Žádná jednoduchá pravidla jak hodnotit vědu neexistují

8. 10. 2009 / Alice Valkarová

Vědci nevytvořili žádná pravidla jak hodnotit vědu a výzkum ze dvou hlavních důvodů. Ten první je, že žádná jednoduchá pravidla, s pomocí nichž by se daly hodnotit všechny vědecké obory, prostě neexistují. Např. v časopisu Vesmír se o hodnocení vědecké práce psalo mnohokrát, nedá se tedy říci, že by se nikdo o metody hodnocení nezajímal. Kdyby ostatně taková jednoduchá metoda v zahraničí existovala, co by nám bránilo ji jednoduše převzít? Na to, že něco takového chybí i jinde, upozorňuje i J. Čulík.

Ten druhý důvod je, že vědci ani nebyli vyzváni, aby se sami pokusili kritéria hodnocení vytvořit. Zdá se mi naopak, že byli překvapeni, že tato kritéria byla vypracována bez jejich přispění a bez nutné diskuze k tomuto tématu.

Obzvláště bych ale varovala proti jednoduchému návodu uvedenému paní Hančíkovou -- a sice posoudit, zda se vložené finanční prostředky státu vrátí. Toto pravidlo by se dalo snad použít v případě aplikovaného výzkumu. Posoudit ale v případě základního výzkumu, zda se vám vložené prostředky někdy vrátí, je jako koupit si los v loterii.

Může snad úředník nebo kdokoliv jiný odhadnout, zda se vložené prostředky do výzkumu černých děr někdy vrátí? Jak by si představoval návratnost takové investice? Existuje spousta příkladů, kdy se zásadní objev zprvopočátku vůbec nejevil tak, že by mohl něco užitečného v budoucnu přinést. A jak bychom měli hodnotit návratnost vložených prostředků třeba v případě zkoumání egyptských pyramid?

Není to tak, že z hlediska všeobecné kulturnosti naší země je třeba, aby existovala určitá skupina lidí, kteří rozumí problematice černých děr nebo egyptských pyramid, i když v dohlednu nebo třeba také nikdy se tyto poznatky nijak finančně nezhodnotí? Pokud tito lidé pracují na takové úrovni, že jsou schopni komunikovat s lidmi podobného zaměření v zahraničí, zdá se mi být vše v pořádku -- to znamená, pokud jsou schopni publikovat v zahraničních časopisech a jsou zváni na konference referovat o své práci.

Ale ani hledisko publikování není bohužel samospasitelné. Pokud stanovíte jako jediné stanovisko počet publikací a citací na ně, můžete se také ocitnout na tenkém ledě. V mém oboru existují běžně publikace s třemi sty autory, vbrzku po spuštění urychlovače LHC bude na prvních publikacích více než tisíc autorů. Ale i jiné obory fyziky přecházejí na velké kolektivní projekty, na nichž pracují stovky lidí a ti se také přirozeně objevují jako autoři na publikacích. Jak brát např. v úvahu takové publikace? Jak hodnotit mladého začínajícího vědce, který ještě žádné publikace nemá? Na to neexistují jednoduché návody.

Rozhodně souhlasím s paní Hančíkovou v tom, že by se mělo více využívat zahraničních oponentních skupin, alespoň v těch případech, kdy náš výzkum úzce souvisí s výzkumem prováděným v zahraničí a není tedy úzce národní- i když jistě i ten národní má právo na život, vyžaduje ale zcela jiná hodnotící kritéria.

Podle mého názoru by se při hodnocení výzkumu mělo využívat mnoha hledisek, určitě platí jiná pravidla pro výzkum základní a aplikovaný, nemůže tedy existovat jen jeden geniální vzorec pro všechny směry výzkumu, při pokusu o aplikaci takového vzorce se nutně musíte dopustit mnoha chyb -- a o to podle mně právě v probíhajících protestech jde.

Nesouhlasím s tvrzením paní Hančíkové, že se věda a výzkum musí zaměřit na určité důležité oblasti pro fungování a rozvoj státu. Nikdo vám dnes nebude schopen totiž říci, které to oblasti nyní jsou a zítra budou, nemluvě o tom, že si nemůžeme jako stát dovolit, aby nikdo u nás nevěděl vůbec nic o černých děrách a egyptských pyramidách.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 8.10. 2009