David a agónie Goliášů?

29. 6. 2009 / Ondřej Slačálek

Už i MF Dnes si toho všimla: ačkoli by ekonomická krize mohla otevřít prostor pro radikální kritiku stávajícího hospodářského systému, zdá se, že se alterglobalizační aliance sil kritiky a odporu příliš hlasitě neozývá. Hnutí mlčí právě v okamžiku oslabení svých dvou velkých protivníků, velmocenského postavení USA a ideologie neoliberalismu. Vypovídá to ale jen o slabosti radikálního hnutí, tedy hnutí, které podle původního významu slova chce jít ke kořenům problémů, anebo také o povaze krize, o tom, že ještě zdaleka nejde hovořit o krizi, která by sáhla až na kořeny systému?

Alterglobalizační hnutí se rozvinulo v druhé polovině devadesátých let jako poněkud opožděná reakce na mohutný ideologický i praktický nástup neoliberalismu. Jeho protesty pokračovaly odporem proti americké „válce proti teroru“. Jak si nyní stojí velmocenská role USA a neoliberalismus, oni dva Goliášové, které David alterglobalizačního hnutí vyzval na přelomu století na souboj?

Po nadvládě USA – svět více pólů?

Ještě před několika lety působilo postavení USA jako neotřesitelně velmocenské. Už tehdy, před krizí, ovšem sílily hlasy, že „válka proti terorismu“ není dokladem americké síly, ale slabosti – úspěšná supervelmoc nepotřebuje přece vynucovat respekt válkami a hystericky volat: s námi, nebo proti nám. Dnes bychom mohli dodat mnoho dalšího. Úspěšná supervelmoc nezabředá do neúspěšných válek jako USA v Afghánistánu a Iráku. Úspěšná supervelmoc sice sama vede války jménem vyšších hodnot, ale nedovoluje je vést jiným, zejména pak ne proti svým chráněncům, jako se to stalo v létě v případě Ruska a Gruzie. Hodnota měny úspěšné supervelmoci není závislá na tom, zda je jiná země ochotna udržovat si v ní finanční rezervy, jako je tomu v případě vztahu Číny k americkému dolaru.

Někteří autoři předjímali konec americké hegemonie už v situaci, která se zdála potvrzením jejího triumfu: v době zhroucení Sovětského svazu. Kupříkladu sociolog Immanuel Wallerstein upozorňoval, že USA potřebovaly nepřítele, vůči němuž se mohly vymezovat a s poukazem na nějž mohly disciplinovat tábor svých stoupenců. Jak nebezpečí pominulo, scvrkával se i tábor jeho odpůrců, až z něj zbyla vágní a nespolehlivá „koalice ochotných“. Pominul pocit hrozby, který by dodal zdání oprávněnosti moci, která se proti hrozbě stavěla. Islamistický terorismus nebyl schopen v této roli zaskakovat, na válkách a permanentní mobilizaci proti němu nebyla tak široká ochota se podílet.

V létě si Rusko dovolilo vůči americkému chráněnci (a odběrateli českých zbraní) Gruzii něco, co si dosud beztrestně dovolovaly jen USA a jejich spojenci a u ostatních to tvrdě postihovaly: narušení státní suverenity. Můžeme se pochopitelně věnovat nikam nevedoucím sporům o této válce a přít o tom, zda se jednalo o projev zákeřného ruského imperialismu, nebo o ochranu jihoosetských civilistů před militarismem Gruzie (zlaté pravidlo říká, že nejlepší přístup je v podobných sporech sečíst, co o sobě jednotlivé strany vzájemně říkají špatného, a příliš nehledět na to, jak představují samy sebe a své motivy). Mnohem důležitější ale je, jaký svět letní válka předjímá. Patrně to nebude svět, v kterém by převládaly planetární ambice jedné supervelmoci, bude to spíše svět, ve kterém budou pro dané oblasti rozhodující zájmy jednotlivých regionálních mocností. Někdo si může myslet, že takový svět bude lepší než dosavadní převaha USA, to ale vůbec není očekávatelná samozřejmost. Místní mocenská centra mohou být vzhledem k vzájemné konkurenci ještě náchylnější k použití síly než jedna supervelmoc, jejich soupeření může také posílit moc státu.

Agónie neoliberalismu?

Moc státu podporuje i druhý obrat, který vidíme v reakcích na krizi: krach neoliberalismu. Už mnohokrát byla komentována komičnost toho, jak se skoro všichni bojovníci „trhu bez regulací“ a především bez státních zásahů s úderem krize proměnili v hlasatele státních vstupů do ekonomiky (ohledně výjimek, které se v Česku a na Slovensku drží již tradičně vládnoucí ideologie ještě dogmatičtěji a pevněji než její vlastní tvůrci, viz článek Súčasná kríza: dôsledok regulácie?). Kritika oficiální ideologie tzv. volného trhu, jakkoli hřmotná, by ale neměla zastřít fakt, že se ve skutečnosti jedná o snahu tuto ideologickou fikci zachránit. Politici mají nalít co nejvíce peněz do soukromých společností a skomírající ekonomiky, čímž bude dočasně popřena představa, že zisky kapitalistů jsou důsledkem jejich přičinlivosti, píle a nápaditosti – což je jeden ze základů kapitalistické ideologie. Jenže zároveň bude systém trhu a soukromého vlastnictví zachráněn, právě tak jako spotřební kultura, která je nyní mobilizována ve snaze dodat ekonomice palivo k opětovnému vzestupu. Vzpomeňme jen na Bushovu odpověď na otázku, jak mají Američané zareagovat na krizi: „Nakupujte!“.

