10. 2. 2009
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 2. 2009

Koncept minimální intervence -- biologizující jazykověda místo jazykové politiky

V roce 2008 vyšla v řadě studií z korpusové lingvistiky kniha Václava Cvrčka nazvaná Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Byla by zajímavá už z toho důvodu, že pojednává provokativním způsobem pravděpodobně o nejkontroverznějším bohemistickém, ale i obecně jazykově-kulturním tématu, totiž o míře a způsobu kodifikace českého spisovného jazyka. Kdyby se jednalo jen o odborné otázky, dala by se snad ponechat reflexe této publikace na vědeckých periodicích. Co mě přivedlo k tomu zabývat se jí mimo jejich okruh, je kromě polemiky s jistými vývody i skutečnost, že ji považuju za poměrně ilustrativní příklad vztahu vědy, společnosti a politiky, stejně jako ukazuje na zvláštní rysy korpusové lingvistiky a její meze.

Základní teze lze shrnout poměrně snadno, a to následujícím způsobem. Dosavadní praxe intervencí do spisovného jazyka lingvisty na podkladě teorie jazykové kultury, vypracované pražskou školou ve 20. a 30. letech, a způsob kodifikace nemá žádné vědecké opodstatnění a měla by být zrušena. Teorie jazykové kultury je z vědeckého hlediska neudržitelná, protože rozporuplná a vágní, a nedovoluje exaktně porovnávat cíle s výsledky už proto, že její cíle nejsou nadefinovány dostatečně jednoznačně. V podstatě je vliv stávající kodifikace záporný a spočívá především v postihování mluvčích za to, že mluví -- ale i píšou -- intuitivně tak, jak se přirozeně naučili mateřskému jazyku, tzn. interdialektem či dialektem, a za to, že dělají pravopisné chyby v jevech, jež nemají oporu v mluveném jazyce. Vědecky podloženou alternativou, která vykazuje nejméně vnitřních problémů, institucionálně kompetenčních nesnází i nutnosti postihovat jevy špatně měřitelné, je koncept minimální intervence. Ten se od nulové intervence, kdy na jazyk nepůsobí vůbec žádné nadindividuální instituční tlaky, liší jen tím, že předpokládá existenci jazykovědy a popisů jazyka, které mají jistý zpětný vliv na chování mluvčích.

Prakticky se jedná o zrušení jakýchkoli závazných monopolních norem jak mluvené, tak psané češtiny a ponechání jazyka i pravopisu spontánnímu vývoji, o němž se předpokládá, že vyústí v dokonalý spontánní řád daný územ (kosmos), oproti ztuhlému a nedokonalému řádu intitucionálně kodifikovaného (taxis): tato představa výslovně navazuje na názory liberálních myslitelů s jmenovitým odkazem na Hayeka údajně s tím, že většina norem ve společnosti je stejně "pravděpodobně" nekodifikovaná. Jedna z možností, jak změny dosáhnout, je vyhlášení konce výroby monopolních akademických příruček a podpora různorodých a navzájem si konkurujících kodifikací, vycházejících z různých popisů nejrozličnějších variet češtiny a formulovaných a podporovaných v zásadě soukromými subjekty, jako jsou např. nakladatelství. Jazykovědci by pak měli fungovat hlavně jako jakýsi "antimonopolní úřad" a zajistit, aby se žádná z nich nestala opět dominantní. Volný trh kodifikací zajistí, že budou šity na míru klientům, totiž mluvčím, pro něž je kodifikace výrobkem pro jejich poptávku.

