Pozoruhodné je, že se k této otázce nevyjádřil ani volební program Demokratické strany Renewing America's Promise – na rozdíl od programu Republikánské strany, který se o tomto tématu vyjádřil hned několikrát. Důvod Obamovy zdrženlivosti a programového mlčení jeho strany není v tom, že by mezi Demokraty nebyli lidé s názorem na výstavbu Národní protiraketové obrany USA. Problém je komplikovanější: nepodařilo se dosáhnout názorové shody nebo alespoň kompromisu. Proto je tolik očekávání vkládáno do každého vystoupení nově zvoleného prezidenta či některého z jeho spolupracovníků.

Určitou představu o názorech na globální protiraketovou obranu v Obamově týmu lze však zachytit v jiných předvolebních závazcích. Především program Demokratické strany slibuje, že se politici této strany zasadí za celosvětové jaderné odzbrojení. „Amerika bude hledat svět bez jaderných zbraní a učiní konkrétní kroky tímto směrem,“ slibuje program Demokratů. Dokud tyto zbraně budou existovat, bude zachována silná odstrašující nukleární kapacita, ovšem „Amerika bude bezpečnější ve světě, v němž bude snížena důvěra v jaderné zbraně, a nakonec budou všechny odstraněny. Učiníme tento cíl odstranění jaderných zbraní v celém světě ústřední otázkou politiky USA v oblasti jaderných zbraní.“

Likvidace jaderných zbraní by bezesporu snížila význam Národní protiraketové obrany USA a tedy i radaru v Brdech. Takovéto radikální řešení se však může jevit jako naivita a zašlá vzpomínka na kremelské sny z dob studené války. Jenže k ideji nukleárního odzbrojení se přihlásil jak vítězný prezidentský kandidát Barack Obama, tak i jeho poražený republikánský protikandidát John McCain. Také na mezinárodním poli navrhovala i po skončení studené války globální jadernou nulu celá řada států. Nejznámější iniciativu přinesla Koalice nové agendy (New Agenda Coalition), která vznikla v červnu 1998 v Dublinu. Tam ministři zahraničních věcí Brazílie, Egypta, Irska, Mexika, Nového Zélandu, Jižní Afriky, Švédska a Slovinska přijali společnou deklaraci právě o jaderném odzbrojení. A tato Koalice prosadila, že na hodnotící konferenci o plnění Smlouvy o nešíření jaderných zbraní v roce 2000 byla přijata dohoda o 13 krocích na cestě k úplnému jadernému odzbrojení.

Současnou prestiž všeobecného jaderného odzbrojení nastartovali v USA roku 2007 George Schultz, William Perry, Henry Kissinger a Sam Nunn – tedy bývalí ministři zahraničí a obrany či poradci pro otázky národní bezpečnosti z obou hlavních politických stran. Ti ve The Wall Street Journal publikovali společný článek pro názvem A World Free of Nuclear Weapons, v němž označili nukleární zbraně za „hrozivé nebezpečí, ale také historickou naději“. Jako zastaralé zbraně studené války jsou prý stále více „nejité a psychicky matoucí i ekonomicky dražší než v dobách studenoválečnického odstrašování“, což dokazuje příklad Severní Koreje a Íránu. Autoři tohoto článku vyjádřili přesvědčení, že Spojené státy by v této situaci měly „intenzivně pracovat s vůdci ostatních států vlastnících jaderní zbraně a učinit cílem vytvořit svět bez nukleárních zbraní společnou snahou“. Tato výzva ovšem navázala na aktivity celé řady občanských iniciativ, mezi nimiž zazníval i významný hlas Roberta McNamary.

■ ■ ■

Žijeme ve světě, kde je stále 25 tisíc nukleárních náloží. Z nichž více než 95 % vlastní Rusko a Spojené státy. Zároveň je ve světě téměř tři tisíce tun štěpného materiálu, který může být využit k výrobě dalších 250 tisíc jaderných náloží. Tento materiál je skladován ve více než 40 státech. Přitom podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii by mělo být do roku 2050 postaveno přibližně 1400 nových jaderných reaktorů. A přeměnit státní nukleární možnosti v nukleární potenciál by mělo trvat jenom měsíce, nikoliv roky. Alespoň podle údajů, které obsahuje článek Logika nuly z posledního čísla časopisu Foreign Affairs. Také jeho autoři patří mezi odborníky: Ivo Daalder je vědeckým pracovníkem Brooking Institute a Jan Lodal je prezidentem Atlantic Council of the United States a bývalým pracovníkem ministerstva obrany i Bílého domu v době vlády Richarda Nixona, Geralda Forda a Billa Clintona.

