Moje generace ze sklonku studené války

18. 9. 2009 / Albín Sybera

Někdy na jaře jsem v článku z BL "Prodavač stereotypů, osmašedesátý rok a dnešní mladá generace" četl o epizodě z literárního semináře Štefana Švece na filozofické fakultě univerzity Karlovy. Při něm se studenti, kteří právě vyjádřili svou odtažitost od Pražského jara a r. 1968 coby pro jejich generaci historicky irelevantní události, zároveň vášnivě pustili do rozepře o umístění radaru v Brdech. Jedni argumentovali: "Už nikdy ruské vojáky na českém území!" a druzí: "Už nikdy žádné vojáky na českém území, ani americké!"

Co mně osobně přišlo nejzajímavější na zmiňované epizodě, je to, jakým způsobem odráží mnohé z postojů mé generace ke komunistické minulosti země, ze které pocházíme.

V Kanadě, ve Skotsku, ale i v Čechách jsem se neustále setkával s mými 'západními` spolužáky, jejichž první reakce se při zjištění, že se jedná o vrstevníka z post-komunistické země, nikdy neobešla bez určité míry zvědavosti (ať už byla vyjádřená, nebo nevyjádřená, což zpravidla ale byla jenom otázka času). To neznamená, že by se nutně jednalo o zvědavost negativní. Naopak, často na toto téma vyplynuly dlouhé a zajímavé dialogy. Avšak nikdy se nedalo čekat, že "post-komunistický původ" přejde okolí se stejnou lhostejností jako když je někdo z Bowmanville v Ontariu nebo ze Stirlingu ve Skotsku. Zkrátka pokaždé člověk jaksi podvědomě počítá s tím, že v daném prostředí nemůže platit za úplně běžného jedince.

Do velké míry se tato skutečnost projevuje, a to nejen mezi příslušníky mé generace, i snahou o co největší splynutí se "západem" a vymazání tak stop, které by nás z post-komunistického původu mohly usvědčit. Dokonce si myslím, že tato snaha oprostit se od nálepky, která by se dala shrnout jako "post-komunismus", je jednou z osudových vlastností generace, která se narodila na sklonku studené války. Ačkoliv tahle generace nemůže vypovídat o komunismu z osobní zkušenosti, je neustále s komunistickou minulostí konfrontována a okolním světem nucena se vůči ní vymezovat. Proto mimo jiné vznikají situace, kdy se studenti, ačkoliv nevnímají Pražské jaro jako nikterak důležitou událost, vášnivě vypořádávají s jeho důsledky, či celkově s důsledky komunistické minulosti. Není to jejich komunistická minulost, nemůžou o ní mluvit z první ruky, a přesto se to od nich jaksi očekává.

Existuje-li společenský fenomén "post-komunismus", pak možná právě na první z demokratického prostředí vzešlé generaci je jeho význam nejpatrnější. Jsme nedotčeni skutečnou zkušeností s minulým režimem, ale v okolním světě se nevyhneme spojitosti s ním. Netvrdím, že se nutně jedná o negativní zkušenost (i když zároveň si nemyslím, že průměrný občan ČR může delším působením v USA či Kanadě projít bez toho, aby se vyhnul cejchu komunisty, či přinejmenším levicovou zkušeností poznamenaného jedince, a to i přes své sebezápadnější smýšlení). Možná, že stigma post-komunismu je i jedním z důvodů, proč pro předchozí americkou administrativu byl prostor post-komunistické střední Evropy zajímavý pro výstavbu protiraketových zařízení.

Nejenom totiž moje generace, ale i generace našich rodičů mají tendenci se vůči komunismu silně vymezovat. I když v jejich případě se to vzhledem k přímé zkušenosti s komunismem zřejmě obejde bez paradoxů, jakým je například i zmiňovaný nezájem o Pražské jaro. Radarová základna může každopádně velké části populace být definitivním stvrzením, že tato země se nachází daleko od své komunistické minulosti. Jestliže tomu tak skutečně je, pak ale právě tahle touha odpárat ze sebe nálepku komunismu nejlépe ukazuje na to, jak trauma z něj je neustále živé.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.9. 2009