První informace se nesla v kontextu odluky církve od státu i eventuálního podpisu smlouvy s Vatikánem, a tudíž možných spekulací, že Václav Klaus tím, že se uchází o znovuzvolení, by si schválením dohody zaručil potřebné hlasy alespoň některých zákonodárců KDU-ČSL. Lidovecký  místopředseda sněmovny Jan Kasal zasvěceně prohlásil, že „pokud smlouva dojde až k němu, nebude ji vetovat“. Druhá zpráva se dávala spíše do souvislosti s informací, že zmíněného ceremoniálu se zúčastnil i komunistický europoslanec Miroslav Ransdorf, který na výstavbu pomníku přispěl dvaceti tisíci. Zatímco předseda lidovců Jiří Čunek na adresu připravovaného „restitučního zákona“ prohlásil: „My takovou dohodu podporujeme“, exministr financí Vlastimil Tlustý (ODS) naopak řekl, že je použita metoda, která jde mimo rámec dosud známých restitucí po roce 1989, protože v příštích šedesáti letech by stát vyplácel církvím ročně 4,3 miliardy korun a po dvacetiletí další miliardu na provoz. „Při navracení majetku se podle něj dosud používala buď naturální restituce, tedy vydání majetku, nebo náhrada podle starých odhadních předpisů. Způsob, kdy stát církvi její majetek splácí s úroky, podobně jako by od ní měl úvěr, jde podle Tlustého mimo dosavadní restituční praxi,“ uvedla ČTK.

Jak je známo, polistopadové restituce probíhaly různě. Například na navracení majetku především soukromým a soukromoprávním osobám se vztahoval zákon 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd, dále zákon 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích a nakonec zákon 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

• Církevní restituce byly řešeny například zákonem č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, a jeho novelou č. 338/1991 Sb., která seznam majetku – převedeného na součásti Římskokatolické církve – rozšířila.
• Restituce židovského majetku probíhaly například podle Usnesení vlády č. 280/1994, č. 498/1996 a č. 211/1997 – tzv. restituční tečka, a podle zákona č. 212/2000 Sb. na základě jiného titulu – zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem.
• Některým spolkům a společenským organizacím, jako například Sokolu, byl majetek vydáván po přijetí zákona č. 173/1990 Sb., který umožňoval zpětné předání kdysi znárodněného majetku bývalých a znovu obnovených zájmových organizací a nebo také Usnesením vlády  č. 555/1996 Sb.,  o bezúplatném převodu vymezeného nemovitého majetku vybraným spolkům.

Restituce u církví probíhaly po právní stránce sporně, protože nejdříve ministerstvo kultury počátkem roku 1990 potvrzovalo obnovení činnosti například řeholních řádů, pak se udělily výčtové zákony č. 298/1990 Sb. a  č. 338/1991 Sb., kde byl přesně vymezen majetek a přesně řečeno, kterým právnickým osobám se prohlašuje vlastnictví k tomuto majetku. Mezitím byl vydán zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností (jehož součástí byl seznam církví a náboženských společností, které ze zákona nebo na základě souhlasu státu působí na území České republiky), který teprve upravil právní postavení církevních subjektů. I tím, že to bylo vytvořeno tímto právně silně nevyhovujícím a chaotickým způsobem, od této doby se z různých stran čas od času ozývá nutnost po lepším uspořádání vztahu mezi státem a církvemi.

Navíc jiní kritici upozorňují na Listinu základních práv a svobod, kde se říká, že „Stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání" a interpretují to tak, že „Listina tedy předpokládá odluku“ (V. Žák), a tím, že církve spravují své záležitosti „nezávisle na jiných orgánech“, „český právní řád k odluce církve a státu přímo vyzývá“ (A. Pejchal).

