Oteplování v americko-íránských vztazích

Oteplování nezačalo až zvolením Obamy; došlo k němu už během rusko-gruzínské války. Týdny a měsíce před srpnovou válkou Spojené státy postupně zvyšovaly napětí ve vztazích s Íránem. Tento proces probíhal ve dvou směrech.

Na jedné straně Spojené státy vyvíjely tlak na stálé členy Rady bezpečnosti OSN (Rusko, Čínu, Francii a Velkou Británii) a na Německo, aby se připojili k Washingtonu a zavedli dodatečné protiíránské sankce. Podtajemník pro politické záležitosti William J. Burns se 19. července zúčastnil jednání mezi poradcem EU pro zahraniční politiku Javierem Solanou a šéfem íránské národní bezpečnosti Saídem Džalilím, které bylo považováno za známku tání na americké straně. Íránská odpověď byla nejednoznačná, což představuje zdvořilý způsob jak říci, že se Teherán nechtěl k ničemu zavázat. Íránci dostali dva týdny na to, aby odpověděli nebo čelili novým sankcím.

Druhý směr představovaly zesílené signály ohledně možné americké vojenské akce. Vzpomeňte si na opatrně vyzrazenou zprávu zveřejněnou 20. června v New York Times, která se týkala izraelských příprav na letecké útoky proti Íránu. Podle amerických zdrojů -- nikoliv izraelských -- izraelské letectvo nacvičovalo útok na Írán, když s více než stovkou letadel simulovalo útok nad Řeckem a východní částí Středozemního moře.

V tutéž dobu kolovaly zprávy o izraelských letadlech využívajících k přípravám na útok americká letiště v Iráku. Trhy a ceny ropy znervózněly kvůli zprávám o možné blokádě íránských přístavů, zatímco Internet zaplnily senzační zprávy o flotile amerických a francouzských lodí, které mají blokádu provádět.

Vztahy mezi USA a Íránem se přinejmenším na veřejnosti zhoršovaly. Poté však Rusko s Gruzií vstoupily do války a Írán pomalu zmizel z obrazovky amerického radaru. Washington v této věci zmlknul a a Izraelci prohlásili, že Írán ke konstrukci jaderného výbušného zařízení (které ještě není použitelnou zbraní schopnou přepravy) potřebuje dva roky až pět let vývoje, což zmenšilo pravděpodobnost izraelského útoku. Z pohledu Washingtonu byla po gruzínském konfliktu dosavadní politika vůči Teheránu rozbita.

Gruzínské souvislosti

K tomu existovaly dva důvody. Washington jednak neměl skutečný zájem na provedení útoků proti Íránu. Spojené státy byly příliš vytíženy v jiných oblastech. A zájem o útok nejevili ani Izraelci. Vojenské překážky případného několikadenního konvenčního útoku proti tisíce kilometrů vzdáleným íránským cílům působily poněkud skličujícím dojmem. Nicméně vyhrožování takovým útokem samo o sobě americké diplomacii vyhovovalo. Washington chtěl, aby se Írán cítil ohrožen, ale také se snažil prohloubit jeho izolaci vytvořením bloku z členů Rady bezpečnosti OSN a Německa, který by na Írán uvalil další nepříjemné sankce.

Nicméně jakmile vypukla rusko-gruzínská válka a Spojené státy se veřejně a důrazně postavily na stranu Gruzie, šance na ruskou podporu protiíránských sankcí zmizela. Když Rusové myšlenku rozšířených sankcí odmítli, odmítli ji i Číňané -- a za těchto okolností nebylo možné sankce prosadit.

Druhý důvod je ještě důležitější. Jak se americko-ruské vztahy zhoršovaly, každá ze stran hledala páky, s jejichž pomocí by kontrolovala jednání druhé strany. Pro Rusy byla jednou z nejlepších pák hrozba prodeje zbraní Íránu. Z amerického pohledu by to nebyla jen komplikace při případném útoku, ale zbraně by mohly skončit v rukou Hizballáhu a dalších nežádoucích hráčů. Spojené státy si nepřály, aby Rusové zbraně prodali, ale Rusové jednali nepředvídatelně. Takže zatímco Rusové měli možnost nabídnout zbraně Íránu, Spojené státy si přály oslabit íránskou motivaci k přijetí této nabídky.

Íránsko-ruské vztahy mají za sebou dlouhou historii, včetně okupace severního Íránu během 2. světové války. Rusko leží blízko a Amerika je vzdálená. Touha Teheránu po sblížení s Rusy je tedy omezená, ačkoliv Írán by pod vnějším tlakem jistě zbraně z Ruska nakoupil -- stejně jako v minulosti nakoupil jadernou technologii. (Velká část íránských jaderných zařízení ve skutečnosti pochází ještě z šáhových dob a tuto technologii dodali převážně Američané -- KD.) S vyspělými zbraněmi by přijeli ruští poradci -- a to se Íránu nemusí líbit, pokud to nebude absolutně nezbytné.

