Od Gustava Mahlera k T. G. Masarykovi

3. 2. 2010 / Jindřich Bešťák

Nedávno jsem se znovu vrátil k četbě knihy rakouského autora Kurta Blaukopfa (1914) s názvem Gustav Mahler, současník budoucnosti. Dotyčný rakouský vědec byl do roku 1984 vedoucím katedry hudební sociologie na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od roku 1974 také čestným profesorem vídeňské university, která mu v roce 1994 udělila čestný doktorát.

Po kapitole hodnotící grandiózní a v daných podmínkách nesmírně složitou etapu Mahlerova působení ve Vídni v letech 1897 až 1907 na postu dirigenta a pak také ředitele vídeňské Dvorní opery, kdy rovněž spolupracoval s vídeňskými filharmoniky, autor v další části uvádí, že celé v mnohém převratné Mahlerovo působení ve Vídni bylo ve své celosti a modernosti doceňováno postupně. Uvádí, že teprve tehdy, když Rakušané získali náležitý odstup od rakousko-uherské monarchie, mohli v mírových dobách (po druhé světové válce) spravedlivě zhodnotit a docenit nesmírný kulturní a umělecký význam G. Mahlera. Uvádí, že toto bylo možné očekávat po roce 1918 od antidynastických emocí demokratické levice v První rakouské republice stejně málo, jako od velkoněmeckých vidin, přežívajících nadále ve všech politických táborech. Zde je velice zajímavé, jak Kurt Blaukopf, tento rakouský vědec, hodnotí další politický vývoj po pádu monarchie. Považuje za naprosto pochopitelné, že národní hnutí v následnických státech, jež se po roce 1918 odtrhly od jádra Rakouska, musela historickou funkci Vídně nejprve negovat, aby se sama mohla ideologicky legitimovat.

Uvádí, že jen zřídka bylo možné setkat se s moudrým politickým uvažováním, které dokázalo i pod poklopem monarchie rozeznat krásu kulturní krajiny dunajského prostoru.

Tomáš Garrigue Masaryk, který chtěl sloužit svému národu, aniž by se přitom klaněl nacionalistickým předsudkům, tvořil podle Blaukopfa vzácnou výjimku. Mezi rakouskými politiky a historiky byli jen nemnozí, kteří by se velkému Čechovi mohli v tomto ohledu rovnat.

Domnívám se, že takovýto postoj rakouského autora je nutné velice ocenit, zejména když si uvědomíme alespoň jen v dílčích aspektech složitost vývoje v Evropě po roce 1918 a specificky pak při utváření rakousko-českých vztahů. Zajímavé je už to, že takto hodnotí Masaryka rakouský vědec, když se přece tento náš přední politik měl údajně zasloužit o rozpad rakouské monarchie. Jistě, neznám jeho osobní vztah k monarchii, ve které bezpochyby žili jeho rodiče a předci. Nevím, jakým názorovým vývojem případně prošel. Jeho úroveň a vědecká objektivita se však mj. projevují i v tom, jak patřičně hodnotí také vliv tehdejších českých zemí a české hudby (Smetany, Dvořáka, J. B. Foerstera, Mahlerova přítele z Hamburku a dalších) na utváření celkové Mahlerovy osobnosti.

Tuto fragmentární poznámku jsem chtěl začlenit jako maličký kamínek do mozaiky současného značně kontroverzního diskurzu o našich dějinách mezi dvěma světovými válkami a o roli T. G. Masaryka při vzniku a budování našeho státu. Doufejme, že ti moudří politici a historici, poučení o princip řecké tragedie, třeba ještě přijdou... Nebude-li však již pozdě.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 3.2. 2010