Nedokončený proces světové revoluce

První prezident Československé republiky T. G. Masaryk v závěru své knihy nazvané Světová revoluce (1925) napsal, že odluka církve od státu je nezbytná jak z náboženských, historických, tak i demokratických důvodů, a je logickým vyústěním procesu „světové revoluce“ a světové války za svobodu a demokracii, která byla podle něho zápasem mezi teokratickým absolutismem a humanitním demokratismem. Podle něho v této revoluci padly tři teokratické monarchie (ruská – pravoslavná, rakousko-uherská – katolická a prusko-německá – luterská, která reprezentovala křesťanský teokratismus a monarchistický aristokratismus). Podle Masaryka byla odluka církve od státu dovršením procesu „odrakouštění“, tedy prosazení procesu demokratizace proti rakousko-uherské teokratizaci společnosti. Jeho kritika spojení státu a církví spočívala v tom, že v něm spatřoval různé nebezpečné formy caesaropapismu.

Politická realita byla však taková, že ani takzvaná první republika a ani Masaryk nebyl schopen realizovat deklarované nezbytné  „reformy“, které by kodifikovaly například právo člověka, tudíž jeho „úplnou svobodu svědomí nejen v náboženském, ale politickém smyslu“. Bylo to dáno i tím, že společnost byla schopna se „odrakouštit“ spíše navenek, ale nikoliv zevnitř. Masaryk sám se navíc otevřeně a kriticky vymezoval vůči „katolicismu, kterému stačí forma a moc bez skutečného života náboženského.“ Snaha „odcírkevnit“ celý společenský život, politiku, mravnost i náboženství, nebyla vlivnou částí společnosti akceptovaná, a i proto částečně vzala za své prvorepubliková radikální pozemková reforma z let 1919-1920, kdy mělo být původně římskokatolické církvi zabráno asi 89 % půdy - ve skutečnost  to bylo jen 16 % půdy. (Lenka Bednářová – Církve a náboženské společnosti jako součást veřejného sektoru.)

Snahu „odcírkevnit“ celý společenský život podporovaly i první české „emancipistky“ či feministky, neboť vycházela z jejich vlastních snah a potřeb. Například jedna ze zakladatelek Ženského klubu českého, Charlotta Masaryková si ve svých zápiscích z 3. května 1902 poznamenala: „Konečně se ujasnil cíl spolku... Stará náboženství... neučí rovnosti pohlaví... Spolek má působit na náboženské orgány, aby uznaly vývoj a napravily staré chyby.“ (Monika Veselá – Ženský klub český.) Předpokladem Masarykových moderních reforem byla hluboká a vnitřně provázaná demokratizace společnosti, která byla namířena nejen na spojení státu a církví v různé formách caesaropapismu, ale i změna v postavení žen ve společnosti. Jeho heslo, že žena není pro muže, ale „pro sebe stejně jako muž“ bylo součástí jeho víry „v čisté náboženství lidskosti“, v demokratickou reformu a sociální „světovou revoluci“.

V této souvislosti je zajímavé, že katolická církev dodnes oficiálně odmítá základní „masarykovskou“ rovnostářsky emancipační myšlenku, a Josef Ratzinger, už jako prefekt Kongregace pro nauku víry například výslovně odmítl bytí ženy „pro sebe“, protože podle něho je její bytí přímo z metafyzické přirozenosti a hluboké intuice směřované „pro druhého“.  I po jednom století od „světové revoluce“ jsou v jistém smyslu aktuální slova Simone Beauvoir, že žena je nejen pro církev, ale pro muže „vazalkou“ a katolická církev se snaží jako jakýkoliv hegemonický systém chovat jako vládnoucí kasta, která chce udržet ženu na její sekundární společenské pozici (viz  M. V.: Feminismus a možnosti systémové změny katolické církve).