Spojené státy si nepřejí poskytnout Íránu motiv k uzavření zbrojních obchodů s Ruskem. Když tedy Washington rétoricky bušil do Moskvy, bušit současně do Íránu nedávalo smysl. Íránci stejně jako Rusové věděli, že Američané jsou příliš rozptýlení, než aby mohli pomýšlet na útok. Navíc bylo třeba, aby Spojené státy změnily svou pozici vůči Íránu. Před 8. srpnem si Washington přál, aby se Íránci cítili ohroženi; po 8. srpnu to však bylo to úplně poslední, co chtěl. Írán se z nejdůležitějšího bodu agendy změnil v téma sotva zmiňované.

Írán a formální vstřícný krok USA

Začaly unikat nejrůznější informace. Bushova administrativa nadhodila myšlenku na otevření zájmové sekce v Íránu, což je nejnižší forma diplomatického uznání (ale o diplomatické uznání nepochybně jde). Tato myšlenka se roznesla již 23. června, ale teď bylo po rusko-gruzínské válce. Úvodní diskuse o této otázce zřejmě uklidnila atmosféru, ale myšlenka sama poté ustoupila do pozadí.

Před listopadovými prezidentskými volbami se však zprávy objevily znovu, tentokrát v souvislosti s novou administrativou. Zdá se, že George W. Bush hodlal po volbách navázat diplomatické vztahy s Íránem bez ohledu na výsledek voleb, a to proto, aby příštího prezidenta zbavil břemene v podobě navázání těchto vztahů. Jinak řečeno, v případě Obamova vítězství byl Bush připraven jej během kontaktu s Íránem krýt zprava.

Pokud tyto úniky vezmeme vážně -- a my to děláme -- znamená to, že Bush dospěl k názoru, že formální navázání kontaktů s Íránem je nezbytné. Bushova administrativa vlastně vycházela z tohoto předpokladu již od posílení svých jednotek v Iráku. V roce 2007 byly již této administrativě dvě věci jasné: Zaprvé, že musí uzavřít dohodu s nacionalistickými sunnitskými povstalci v Iráku; a zadruhé, že i když Teherán možná nemá na to, aby v Bagdádu instaloval proíránskou vládu, jeho kapacity postačují k tomu, aby Irák prostřednictvím šíitských frakcí zničil -- a tím zničil mírový proces. Takže bez dohody s Íránem by americký odchod z Iráku byl složitý a hrozil by řadou potenciálně nežádoucích důsledků nezávisle na tom, kdo usedne v Bílém domě.

Jaderný program byl součástí těchto vyjednávání. Íránci měli menší zájem na skutečné výrobě jaderné zbraně než na tom, aby Spojené státy věřily, že takovou zbraň vyrábějí. Teherán se při sledování amerických reakcí na postup KLDR přesvědčil, že Washington trpí jadernou fóbií. Teherán tedy doufal, že může použít hrozbu jaderným programem k tomu, aby získal větší americkou vstřícnost v Iráku, což je pro Írán záležitost zásadního významu. Současně s tím Spojené státy neměly chuť Írán bombardovat, ale používaly tuto hrozbu jako páku k získání větší vstřícnosti protistrany.

V roce 2007 Íránci ukončili svou podporu destabilizujícím elementům v Iráku, jako je Muktada al-Sadr, což přispělo k dramatickému poklesu násilí. Írán očekával výměnou americký závazek ke stažení z Iráku k přesnému datu. Washington ale nebyl připraven takový závazek přijmout. Nynější rozhovory mezi Washingtonem a Bagdádem ohledně Status of Forces Agreement (SOFA) se točí kolem tohoto tématu. Iráčtí šíité požadují přesné datum, zatímco Kurdům a sunnitům -- nehledě na vlády zemí, jako je Saúdská Arábie -- by spíše vyhovovala přítomnost reziduálních amerických jednotek garantujících politické dohody.

Šíité jsou v záležitosti SOFA pod zřetelným vlivem Íránu, protože zájmy těchto stran se shodují. Sunnité a Kurdové se však dohody obávají. Z jejich pohledu by odchod amerických sil k předem určenému datu vytvořil v zemi vakuum, které by případně vyplnili Íránci -- přinejmenším tak, že by měli v Bagdádu vládu podléhající jejich vlivu. Kurdové a sunnité se v takovém případě hluboce obávají o svou bezpečnost. Proto se SOFA nehýbe z místa.

Pes je zakopán v Iráku

Existuje zásadní téma blokující zmíněnou dohodu. Spojené státy odsouhlasily iráckou vládu, která ve vztahu k Washingtonu a Teheránu zaujímá neutrální postoj. To je pro Spojené státy velká porážka, ale za daných okolností nevyhnutelná. Nicméně odchod Američanů bez zanechání zbytkových sil znamená, že se Írán stane v regionu dominantní silou -- a to je něco, co si Spojené státy, stejně jako iráčtí Kurdové, sunnité, Saúdové a Izraelci vůbec nepřejí. Proto SOFA zůstává zablokována, zatímco přízrak rusko-íránských vztahů situaci dále komplikuje.