Přenesme se přes styl, kterým je kniha psána a který -- a mám za to, že jsem méně odborných jazykovědných prací než autor nepřečetl -- mě vždy osobně zaprvé popouzel a zadruhé lákal k parodii, totiž záplava nabubřelých, naprosto zbytečných latinizmů, nevynucených ani terminologickými potřebami ani přesností vyjadřování -- artificiální místo umělý, explanace místo vysvětlení, expektace místo očekávání, prolongovat místo prodlužovat a nespočet dalších (věty jako "každá standardizace jako artificiální strukturace jazyka aproximuje určité přirozené funkce a distinkce a jiné nikoliv" by se měly tesat do kamene). Nutno říci, že z hlediska vědeckého je kniha až na výjimky, u kterých se chci zastavit, psána suverénně a rovněž, což je nutno ocenit, otevřeně. Autor upozorňuje vcelku poctivě na svá východiska, konstatuje závažnost jednotlivých tvrzení i jejich povahu (axiologickou, metodologickou, teoretickou) a v zásadě se snaží nic relevantního nezametat pod koberec.

Z hlediska kritiky pražské teorie jazykové kultury je V. Cvrček dle mého úsudku úspěšný a přináší mnoho přesných postřehů, které opravdu tuto teorii, ale i kodifikační praxi, která se od ní vyvíjí, diskvalifikuje jako nedostatečně vědeckou, a to přesto, že se vědeckostí zaštiťuje. Z toho důvodu je také zřejmé, že se současnou situací je zapotřebí něco udělat. Otázka však je, zda nejlepším lékem na příliš vysokou míru regulace jazyka je přesně opačná krajnost, totiž cílené úplné odbourání dosavadní kodifikace a ponechání jazyka jeho osudu tak, jak to v padesátých letech prosazoval v práci často citovaný R. Hall. Sám autor přiznává, že toto je otázka, která je v podstatě mimo dosah vědy, a jednotlivé koncepty jazykové intervence jsou postaveny na určitých hodnotových premisách. Na obhajobu svého konceptu minimální intervence nicméně snáší argumenty, které ho mají aspoň podpořit jako koncept racionální a sám o sobě vědecký kromě zmíněných premis.

Z axiologického pohledu, který stojí v jejich pozadí, V. Cvrček nezastírá liberální stanovisko, zahrnující mj. obecnou nechuť k jakékoli regulaci, natožpak vědecky nepodložené, víru v tržní mechanizmy, jejichž optikou i metaforikou jsou viděny procesy jazykové politiky. Každou chvílí člověk očekává formulaci "neviditelná ruka volného úzu", na niž nedojde, i když tato ruka podpírá celý jeho koncept a je na ni neustále poukazováno různými formulacemi jinými i propojením s ekonomizujícím pohledem na skutečnost. Ne náhodou obsahuje literatura i Makroekonomii z r. 1994 R. D. S. Fischera, věc nepříliš běžná v jazykovědných pojednáních. O úvahách o spontánním a regulačním řádu z pera Hayeka byla už řeč. Do tohoto spektra spadá také přednost dávaná kodifikaci, kterou autor označuje shodně se svým zdrojem -- Garvinem -- jako free-enterprise, oproti kodifikaci označovanou jako academy-governed, která je nota bene u Garvina přímočaře spojena se socialistickými zeměmi.

Potud je vše v pořádku, ačkoli už i podle řečeného je zřejmé, že návrh nové praxe jazykové politiky je kontroverzní svým výhradním příklonem k jedné ideologii. I když to nemá žádný přímý dopad na autorovy rozbory, nemohl jsem se zbavit zvláštního dojmu, když jsem opětovně narážel na proklamace o spontánních neregulovaných řádech a neviditelné ruce trhu, zatímco ve světě zuří globální hospodářská krize, která je nefundamentalisty povětšinou vnímaná právě jako konečné zhroucení neoliberální ideologie.