Změna rétoriky může zmást některé umírněné stoupence alterglobalizačního hnutí, ale ve skutečnosti se toho mnoho nemění. Moc zůstává v bankách a centrálách nadnárodních firem a institucí, převodovou pákou v americké vládě budou ti samí ekonomové a politici, kteří za Clintona prosazovali neoliberalismus (viz glosa Toxický Larry aneb Jak vypadá změna). Základní princip, který kritické heslo alterglobalizačního hnutí pojmenovalo už dávno jako „privatizace zisků a socializace nákladů“ zůstává nezměněn, ba je posílen. Je pouze nutné vzhledem k míře vládních intervencí nutných pro „záchranu ekonomiky“ a soukromých zisků změnit rétoriku a sem tam něco postátnit. O krizi kapitalismu se víc mluví, než aby na politické rovině někdo kapitalismus opravdu zpochybňoval. Zatím zcela jistě zažíváme krizi neoliberalismu, která pomůže posílit moc politiků. To není nic, o čem by si anarchisté mohli dělat iluze.

V jistém smyslu je ovšem i změna rétoriky pozitivní – v té míře, v jaké otřese „samozřejmými pravdami“ dosavadní ideologie. Postátňování nemusí být žádným pokrokem, je ale přiznáním, že peníze a zisky nemají svůj původ v neobyčejných schopnostech geniálních Robinsonů, ale jsou společenským produktem. Jestliže společnost ve falešném zastoupení státem může dnes tuto ekonomiku „zachraňovat“ pro šéfy, ukazuje tím také, že trh není nezávislý a soběstačný a že zítra může společnost, už bez tohoto pochybného zastoupení, změnit vlastnické vztahy.

Krizové vědomí

Krize neexistuje jen jako ekonomický fakt. Existuje jako slovo v mediálním prostoru, jako obava v myslích jednotlivých členů společnosti. V tomto smyslu se může krize skutečně stát i krizí kapitalismu – pokud lidé přestanou důvěřovat systému, který nás v posledních měsících nechal nahlédnout do chaosu, s jakým funguje. Velmi snadno ale může tato krize být vytěžena kterýmkoli charismatickým stoupencem „tvrdé ruky“, který slíbí „pořádek“. Může ji využít některým ze stoupenců více či méně sociálně-demokratické obnovy moci státu. I v tomto případě, i když je podstatně lepší než vláda tvrdé ruky, ale neuslyšíme heslo alterglobalizačního hnutí „jiný svět je možný“. Řeknou nám naopak, že ten stále stejný svět státu a kapitalismu je nutný.

Vzhledem k relativní slabosti alternativ je pochopitelné, že se mnozí autoři alterglobalizačního hnutí spojují spíše s aktéry s reálnou mocí v podobě států a politických stran. Celá řada alterglobalizačních hnutí vkládá naději do „levicového obratu“ v Latinské Americe. Ačkoli to může být pokrok oproti klientským režimům USA, které z latinskoamerických zemí často dělaly pokusné králíky neoliberálních ekonomických politik, opět se nejedná o zásadní alternativu, ale jen o budování kapitalistických vztahů v „národnějším“ rámci, navíc často pod patronátem režimů se silnými charismatickými vůdci s diktátorskými sklony.

Někteří kritičtí ekonomové se snaží přijít s návrhy, které vyřeší problémy ve stávajícím systému, ale zároveň podstatným způsobem změní jeho logiku. V Česku jeden takový zajímavý návrh zformuloval ekonom ze skupiny Socialistický kruh (jinak též asistent poslance KSČM Dolejše) Petr Gočev, který se rozhodl vzít v jistém smyslu za slovo klasické liberály a navrhuje rozdat peníze, které mají jít na sanaci ekonomiky, přímo spotřebitelům – ať oni sami přímo svými „peněžními hlasy“ rozhodnou, které sektory ekonomiky si zaslouží přetrvat a které jsou umělé a nepotřebné. Takový návrh vtipně posouvá hranice myslitelného v oficiální diskuzi, zároveň mu ale hrozí, že si jako spojení realismu a utopie vezme z obojího to horší: z utopie nerealizovatelnost za stávajícího mocenského uspořádání (pro nějž je ale navrhována), z realismu pevné zakořenění v současné realitě a mocenských strukturách (budou se rozdělovat peníze a bude to dělat stát), které přitom alterglobalizační hnutí chce překonávat.

Co zbývá těm, kteří nechtějí „řešit problémy“ stávajícího uspořádání v jeho rámci a z hlediska jeho mocenských struktur, ani tleskat politickým silám, které se jich chytají? Na prvním místě to je rozvíjení něčeho, co můžeme označit jako krizové vědomí – vědomí, že kapitalismus nefunguje pro všechny a že naše pozice v něm je určena různými sociálními konflikty a že je třeba v těchto konfliktech rozpoznat své místo a bojovat. Je třeba se rozeznávat v rolích pracujících či nezaměstnaných, v rolích dlužníků – a je třeba tyto role v nejrůznějších zápasech podvracet. Je třeba přispět k tomu, aby heslo „jiný svět je možný“ neznamenalo, že onen jiný svět se stane součástí našeho současného světa v podobě ideologického sektářství po pracovní době, víkendového povyražení demonstrací či jednou za čas obléhání nějakého summitu. Je spíše třeba, aby ona odlišnost zakořenila v našich životech a v bojích, aby alternativa zakořenila v zápasech za přeměnu bezprostřední reality. Je třeba dávat dohromady sociální hnutí, protože právě ona jsou schopna změnit krizi kapitalismu v katastrofu kapitalismu a naopak katastrofu, kterou kapitalismus znamená pro společnost, změnit v nějakou méně utlačující společenskou alternativu.

psáno pro čtvrtletník A-kontra

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 29.6. 2009