Podle těchto autorů je málo pravděpodobné, že se v 21. století podaří udržet režim zakotvený ve Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Zároveň ve světě nihilistických teroristů se nebezpečí použití jaderných zbraní zvyšuje. Přitom je prý zřejmé, že všechny funkce jaderných zbraní – od vítězství ve válce, přes zničení obtížných cílů, odstrašení větších konvenčních sil po zamezení šíření jaderných zbraní – lze zajistit i při nukleárním odzbrojení. Tomu odpovídá kvalita moderních nejaderných zbraní, ale také velikost a rozmístění armády USA. Je známé, že k odstrašení Sovětského svazu stačila hrozba zničení ekonomického vojenského potenciálu zásahem 400 až 500 jaderných náloží. To znamená, že pro Spojené státy by zcela dostačující mělo být vlastnictví jedné tisícovky strategických zbraní. Podle těchto autorů Spojené státy už vůbec nepotřebují snadno zranitelné mezikontinentální balistické rakety odpalované ze země.

Cílovou metou zahraniční politiky USA by proto mělo být vytvoření režimu zákazu jaderných zbraní, režimu efektivní úplné jadrné kontroly. To je jediná cesta, která zaručí nepoužití jaderných zbraní. Daalder a Lodal navrhují čtyřstupňový plán k vytvoření takového režimu, který počítá i se složitostmi cesty k bezjadernému světu při získávání souhlasu Tel Avivu a Moskvy. Připomínají, že Čína a Indie jako jediní mezi jadernými mocnostmi mají jako oficiální linii nepoužití jaderných zbraní jako první. Jejich plán počítá s výchozí iniciativou Washingtonu: „první krok na cestě k nule je prostě uznání, že se politika jaderných zbraní Spojených států musí změnit“.

Program Demokratů Renewing America's Promise slibuje, že USA nebudou vyvíjet nové jaderné zbraně, což se po skončení studené války nezastavilo. Zároveň by už na letošní rok chtěli Demokraté svolat summit stálých členů Rady bezpečnosti a dalších významných zemí k otázce šíření jaderných zbraní a materiálů.

■ ■ ■

Obavy z toho, že obohacování uranu může být v 21. století zneužito k výrobě jaderných zbraní v dosud nejaderných zemích, nejsou liché. Možnosti mezinárodní kontroly jsou v této oblasti vždy omezené – jak v roce 1998 ukázaly překvapivé jaderné pokusy Pákistánu a Indie. Dokud nebudou nukleární zbraně zlikvidovány, měla by být věrohodným základem spolupráce ve sféře nukleární energie Smlouva o úplném zákazu jaderných pokusů z roku 1996. Porušení této dohody je prokazatelné a následné sankce mezinárodního společenství snadno zdůvodnitelné. Spojené státy stojí na čele zemí, které volají proti šíření zbraní hromadného ničení. Jenže byl to Kongres USA, který v roce 1998 zablokoval ratifikaci Smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů. Program Demokratické strany Renewing America's Promise ovšem slíbil, že Spojené státy tuto Smlouvu ratifikují.

V současné době má idea všeobecného jaderného odzbrojení oporu jak v Demokratické, tak i Republikánské straně. Ovšem v obou těchto stranách má i své mocné odpůrce. Staví se proti ní i část armády USA. Přitom je už celá desetiletí zřejmé, že použít nukleární zbraně proti státu bez jaderných zbraní znamená podstoupit riziko velmi hlubokého morálního odsouzení celého světa, které by nezůstalo bez politických následků; použít nukleární zbraň proti jaderné mocnosti pak znamená vystavit se nebezpečí těžko odhadnutelných důsledků dopadu jaderných náloží na Spojené státy. Ukazuje se, že neexistuje vojenské či vojensko-technické řešení problému jaderné bezpečnosti – řešení může přinést jen politika, která je orientovaná na multilaterální kooperaci. Vzájemná důvěra opřená o výhodnou spolupráci je jednou cestou k přežití.

Řečeno jinak, globální jaderná nula by se měla opírat o takovou kooperaci mezi státy, která by Washingtonu umožnila ustoupit od programu Národní protiraketové obrany. Proto bude zajímavé sledovat, zda se dnes Obama k myšlence jaderného odzbrojení přihlásí. První signály jsou rozpačité. Sestavování týmu spolupracovníků nově zvoleného prezidenta – ať již jde o výběr ministryně zahraničí (senátorka Hillary Clintonová, manželka demokratického exprezidenta Billa Clintona) nebo ministra obrany (Robert Gates, minstr předcházející republikánské vlády George Bushe ml.) či ředitele CIA (Leon Panetta, bývalý šéf kanceláře Billa Clintona), ale také o další členy administrativy – zatím naznačuje, že se v Obamově zahraniční politice bude jednat více o návrat do dob prezidentství Billa Clintona než o slibovanou zásadní změnu.

Není ale důvod rezignovat. Souboj o vliv na prezidenta Barcka Obamu právě začal.

Autor je profesorem politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů v Praze a vedoucím katedry mezinárodních vztahů a diplomacie na Fakultě politických věd a mezinárodních vztahů University Mateja Bela v Banské Bystrici a spolupracuje s Ústavem politických věd SAV v Bratislavě.

Ukázka z knihy Zahraniční politika USA, kterou na březen 2009 připravuje nakladatelství Professional Publishing.