Ke skutečně problematickým místům se dostáváme na několika rovinách. Zaprvé je to silně biologizující přístup k jazyku (který je v matematické a korpusové lingvistice zdomácnělý), přenesený ovšem i do řešení jazykově politické problematiky, resp. problematiky jazykové kultury. V. Cvrček dobře ví, že jazyk je společenský jev, a sám o tom píše, nicméně v praxi se většina úvah se nese v tom smyslu -- v jistém smyslu oprávněně -- že jazyk sám o sobě nezná žádné hodnotové kategorie, např. estetické, kulturní, a že tyto se z něj nedají odvodit. To je samozřejmě pravda. Ale co však s touto triviální pravdou v povýtce společenské záležitosti, jako je kodifikace spisovné normy? Je ostatně otázka, zda má jazykověda rezignovat na vše, co je za obzorem přesně měřitelných veličin a vůbec vědy vymezené metodologickým rámcem věd přírodních. Korpusoví lingvisté by zdá se nebyli proti. Nakonec jsou to oni (jak se mimochodem dočteme na přebalu), kdo vlastní rádoby nejvědečtější nástroj ke zkoumání jazykového systému, neboť disponují obrovským souborem počítačově vyhodnocovaných dat, umožňující zpracování, "které je rychlé a jehož postupy jsou opakovatelné a tím také kontrolovatelné" a "analýzy založené na takovýchto datech jsou", prý, "jak objektivní, tak vyčerpávající". S tím se pojí přirozeně také jejich programový ahistorizmus a odpor či lhostejnost k tradici, protože to jsou záležitosti, které se synchronním organizmem jazyka v jeho čisté podobě, tj. podobě očištěné od mluvčích, nemají co do činění, jsou vně, a nedají se moc dobře kvantifikovat.

Jazyk je z tohoto pohledu především autonomní organizmus a jeho regulace by měla vycházet z jeho biologie. A to bez ohledu na to, že jazyk žije jen v jazykových kompetencích jeho uživatelů (jež jsou nám přímo nepřístupné a fyzicky je představují určité struktury v mozku) a v jejich promluvách (které jsou tradičně degradovány na pouhou nedokonalou manifestaci jazykových kompetencí, ačkoli jsou tím jediným, čím se jazyk sám o sobě zhmotňuje). Nechci korpusovým jazykovědcům křivdit, ale zatím se mi zdá, že v základech korpusového přístupu k jazyku tak stojí záměrné vyloučení otázek, které s používáním jazyka úzce souvisejí, i když nejsou jazykem v úzkém slova smyslu tak, jak byl před stoletím definován. To se děje především z toho důvodu, že bádání o nich není měřitelné frekvenčními statistikami, je špatně testovatelné metodami čerpanými z exaktních věd, a proto by na jejich výzkum mělo být rezignováno s tím, že se nechceme dopouštět "noetického optimizmu". Aspoň kniha V. Cvrčka to svým způsobem potvrzuje.

Za těchto okolností se stává daleko dramatičtějším druhý problém, a tím je snaha postavit nový koncept jazykové regulace na čistě vědeckém základě. V. Cvrček uznává, že to není nutné, nicméně předestírá svoji představu s tím, že by měla nahradit jakožto vědecky nerozporná vědecky nedostatečnou teorii jazykové kultury. Ve spojení s biologizujícím přístupem k jazyku to znamená, že jsou z něho deklarativně vyloučeny veškeré faktory nevyvoditelné z jazyka samotného, tzn. především postoje členů jazykového společenství k jazyku. Ty podle vlastních slov autora nezajímají. Přirozeně, protože autorovi nejde ani tak o jazykové společenství jako o jazyk sám, pro který jsou mluvčí jen jakési nosiče.

To by bylo ovšem legitimní, kdyby se nezabýval právě oblastí, kde jsou vnějazykoví činitelé naprosto zásadní -- v jazykové politice. V jazykové politice je nejméně stejně důležité, co si o jazyce a jeho regulaci myslí jeho uživatelé. Vyplývá to z povahy politiky samotné, která je záležitostí členů polis čili obce (kteří jsou shodou okolností zároveň nositelé jazyka), nikoli záležitostí jazyka či jakéhokoli jiného subjektu per se, i když se k nim politika samozřejmě vždy vztahuje a můžou být a bývají objektem institucionální intervence. Stejně jako zvířata -- byť třeba bohužel -- nemají občanská práva a veškerá jejich práva v světě, jehož správci se stalo lidstvo, musí být zaručena na základě lidské iniciativy, ani jazyk nemá žádná taková práva a (ne)intervence do jazyka legitimně závisí na volbě lidí, kteří jej používají, byť by šla proti vědecky zjištěným údajům. Má-li být tato volba demokratická, bude zřejmě ovlivněna i vědecky nepostižitelnými hodnotami (např. subjektivním dojmem o kultivovanosti či čistotě jazyka), jak je tomu u všech ostatních voleb v demokratické společenosti, přestože vědecké argumenty v konečných postojích můžou hrát význačnou roli v závislosti na hodnotovém zaměření daného jedince. Jinými slovy, lidé mají svaté právo třeba i brousit jazyk, jehož jsou nositelé, pokud je to jejich vůle, i když je to nevědecké a (jazyko-) vědci se o brusičství tradičně vyjadřují zásadně pohrdlivě.

