České sociální fórum a snahy o reformu kapitalistické společnosti

8. 2. 2010 / Václav David

Na začátku se přiznávám, že jsem se Českého sociálního fóra nezúčastnil. Kromě důvodů časových a prostorových to bylo především z toho důvodu, že jsem nechtěl vyvolávat spory a stát se objektem násilí ze strany jeho účastníků. Akce jsem si totiž představoval početnější, než uvádí ve svém článku Bohuslav Binka, a zároveň "obohacené" o skupiny revolučních anarchistů, nebo lidí, kteří prostě kladou odpor "Systému", a kteří mi dlouhodobě vyhrožují násilím pro mé názory.

Současný globální kapitalismus, podle mnoha odborníků vycházející z protestantské etiky, nepovažuji za nic, co by si zasloužilo můj obdiv. Na druhé straně jsem však přesvědčen, že v současné době nemá lepší a reálně prosaditelnou alternativu. Proměna myšlení a fungování společnosti musí nastat v národních státech, snahy toto všechno reformovat shora, například z OSN, naráží jak na nemožnost prosadit dané návrhy v jednotlivých státech skrze demokraticky zvolené parlamenty, tak na neúspěchy takových řešení tam, kde k jejich prosazení přece jen došlo, příkladem budiž viditelně nefunkční multikulturní soužití lidí v zemích západní Evropy.

Pokud chceme dojít reformy či odvržení kapitalismu v jednotlivých národních státech, musíme zároveň splnit dvě podstatná kritéria. Prvním je souhlas občanů s takovou reformou či proměnou ekonomického systému v jejich zemi, druhým je zajištění konkurenceschopnosti daného státu na poli globálního kapitalismu. Jak všichni dobře víme, to první není takový problém. Stačí se podívat do skandinávských zemí, které si z kapitalismu ponechaly konkurenci jednotlivých výrobců a možnost soukromě podnikat, avšak vysokým zdaněním a mírou státní regulace podnikání se o tržní ekonomice skutečně mluvit nedá. Občané s tím většinově souhlasí a občané jiných zemí si často chtějí brát ze skandinávských zemí příklad.

Konkurenceschopnost skandinávských zemí je již slabší, a závislá ve velké míře na zásobách nerostných surovin a vysoké míře vzdělanosti obyvatelstva. Podrývá ji především rostoucí podíl ekonomicky neaktivních obyvatel, z nichž někteří se práci vyhýbají programově. Protože ekonomicky neaktivní obyvatelé jsou často též voliči (děti a lidé nemající tamní občanství ne), vyvíjí tlak na stát, aby je lépe vydržoval na straně jedné, na straně druhé těmto státům hrozí, že další růst zdanění bude znamenat odchod dalších ekonomických subjektů do zahraničí. Vlády to do jisté míry "řeší" zadlužováním, všechny skandinávské země jsou zadlužené více než Česká republika.

Jak tedy ukazuje vývoj ve Skandinávii, větší role státu a větší přerozdělování prostředků samo o sobě vede k vyšší vzdělanosti, zmírňuje sociální napětí, ale v konečném důsledku vede také k zadlužení a láká do země imigranty, kteří nejeví dostatečný zájem o práci. (Pro úplnost, předchozí větou tvrdím, že ta část imigrantů, která nemá zájem o práci, si jako cílovou zemi vybere s velkou pravděpodobností právě některou ze skandinávských zemí, nic dalšího.) Opatření, která učinila Skandinávie, a v menší míře i další země EU, tedy nejsou dostačující k vytvoření konkurenceschopnějšího systému, než je kapitalismus v užším slova smyslu.

Mahátmá Gándhí, ale také další myslitelé, kteří vyzývají k návratu k hodnotám minulosti, hodnotám, které vznikly před protestantismem, se může některým lidem jevit jako lepší alternativa, než kapitalismus, skandinávský sociální stát, leninský státní kapitalismus nazývaný reálným socialismem, či snad rudý kapitalismus dnešní Čínské lidové republiky. Bohuslav Binka správně poznamenal, že jeho názory, avšak toto tvrzení můžeme zobecnit na všechny tyto myslitele, například na dnes již klasika katolické reakce Nicoláse Gómez-Dávilu, obsahují spoustu tvrzení, která jsou pro většinu občanů ČR nepřijatelná.

Důvodem, proč se tito myslitelé přesto jeví dnešnímu člověku přijatelnějšími, je skutečnost, že jejich názory se ani z části nepodařilo prosadit do praxe žádného moderního státu Evropy. Snížení životní úrovně lidí, například povinným přechodem na výhradně studenou veganskou stravu, nebo snížení počtu obyvatel v náboženské válce a následné feudální uspořádání, by jistě vedlo ke snížení závislosti na fosilních palivech a zboží ze zahraničí.

Snížení závislosti na dovozu by nám nemuselo bránit vyvážet, pokud bychom nenaplnili do důsledků Gándhího požadavek likvidace středních a vysokých škol. Feudální uspořádání samo o sobě nebrání technickému pokroku, ostatně mnoho vědců mohlo učinit své objevy jen díky zájmu feudálních pánů. O mnohém vypovídá také španělský ekonomický zázrak ve druhé polovině Francovy diktatury<úa>, které je vytýkáno udržování feudálních přežitků. Kolik obyvatel ČR by však bylo ochotných pro něco takového hlasovat, nebo něco takového prosadit silou?

Pokud tedy chceme hledat odvrhnout či reformovat současný kapitalismus, nemá smysl apriori odmítat žádné autory, jak ostatně tvrdí také Karel Dolejší. Musíme však hledat nové cesty, protože dosavadní alternativy zatím vždy vedly buď ke snížení kvality života v daném uspořádání, oproti kapitalismu, nebo snížení konkurenceschopnosti a zadlužování, nejčastěji však k obojímu zároveň. To by platilo i v případě, kdybychom se chtěli vrátit do doby před kapitalismem, pokud bychom tak učinili ve všech oblastech lidské činnosti, jak navrhuje Gándhí. Jedině nové cesty a nové myšlenky mohou skutečně zaujmout lidi a prosadit se. Ne stálé opakování tezí, že za socialismu, feudalismu či snad v pravěku bylo lépe.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 9.2. 2010