Bylo logické, že po roce 1918 „katolíci vznik ČSR označovali jako převrat“. I proto se odluka státu od církve nemohla tehdy realizovat, neboť „nově narozený stát si nemohl dovolit ostrý konflikt s církví bez rizika ztráty Slovenska.“ (Jana Burešová – Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století, str.  292, V. Žák – Církevní majetek a černovlasé blondýnky.) Masaryk, který reflektoval tehdejší mocenské strukturální vztahy, si však povšiml jednoho zvláštního fenoménu, který nebyl jen odrazem cynicko-pragmatického fungování moci a který výstižně charakterizoval výrokem: „I když císaři proti sobě bojují, nakonec se spolu vždy domluví.“ Jinými slovy, každá moc je závislá na alianci mocenských struktur. I dnes se dá obdobně říct, že i když politické strany, stát nebo muži a tak dále proti sobě bojují, nakonec se spolu vždy domluví, aby byla zachoványa strukturální privilegia jejich moci.

Duální charakteristika práva

Masarykem deklarovaná snaha „odcírkevnit“ celý společenský život a politiku, provést odluku církve od státu, která měla být součástí procesu „světové revoluce“, se ukázala politicky nakonec nemožná, a i on se musel pragmaticky domluvit se svými politickými protivníky. Tato alianční dohoda však vytvořila podmínky pro duální charakter práva, kdy je jeden subjekt akceptován a druhý ignorován, jeden má privilegia, druhý se musí řídit podle zákona. Na alianci moci na začátku první republiky hned zareagovaly pokrokově orientované ženy, neboť si rychle uvědomily, že dochází k formování staronových struktur. A byť  v národním úsilí bojovaly za přiznání svých práv, dualita práva jim ukázala, že okamžikem vzniku Československé republiky ženská společenská aktivita nemůže končit, ale naopak musí kontinuálně pokračovat. Proto o pět let později založily například vlivnou Ženskou národní radu sdružující různé ženské zájmové organizace. (Soňa Hendrychová – Z historie ženského hnutí v Československu.)

Samozřejmě, že ani po roce 1948 nedošlo k odluce státu od církví, ale nikoliv proto, že církvím zůstal historicky „veřejnoprávní statut“  (datující se od dob přijetí zákona 50/1874 o úpravě vnějších poměrů katolické církve), ale proto, že se i komunistický stát rozhodl řídit se redukovanou césaropapistickou logikou moci. Vykonávat náboženskou činnost mohli proto jen ti duchovní, kteří dostali od státu souhlas, ovšem za předpokladu, že složili socialistickému státu „slib věrnosti“. Za to jim stát poskytoval osobní požitky „služné“ (plat, výlohy atd.), a i s majetkem mohly církve disponovat jen s jeho souhlasem. Komunistický stát neměl zájem na odluce, protože mu šlo o absolutní kontrolu nad celou společností, tedy i církvemi – proto například existoval i trestný čin zneužití náboženské funkce k nepřátelství k socialistickému společenskému a státnímu zřízení.

Nakonec ale i komunisté „pochopili“ pravdivost a výhody Masarykem popsané struktury alianční moci, a i když proti katolické církvi bojovali, nakonec se s ní „dohodli“. Výsledkem byla například otevřeně kolaborující organizace katolických kněžích Pacem in Teris. Jestliže se „císaři“ v podobě státu a církve nakonec aliančně domluvili, na druhé straně pro komunistický stát nebyla od samého počátku žádným partnerem občanská společnost v podobě nejrůznějších spolků a organizací. I v tomto případě se ukazuje duální charakter práva, který především na základě kritéria moci jedny subjekty práva toleruje, zatímco druhé totálně potírá. Jedním z prvních kroků komunistického státu bylo, že na základě zákona č. 68/1951 Sb., o dobrovolných organizacích a shromážděních a vyhlášky ministerstva vnitra č. 320/1951 Ú.1. došlo k rozpuštění většiny spolků. Jestliže v roce 1948 bylo na území asi 49 tisíc spolků, nakonec se jejich počet snížil přibližně na 800. Je signifikantní, že v otázce restitucí pro polistopadový stát nemůže být partnerem občanská společnost v podobě obnovených ženských spolků a organizací, ale jen tradiční političtí „císaři“ – církve, politické strany a další. Příkladem je například historie Ženského klubu českého.