Proto nejen rozbory současné situace, ale i pojednání o dějinách reflexe češtiny (např. Grammatykáři O. Koupila pro r. 1533--1672), můžou být pro diskuzi nejméně tak přínosné jako korpusové statistiky a měření úspěšnosti intervence. Nabízejí totiž vhled do kulturních dějin češtiny, který představuje důležitou součást kontextu k celospolečenské diskuzi dnešní a ukotvuje ji v mnohasetleté tradici reflexe i regulace našeho jazyka. Trváním V. Cvrčka na vědeckosti regulace v intencích, kdy odmítá pro přílišnou vágnost brát v potaz kolektivně intuitivně vyciťovaná hodnotově orientovaná kritéria, jako je např. kultivovanost, protože ta je neměřitelná a objektivně neexistující (ale přesto se prý dá uplatnit jako kritérium při školní výuce!), a kdy sociální rozměr jazyka je programově vyřazen, se koncept minimální intervence znehodnocuje už od začátku, a to vlastně vědomě.

V. Cvrček možnost nevědecké regulace jazyka připouští, ale namítá vcelku oprávněně, že pak není důvod, proč by kodifikátory měli být jazykovědci. Místo toho však, aby promýšlel tuto možnost, vrací s k osvědčené značce úzce pojaté vědeckosti. Zde je však kámen úrazu, neboť takové pojetí regulace, jak bylo naznačeno, je krystalickou ukázkou technokracie. Mimochodem to, že jazykovědci nebudou mít vědecký patent na kodifikaci, neznamená ještě, že musí být z kodifikačního procesu vyloučeni. Můžou plnit, a vcelku logicky by pravděpodobně plnili, roli odborného poradního orgánu, jehož autorita by přitom plynula z nadprůměrného chápání jazykových jevů, podobně jako si politické orgány státu objednávají výzkumy v jiných ohledech.

Slovo by však mělo být dáno i kulturní veřejnosti či veřejnosti vůbec, jak je to běžné v jiných oborech regulace. Jazyková kodifikace by měla jako součást jazykové politiky podléhat politickým nebo aspoň kvazipolitickým demokratickým procesům a ohlížet se (nějakým způsobem, i nedokonalým) na vůli členů společenství, na něž se kodifikovaná norma či obecně způsob standardizace bude vztahovat, nikoli být výsledkem zdánlivě apolitické expertízy. Příklonem k (de)regulaci jazykové praxe ve společnosti, in realibus, založené na zkoumání jazyka in abstracto namísto zkoumání jazyka v nejširším rozpětí jeho společenských a kulturních funkcí včetně vztahu jeho nositelů k němu i ke kodifikaci, v podstatě rezignuje koncept minimální intervence na svou praktickou využitelnost.

S tím je velmi úzce spojen třetí problém, a tím je přístup autora knihy k postojům mluvčích češtiny. Na jedné straně se odvolává na demokratičnost (nejspíš proto, že co je liberální, to je demokratické) úplného opuštění regulace jazyka, ale na druhé straně provádí myšlenkovou operaci, která vylučuje mluvčí jazyka z jakékoli diskuze o jazykové politice. Demokratizmus tedy ano, ale v případě, že by členové jazykového společenství měli promlouvat do podoby kodifikované normy, nejsou k tomu dostatečně způsobilí.

