Poznámka o Štěstí

29. 7. 2009 / Martin Groh

Pan Daniel Redlich ospravedlňuje uveřejnění článku Taťány Le Moigne v MFD pod názvem Přece nepolezeme zpátky do klece podotknutím, že ho zaujalo prýštící štěstí a spokojenost se životem tak, jak jej autorka uveřejnila. Pan Karel Dolejší ve svém příspěvku Předvolební růžové brýle trhá na kusy argumentaci ve výše zmíněném článku autorky a upozorňuje na druhou stránku mince popisu (nebo spíše jeho způsobu) současné situace žití v našem rybníčku.

Přečetl jsem si důkladně všechny tři texty a musím dát za pravdu panu Redlichovi -- autorka sice trochu nešťastnou formou (ona prvoplánová ale o to srozumitelnější naivita), ale přece jen ukázala, jak nás tady doma vidí někdo zvenčí, který ovšem má cosi odsud jednak v sobě, jednak za sebou (myšleno prožito). Na druhou stranu ani pan Dolejší nezpochybňuje, že autorka ukázala také odvrácenou tvář dnešního žití v této zemi a to poměrně dostatečným výčtem toho, co je zde opravdu na pováženou, ovšem stále dokola se točí na argumentaci, že vylíčení potěšitelných věcí, které autorka zmiňuje před těmi nepotěšitelnými, zní jako agitka z dob Rudého práva... No, nevím proč, zrovna tak by se dalo napsat, že o nedostatcích píše, jako by to byla agitka Práva dnešního. Nicméně to nejdůležitější, jaksi pan Dolejší shledává minimálně necitlivým ke svým spolubližním... jde totiž o pocit štěstí.

Umět si v dnešní době prožít stav štěstí, uvědomovat si jej, toť výkon hodný moudrého mága. I.S.Turgeněv před víc jak sto lety napsal : "O štěstí se nemá přemýšlet. Když nepřichází, nač se po něm pachtit! Štěstí je jako zdraví. Když ho nepozorujeme, znamená to, že je tady." Proč někomu vyčítat, když si umí své štěstí nejenom uvědomit, ale i užít? Co je na tom necitlivého ke svým spolubližním? Chcete říct, že někdo takové štěstí nemá? Má, každý z nás. Každý z nás si každý den prožije chvíli svého štěstí. Jde jen o to, jestli si je uvědomuje, či nikoliv. Neříkám, že jde o jednoduchou věc, uvědomit si svoje štěstí...cynik by mi řekl, že vždy může být hůř, tak nač si vlastně stěžovat? Ale v tom smysl ani podstata štěstí nespočívá. Štěstí je etrémem a protikladem druhého extrému -- neštěstí. Co člověk, to jiné hodnotové měřítko. Někdo může být šťastný, že je zdravý, naproti tomu kupříkladu ochrnutý člověk na vozíčku může být šťastný, že žije a našel smysl svého života v nějaké činnosti...ale kdo z nás, komu nohy slouží, takový názor vozíčkáře dokáže pochopit a nepřipustí si, ve skrytu duše, že tomu nemůže moc uvěřit? Jsem toho názoru, že definice štěstí a neštěstí nemá řešení, jako definice svobody. Jde o vysoce individuální záležitost přímo úměrnou duchovní moudrosti každého jedince. A vzhledem k tomu, že ideál celého žití, k němuž se všichni bez výjimky chceme přiblížit, je život bez extrémních výkyvů, čili zlatý střed, je otázkou, zda-li Turgeněv ve svém zamyšlení uvozujícím tento odstavec netrefil hřebíček na hlavičku...co když je štěstí jako zdraví? Kolikrát denně děkujeme za to, že jsme zdraví, když zdraví je tak samozřejmé, pokud je přítomné? A v tom to právě vězí: věci, které by měly být samozřejmé tak, že si je vlastně ani neuvědomujeme, jsou naším vlastním štěstím. Ale bohužel, samozřejmé nejsou, o čemž se přesvědčíme, jakmile se rovnovážný stav změní a odkloní se k nechtěnému pólu... nemoci, neštěstí atd.

Svět není černobílý, jeho podstatou je šedost. Černobílým jej však činíme my, lidé. Protože jsem trochu šeroslepí....

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 29.7. 2009