Únorové vyvlastnění, polistopadové dovlastnění

Ženský klub český byl založen v roce 1904 a na počátku sdružoval 11 ženských spolků. V roce 1928 založil stavební družstvo Ženského klubu českého, jehož úkolem bylo postavit dům pro spolkové účely. Iniciátorkami byly senátorka Františka Plamínková (popravená v prvních letech nacistické okupace), doktorka. Alice Masaryková a první česká ing. arch. Milada Petříková-Pavlíková. V roce 1932 byl z darů, sbírek a členských příspěvků nakonec postaven „ženský dům“ v Praze 1 v ulici Ve Smečkách 26, který sloužil jako centrum pro řadu ženských organizací. Působila zde například Ženská liga pro mír a svobodu, Výbor pro volební právo žen i již zmíněná politicky vlivná Ženská národní rada. Právě v poslední jmenované organizaci v její právní komisi už od studentských let působila Milada Horáková, která byla po řadu let i členkou výboru, a to až do násilného ukončení činnosti Ženského klubu českého 27. září 1949.

Pro historii Ženského klubu českého a tragického osudu přední české političky je důležité, že Milada Horáková byla zatčena právě ve stejný den a jen pár hodin předtím, než došlo k politickému rozpuštění této významné feministické organizace. Zatímco Milada Horáková byla následně ve zmanipulovaném politickém procesu popravena, některé členky klubu, jako například místopředsedkyně Lola Hanousková, skončily v padesátých letech ve vězení. Ačkoliv Ženský klub český ve svých stanovách pamatoval na různé formy ukončení své činnosti a vždy zdůrazňoval, že majetek má sloužit „ku podpoře feministických snah“, jeho likvidaci předcházelo hned po únoru 1948 založení akčního výboru komunistickými členkami, které horlivě zareagovaly na výzvu komunistické strany v denním tisku. V čele akčního výboru stanula komunistická předsedkyně Milada Hrdličková a další komunistka L. Mouralová.

Násilné „únorové“ ukončení činnosti bylo provedeno za přítomnosti nečlenek, jako byla vedoucí politicko-výchovného oddělení Rady žen, komunistická poslankyně a nebo předsedkyně Rady žen, významná soudružka poslankyně Anežka Hodinová-Spurná. Nejdříve byl majetek převeden právě na její  Radu žen a později na dobrovolnickou organizaci Československý svaz žen, v jehož výboru byla později tato významná komunistická funkcionářka předsedkyní. Ministerstvo vnitra 28. září 1952 zrušilo podle zákona č. 110/1950 a vládního č. 195/1950 nařízení stavebního družstva Ženského klubu českého, dne 4. září 1952 byla na budovu uvalena národní správa a nemovitost převzal Bytový podnik hlavního města Prahy. V roce 1955 dům přešel do majetku státu. Vyvlastňovací anabáze byla však dokončena až novým demokratickým státem, který po listopadu 1989 převedl nemovitost rozhodnutím Ministerstva financí ČR čj. 124/24442/1994 ze dne 10. května 1994 do vlastnictví hlavního města Prahy – Městské části Prahy 1.

I v nové historii stát opětovně potvrdil duální charakter moci a práva. Ačkoliv Ženský klub český obnovil svoji činnost už  22. 8. 1990 za podpory bývalých „klubistek“, kdy byl zároveň uznán jako právní nástupce původní organizace žen a registrován pod číslem VSP/1-2290-90-B a vydal se tedy podobnou cestou jako Sokol, církevní řády nebo politické organizace, přesto byl jeho osud zcela odlišný. Celá devadesátá léta ženské organizace sdružené v Ženském klubu českém (proFem, Gender studies, Rosa, Nová humanita, YWCA, Kluby křesťanských žen, Pražské matky, Agentura Gaia, Demokratická alternativa, Elektra, La Strada, Nadace Růže, Vesna, Jantar, Levicové kluby žen, Národně-sociální ženy, Akademické sdružení žen, Eunika, Hnutí za rovnoprávné postavení žen v Čechách a na Moravě, Luna, Promluv, Koza nostra, Romské ženy v ČR, Čs. společnost moderních žen aj.) podnikaly nejrůznější kroky, aby jim byl objekt navrácen obdobně jako byl navrácen například České obci sokolské, Židovské obci, církevním řádům, politickým organizacím a dalším institucím.