Zaprvé, podle V. Cvrčka jsou zblblí školou, takže jejich názory nejsou jejich názory, ale školou vštípená kodifikace, která by se takto jen replikovala v kruhu. Na tom může být něco pravdy, je to však jako říct, že nás názor občanů na závažné společenské problémy nezajímá, protože jsou zblblí školou, rodiči, prarodiči, politiky, televizí, reklamou atd. -- možností je nepřeberně -- a pohybují se v rámci jim kdysi kdesi vštípených vzorů. Ano; ale máme něco lepšího na výběr, než se snažit tyto zděděné vzorce měnit podle toho, co si myslíme, že je správné, a čekat, že se tyto změny promítnou do norem a do jejich kodifikací díky postojům občanů? Demokraticky ustavené závazné normy jsou ze své podstaty nevyhnutelně vázány na společenské procesy, které mají obrovskou setrvačnost a různými socializačními mechanizmy se mají tendenci replikovat (na druhé straně zajišťují za normálních podmínek určitou stabilitu, resp. kontinuitu bez náhlých přeryvů). S tím je nutno počítat, byť o kompetenci spoluobčanů rozhodovat o různých otázkách třeba také často pochybuju.

Zadruhé, autor předvedl eskamotérský kousek. Vyhověl zcela oprávněným argumentům odpůrců konceptu minimální intervence týkajícím se právě obecně rozšířených postojů a emocionálních vztahů k češtině (obsahujících zpravidla i požadavek na zavedenou akademickou kodifikační regulaci spisovného jazyka, odpor k liberalizaci spisovné normy ap.) a snažil se zjistit, nakolik můžou být hlediskem spisovnosti či konstitutivním činitelem kodifikované normy. Hypoteticky připustil možnost, že tyto postoje lze vědeckým způsobem zapojit do vědeckých konceptů jazykové intervence. Zavedl rozlišení na postoje deklarativní a postoje reálné, o obojím mluví jako o reflexi. Postoje deklarativní jsou podle něho ty, které mluvčí explicitně formulují, reálné pak ty, co skutečně dělají. Příkladem by prý mohl být dotazník před r. 1989, který by se ptal občanů, zda souhlasí s podporou KSČ: deklarativní postoje uvedené v dotazníku by byly nejspíš, že ano, zatímco ve skutečnosti by se jednotliví občasné nijak aktivně podpůrně nechovali, a to by byly jejich reálné postoje, tedy že nesouhlasí. Buď však nerozumím pojmu postoj a reflexe já, nebo V. Cvrček -- ztotožnit mluvní praxi s reálnými postoji je dle mého názoru naprosto nepřijatelné. Mluvní praxe probíhá většinou nereflektovaně (a zpravidla není plně v moci netrénovaného mluvčího) a nemůže být žádným postojem.

Ve skutečnosti se u Cvrčka jedná o zploštění triády deklarativní postoj -- reálný postoj -- praxe: totiž to, co říkám, že si myslím, to, co si skutečně myslím, a to, co dělám. A věru mezi tím, co si skutečně myslím, že je správné, a tím, co dělám, nezřídka bývá velký rozdíl, a smísit oboje je kardinální omyl. Ostatně i příklad kulhá na obě nohy: deklarativní postoj podpory KSČ lze považovat za vynucený, reálný postoj pak není chování občanů, nýbrž jejich pravý názor na KSČ, který se však nemusí v praxi vůbec projevit, například díky všeobecné konformitě. Podobně lze stěží říct, že když jsem nezvládl dodržet určité novoroční předsevzetí (vyjadřuje deklarativní postoj), je mým reálným postojem postoj k němu opačný. Stejně tak když mluvčí zastává postoj, že ve formálních příležitostech je záhodné mluvit spisovně česky, ale nemá k tomu kompetence (cvik), neznamená to, že jeho v zásadě technicky podmíněné selhání zároveň odhaluje jeho reálný postoj, totiž že by se spisovně mluvit nemělo.