Obamova pozice během kampaně upřednostňovala k přesné lhůtě vázaný odchod z Iráku, ale ve vztahu ke zbytkovým silám byla nejednoznačná. Je jasné, že šíité a Íránci jsou spíše nakloněni Obamovi než Bushovi, a to kvůli Obamovým názorům na stažení hlavních sil k určitému datu a na možnost úplné evakuace. To znamená, že Obama musí být z politických důvodů velmi opatrný. Americká politická pravice je oslabená, ale ani zdaleka ne mrtvá - a pokud by se zdálo, že se Obama chystá přenechat Íráncům v Iráku volnou ruku, tvrdě by zaútočila.

Jeden z možných Obamových postupů by představovalo úsilí zabránit dalšímu sbližování Ruska a Íránu. Obamovi poradci minulý týden trvali na tom, že nedošlo k žádným určitým slibům ohledně protiraketových instalací v Polsku a České republice, a odmítli tvrzení polského prezidenta Lecha Kaczyńského, že nově zvolený prezident ho během telefonického rozhovoru 8. listopadu ujistil o plné podpoře projektu. Pro Rusy je to enormně důležité téma.

Není jasné, v jak širokém kontextu se tu uvažuje, ale může jít o pokus vyjít Rusům vstříc a zmenšit pravděpodobnost, že Moskva poskytne materiální nebo psychologickou pomoc Íráncům. Pro uspokojivé vyřešení irácké otázky je kriticky důležité, aby se Írán cítil izolován, ale nebyl přitom donucen k závislosti na Rusku.

Věci se navíc komplikují vážnými politickými událostmi v Íránu. Prezident Mahmúd Ahmadínežád se ocitl pod tlakem kvůli hospodářské situaci. Jeho spojenci museli opustit ministerstvo vnitra a post šéfa centrální banky. Byl dokonce kritizován za své názory na Izrael. Kritici tvrdí, že ničeho nedosáhl a způsobil mnoho škod. Zdá se tedy, že se ocitl v defenzívě.

Zablokování dohody v Bagdádu nezávisí na řešení obtížné diplomatické úlohy, ale na vyřešení irácké budoucnosti a vztahu země k Íránu. Ve stejnou dobu zřejmě v Íránu dochází k debatě o tom, jestli Ahmadínežádova politika zlepšila vyhlídky na vliv země v Iráku.

Máme za to, že Bush nakonec otevře Obamovi cestu k diplomatickým vztahům s Íránem. Z politické perspektivy to Bushovi umožní získat nějaké body. Ale z pohledu národního zájmu USA je zoficializování rozhovorů, které již řadu let probíhaly soukromě (současně s několika formálními, veřejnými setkáními v Bagdádu) velmi důležité. Může snad vytvořit v Íránu vnitřní dynamiku, která si vynutí odchod Ahmadínežáda, nebo ho přinejmenším oslabí. To by potenciálně mohlo vést k překonání mrtvého bodu ohledně SOFA v Bagdádu, a dokonce stabilizovat celý region.

Kritickou otázkou nebude datum stažení amerických jednotek. Tou se stanou reziduální síly -- zda zůstane 20.000-40.000 vojáků garantujících, že se Irák nepodřídí Íránu, a že zájmy sunnitů a Kurdů budou zajištěny. Obama slíbil, že válku v Iráku ukončí, a slíbil také stáhnout americké jednotky. Bude se možná muset vyrovnat s faktem, že může mít to první pouze za podmínky, že se vzdá druhého. Ale ponechal si dost manévrovacího prostoru na to, aby mohl udělat právě tohle.

Zdá se zřejmé, že se Írán nyní vrátí do čela americké zahraničněpolitické agendy. Pokud Bush obnoví formální diplomatické styky a pokud Obama pozitivně odpoví na íránské blahopřání, dojde k zajímavé dynamice ještě před inaugurací. Klíčovým bude setkání Bushe a Obamy 10. listopadu.

Bush chce učinit krok, který by zachránil část jeho odkazu; Obama ví, že bude muset s Íránem jednak, a dokonce dělat ústupky. Obama také zná politickou cenu, kterou za to bude muset zaplatit. Pokud Bush udělá první krok, politicky Obamovi ulehčí. Obama si může dovolit to přijmout, pokud to povede ke zjednodušení návazných kroků. Ale nejprve je nutné, aby se Bush a Obama dohodli. Pak může následovat dohoda mezi Spojenými státy a Íránem a po ní dohoda mezi iráckými šíity, sunnity a Kurdy. A pak teprve mohou dějiny přejít k dalšímu bodu.

Na cestě dějin je mnoho takových dohod.

10.11. 2008, Stratfor, Friedman, G.: Iran Returns to the Global Stage ZDE

(Z angličtiny přeložil Karel Dolejší)