Zástupkyně proto jednaly například s OBPH, Magistrátem hl. m. Prahy, Ministerstvem vnitra ČR, Úřadem předsednictva vlády ČSFR, Ministerstvem financí ČR, se zástupci a zástupkyněmi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR či Obecním úřadem Praha 1. Obrátily se na kancelář předsedy vlády i kancelář prezidenta republiky, vypracovaly privatizační projekt, psaly různé petice, v roce 1998 uspořádaly politicko-kulturní akci a happening za navrácení domu s názvem „Women's street party“. Ve stejném roce Senát, přesněji jeho petiční výbor, uspořádal slyšení ve věci navrácení objektu ženským organizacím.  Nakonec jim v roce 1999 předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus napsal, že by „měly využít celospolečenské diskuse o případném navrácení církevního a židovského majetku“.

Zatímco na počátku devadesátých let v euforické polistopadové atmosféře si některé zástupkyně ženských organizacích naivně myslely, že jim poslanci-muži, jak se vyjádřila jedna z hluboce zklamaných aktivistek, tento historicky významný „ženský dům“ vydají „na stříbrném podnose“, později si uvědomily, že v té době hojně užívaný pojem „právní kontinuity“ je zcela nevhodný a nesmyslný, protože kontinuita se vztahovala konkrétně na systém právního pořádku ve spojitosti se státem, ale nikoliv s jednotlivými právnickými osobami, neboť právním řádem po roce 1948 byla kontinuita přerušena. Aktivistky proto zdůrazňovaly, že působí v jiném čase, v jiné době, že ale jejich struktura stojí na podobném uspořádání a na obdobných principech na jakých stály jejich zakladatelky Františka Plamínková, doktorka Alice Masaryková i její přední členka Milada Horáková.

Ženské organizace se dlouho domnívaly, že jestliže se politici, zákonodárci i státní úředníci rozhodli vyjít vstříc například řeholním řádům, sociální demokracii, České obci sokolské, Židovské obci a výčtově i dalším spolkům, nechápaly, proč by měla existovat  „nerovná“ politická vůle politiků a státních úřadů v případě ženských organizací? Navíc i majetek Ženského klubu českého byl historicky vytvořen ze sbírek svých členek a příznivců obdobně jako majetek Sokola nebo majetek sociální demokracie (například Lidový dům). Jestliže tyto a jiné organizace mohly získat po roce 1989 majetek zpět pro svůj „celonárodní charakter a význam“, proč ho nemohl získat Ženský klub český reprezentující nejrůznější společenské zájmy žen? (O kauze společnost Themos, která získala od Voršilek pomocnou budovu Národního divadla, ani nemluvě.) Ženské aktivistky se dlouho nemohly smířit s tím, že jestliže Jiří Paroubek napsal, že Lidový dům patří „morálně a historicky“ sociální demokracii, proč obdobně „morálně a historicky“ neměl patřit českým ženským organizacím  Ženský klub český?

Bohužel, odpověď na tyto otázky skýtá samotné polistopadové restituční pravidlo, které bylo podřízeno logice alianční moci. Respektive pro stát je partnerem spíše ideologie sokolského vlastenectví, dělnického socialismu, kapitalistického liberalismu a různých náboženství, ale nikoliv ženské nebo dokonce feministické organizace usilující o rovné společenské postavení.

Exkluzivní demokracie – restituce jen pro vybrané

Parlamentu a státním úředníkům, kteří se řídili logikou alianční moci, stačilo, že se například Česká obec sokolská na základě „čestného prohlášení“ přihlásila být pokračovatelem Československé obce sokolské a následně mohla restituovat nemovitosti a majetek, který přešel po roce 1949 do tělovýchovných jednot pod ČSTV nebo na obce. Tak mohla získat například i známý Hotel Kampa vedle Tyršova domu v Praze, a to nikoliv proto, že měla „šikovného starostu“, který jí dokázal majetek ve federálním  parlamentu „vylobovat“, ale především, že existoval nevyslovený restituční předpoklad založený na  patriarchální alianci moci a dualitě práva: Sokol – ano, církve – ano, sociální demokracie – ano, ale ženské organizace – ne!