Na základě této operace však V. Cvrček vysvětlil, proč je lhostejné, co si myslí o ideální podobě spisovného jazyka členové jazykového i politického společenství: podle jeho názoru si myslí něco jiného, než si myslí, aniž by o tom věděli, protože jejich skutečné smýšlení se projevuje jen v jejich mluvní praxi (automatizované a spontánní!). V tomto bodu nás mluvčí už nemusí zajímat: pro nás je směrodatná norma vyabstrahovaná z jeho spontánních promluv, ať se mu to líbí nebo ne. Podle V. Cvrčka je tento soubor dat reálným postojem mluvčího.

Jinými slovy, autor ví nejlíp sám, co je dobré pro mluvčí češtiny, protože oni sami jsou v tomto ohledu nesvéprávní a jejich postoje k jazyku nevyjadřují oni coby myslící jedinci s nějakou vůlí, nýbrž to vyjadřuje jejich praxe (= reálné postoje) za ně. Zkusme si představit, že bychom tímto způsobem zjišťovali tzv. reálné postoje občanů místo voleb, kde své postoje jen deklarují.

Z toho ovšem vyplývá, že deregulace kodifikované normy jazyka může proběhnout naprosto bez účasti jejích každodenních uživatelů -- ačkoli si to sami pravděpodobně (jak dokazují zkušenosti s pravidly pravopisu z r. 1993) nepřejí. Oni nevědí, co mají chtít (resp. nevědí, že chtějí liberální normu -- to za ně říká jejich úzus), a tak to za ně vyřeší vědecky koncept minimální intervence, který apriori ani se společenským a kulturním rozměrem jazyka nechce počítat. K tomu můžeme připočíst skutečnost, že V. Cvrček zná jen normu jazyka, která je pro něho souborem fakticky nejpoužívanějších prostředků, tedy frekvenčním vrcholem úzu (korpusově měřitelným!), a kodifikaci, která se ji snaží zachytit, ale vždy nutně zastarává a pokulhává za živou normou. V souladu s logikou jak jeho přístupu, tak i přístupu teoretiků jazykové kultury zde nezbylo místo na axiologicky ovlivněnou rovinu -- protože oba koncepty se hlásí k vědeckosti. A ve vědě žádné hodnoty neexistují, jazyk je zde nutně jen objektivním jevem bez subjektivně hodnotících znamének, hraje zde roli jen hledisko funkčnosti a to je inherentní systému, který se o svoji funkčnost za běžných podmínek vždy postará.

Mimojazykové skutečnosti tradičně promítané do ideální normy (tedy do toho, o čem si většina myslí, že by mělo být normou, i když v praxi se tak většina nechová), jako je tradice jazyka, jeho symbolické funkce, jeho ukotvenost v kultuře a ukotvenost kultury v něm, názory mluvčích na estetiku a kultivovanost, to vše ve vědecky ustavené normě a její případné kodifikaci nemá co dělat (nedá se to vyvodit z jazyka samotného). Navíc se tyto věci nedají přesně postihnout dostatečně vědeckými prostředky, a proto je lepší se jimi vůbec nezabývat, jako kdyby vůbec nebyly.

Doba, kdy lidská společenství řídí věda bez ohledu na postoje jejich členů, zdaleka neskončila s radikální kritikou moderny postmodernou. Bohužel, právě naopak. Je nutné mít na paměti, že věda má ve společnosti své nezastupitelné místo a velkou důležitost, ale je zapotřebí, aby si sama uvědomila, kde toto místo je a kde jsou její meze. Věda už je z piedestalu dole (o technokratických elitách samozřejmě nemluvím). Vědeckost už není dostatečným důvodem, aby něco bylo uvedeno do praxe a aby se to dálo tím či oním způsobem. Nálepka "nevědecké" už také není nadávkou. Tím, že věda nezná axiologická měřítka, nemá kompetence přímo zasahovat do oblastí, kde hodnoty hrajou nějakou roli, především pak do jevů široce sociálních, jako je v tomto případě jazyk, písemnictví a vůbec všechny složky kultury, do nich jazyk zasahuje a tudíž které jsou nutně relevantní pro jazykovou regulaci a politiku. Je zřejmé, že to V. Cvrček ví, ale přesto navrhuje řídit se úzce vědeckým konceptem. Na tento postoj má právo, ale pochybuji z výše uvedených důvodů, že má naději na přijetí.

