraději udělali a kteří se k takovému stavu pracovního prostředí pozvolna přibližují.  

Naštěstí máme u nás také dost rozumných podnikatelů, kteří nikdy nepropadli pravicové propagandě, važme si jich a přestaňme házet všechny do jednoho pytle. Uvědomme si, že zaměstnanci nejsou všichni utlačovaní andělé. Donutit některé k poctivé práci a uhlídat je, aby nekradli, je pro mnohé podnikatele těžký úkol. Stejně tak, jako uhlídat zákazníky a odběratele, aby je nepodvedli a za odebrané zboží zaplatili.  

V poslední době zaznamenávám obrat ve společnosti. Nejen občané zaměstnaní a nezaměstnaní, ale i podnikatelé mají plné zuby agresivního a nemravního prostředí, protože je uráží a ponižuje házení do jednoho pytle a uvědomují si, kolik času, námahy a peněz je takové prostředí stojí. Snad se blýská na lepší časy a morálka, zodpovědnost a slušné mezilidské vztahy začnou být kreditem dobrého jména firem. Je také na nás napomoci této snaze, roztrhnout pytel s podnikateli a začít je třídit.  

A o tom zase příště.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 17.2. 2010