Korpusová lingvistika nám může poskytnout užitečné frekvenční údaje, jazykověda jako celek poučený výklad fungování jazyka, ale ani jedno nemá kompetenci k prosazování změn kodifikace (včetně jejího současného mnopolního stavu) bez široké společenské diskuze, do níž budou začleněni typicky aspoň zástupci kulturních sfér (např. kulaté stoly publicistů, spisovatelů, nakladatelů aj.). A nakonec, ačkoli už to mnohé směry jazykovědy dávno udělaly, všechny další by si měly konečně uvědomit, že není soudné mluvit o jazyku v jeho úplnosti jen na základě dobře testovatelných abstrakcí a tvářit se, že popisujeme jazyk jako takový. To, že se něco špatně dokládá metodami, jež máme k dispozici nebo kterým prostě jen dáváme z různých důvodů přednost, ještě přece vůbec neznamená, že to neexistuje nebo to není důležité.

To ostatně platí obecně o popisu světa, který nás obklopuje. Realita je z větší části tvořena špatně pochytitelnými neopakovatelnými procesy, které se můžou zdát chaotické, stejně tak sociální realita je tak složitá a mnohovrstevnatá, takže rozumní vědci uznají, že za hranicemi jejich dosavadních "exaktních" metod jsou jevy třebas i zásadní, které unikají pozornosti buď plánovitě nebo nedopatřením, nebo nedokonalostí těchto metod, a hlavně že nemají patent na výklad reality -- a už vůbec ne na aplikaci postupů ve společnosti, které z něho vycházejí. Řídit společnost vědecky (i kdyby si to společnost demokraticky odhlasovala) znamená rezignovat na velkou část relevantní skutečnosti.

Současný stav kodifikace je neudržitelný (především však teoreticky a kompetenčně, nikoli prakticky), ale alternativu, kterou nabízí koncept minimální intervence, nepovažuju za o nic lepší. Je absurdní, aby skutečnou společensky dalekosáhlou (de)regulaci spisovného jazyka řídil koncept, který je programově k velké části skutečnosti netečný, a to především ke skutečnosti sociální a potažmo axiologické, a který také programově ignoruje postoje členů jazykového společenství k jazyku a k jeho kodifikaci. V tomto smyslu se o sociální inženýrství skutečně jedná (což je výtka některých jeho odpůrců), a to bez ohledu na to, že současná kodifikace vznikla rovněž podobným druhem inženýrství. Řešením však není expertní inženýrství proti expertnímu inženýrství, nýbrž snaha o zapojení demokratických mechanizmů při posuzování současné, zdá se stále funkční a obecně přijímané, kodifikaci. A pokud V. Cvrček svým agitačním úsilím přesvědčí vzdělanou veřejnost (nikoli jazykovědnou obec) o tom, že koncept minimální intervence je to ideální pro české jazykové společenství, pak může poprávu začít být uskutečňován, i když mně se to líbit nebude. V tom je ono pochybné kouzlo politiky, včetně politiky jazykové.

                 
Obsah vydání       10. 2. 2009
10. 2. 2009 MF Dnes : "Referendum je nástroj totality" Bohumil  Kartous
10. 2. 2009 Koncept minimální intervence -- biologizující jazykověda místo jazykové politiky Lukáš  Zádrapa
10. 2. 2009 Katolická církev a lefebvristé v Česku Boris  Cvek
9. 2. 2009 "Istý druh božieho trestu" pre katolícku cirkev: linecký biskup
10. 2. 2009 Změna volebního systému v ČR je nutná Boris  Cvek
10. 2. 2009 Stanovisko opozice k volební reformě nelze nikde najít. Čím to asi je?
10. 2. 2009 Když protivník nabízí výhodný kšeft, proč jej nevzít? Štěpán  Kotrba
10. 2. 2009 Chci v ČR platit univerzitní školné. Chci, aby byla u moci v ČR silná vláda
10. 2. 2009 Nenechte se frustrovat neexistencí univerzitního školného v ČR
10. 2. 2009 Nejde o pacifismus, ale o vyvážené soustavy
10. 2. 2009 Čeští protiraketoví aktivisté musejí být viditelní na mezinárodní scéně Jan  Čulík
10. 2. 2009 Hejtmani podpoří hnutí Nenásilí a Ligu starostů proti radaru
10. 2. 2009 Uklízečky všech úřadů spojte se! Marie  Haisová
10. 2. 2009 Nabucco -- fikce nebo reálná možnost? Jaroslav  Ungerman
10. 2. 2009 Potřebují pedagogové své profesní sdružení? Pavel  Táborský
9. 2. 2009 University of Chicago Visiting Scholars Program
10. 2. 2009 Černé divadlo Ladislav  Žák
10. 2. 2009 Anonymita na sieti Internet
10. 2. 2009 Rádio Jerevan hlásí.... Miloslav  Štěrba
10. 2. 2009 Dobrá nová moderátorka Radiožurnálu
10. 2. 2009 Ukrajina si chce půjčit od Ruska
10. 2. 2009 Uzavření americké základny Manas projednávají parlamentní výbory
10. 2. 2009 Kazachstánu se nechce do NATO
10. 2. 2009 Milan Kubek: žádám od Lidových novin omluvu Milan  Kubek
9. 2. 2009 Konopí zdvojnásobuje riziko rakoviny varlat
10. 2. 2009 Tank pro ruské výsadkáře Lukáš  Visingr
10. 2. 2009 Lékarny podle kontroly nevybíráním poplatků zákon neporušují
8. 2. 2009 Ubohé postavení domácí literatury. Zachraňme českou knihu. Michal  Černík
10. 2. 2009 Bratrstvo sv.Pia X. se distancovalo od výroků biskupa Williamsona
10. 2. 2009 zabijsvojeradio.cz aneb jak se stát předsedou Rady ČRo Štěpán  Kotrba
10. 2. 2009 Založení sdružení Nádraží nedáme! již nic nebrání
9. 2. 2009 Konspirační teorie
9. 2. 2009 Nová schopnost radaru UEWR v Grónsku
9. 2. 2009 Firemní zařízení péče o děti z pohledu firem, agentur a ministerstev
9. 2. 2009 Ruské balistické rakety - odkaz dvou géniů Štěpán  Kotrba, Lukáš  Visingr
9. 2. 2009 EKONOMICKÁ KRÍZA: Nemáme si čo závidieť Juraj  Slabeycius
9. 2. 2009 Stane se školné spásou českého školství? Jiří  Jírovec
9. 2. 2009 Zavedení školného v Anglii ve školství nic nezlepšilo Jan  Čulík
9. 2. 2009 Týden s Mendelssohnem, zatímco Demokracie staví, duši rozsvítilo Slnko v sieti i Hotel Europa Josef  Brož
9. 2. 2009 Izrael: V Gaza City se neskrývá Adolf Hitler
9. 2. 2009 Papež a popírač holocaustu Fabiano  Golgo
7. 2. 2009 Stiglitz: Jedinou odpovědí na finanční krizi je znárodnění bank
8. 2. 2009 Pár poznámek k rozhovoru se Stiglitzem Jiří  Drašnar
8. 2. 2009 Kdo v Česku produkuje podlidi Milan  Daniel
8. 2. 2009 Nejde přehrávat staré bitvy Jan  Čulík
8. 2. 2009 Gaza 2009: Vyhlaďte tie zvieratá (1) Noam  Chomsky
7. 2. 2009 Fakta a čísla izraelského teroru Jana  Ridvanová
31. 1. 2009 Hospodaření OSBL za leden 2009