Proto ženské organizace po roce 1989 přes usilovné politické vyjednávání, snahy, lobování a přísliby nikdy nic od státu, zákonodárců nebo obce nezískaly. Polistopadová výkonná a zákonodárná moc tak pouze potvrdila nejen historickou sociální společenskou „genderovou“ strukturální nespravedlivost mezi muži a ženami, nejen ukázala na přetrvávající politický despekt vůči ženským organizacím, ale především potvrdila duální charakter práva. I na restituční snahy ženských organizacích se přeneseně vztahoval památný výrok Václava Klause, který v roce 1995 prohlásil: „Nemá cenu ženský prvek cpát do politiky uměle a za každou cenu“. S Masarykem řečeno: po roce 1989 se dva „duální“ političtí protivníci – demokratický i totalitní stát – nakonec přece jen „navzájem“ dohodli, a výsledkem byla nejen fundamentální dohoda o „právní kontinuitě“, ale v případě rekonstrukce občanské společnosti i restituční politicko-právní dualita.

Jestliže na počátku dvacátého století feministická politička Františka Plamínková prohlásila: „Ženy dnes nestojí nad stranami – ale stranou“, obdobně se dá říci, že na konci dvacátého století v politickém polistopadovém „restitučním“ procesu  stojí ženy zase a opět – stranou. Jestliže by se tedy dnes v souvislosti s navrhovaným novým restitučním zákonem měly české ženské organizace řídit radou Václava Klause „využít celospolečenské diskuse o případném navrácení církevního a židovského majetku“, pak jaký význam může mít takováto diskuze, když samotná politika se předem řídí podle strukturálních pravidel alianční moci a kontinuální duality práva? Jak se dá totiž vysvětlit skutečnost, že ženské organizace, které od roku 1990 žádají o restituci svého majetku, nemají údajně žádný nárok, ale ti, kdo stojí dokonce „mimo“ právní restituční logiku, ho mohou získat?

Renomovaný pražský advokát Aleš Pejchal právě v souvislosti s odlukou církve od státu už v první polovině 90. let upozornil na zmatečnost pojmu „restituce církevního majetku“, když kriticky reagoval na lidovecké  heslo „co bylo ukradeno, musí se vrátit“ a připomenul, že původní význam slova „restituce“ znamená „navrátit v původní stav“. Podle něho se ale římskokatolická církev určitě nechce vrátit ani před rok 1948, ale ani před rok 1918, protože zákonné normy a stanovení už zmíněným zákonem č. 50 z roku 1874 definovaly církev nikoliv jako právní subjekt, ale jako „veřejnoprávní instituci“, která byla podřízená rozhodovací pravomoci státu. Proto když například v minulosti zaniklo nějaké církevní společenstvo, přecházel majetek do jmění Náboženské matice, později Náboženského fondu, tedy institucí, které už od dob Josefa II. patřily do kategorie „veřejných fondů“ spravovaných zemskými úřady.

Jenže tím, že církve získaly zákonem z roku 1991 status právní subjektivity jako celek, staly se vlastně jinými právnickými osobami se znaky soukromoprávního charakteru, než byla církev a církevní instituce do roku 1949. Nová právní úprava, založená na Listině základních práv a svobod, která je součástí právního řádu, „restituci“ církevního majetku vylučuje. (Aleš Pejchal – Takzvaný církevní majetek.) Je tedy patrné, že jak „nenavrácení“ majetku Ženskému klubu českému ženským organizacím, tak i „takzvané církevní restituce“ jsou jen otázkou politickou. Stát samozřejmě nemůže z hlediska českého práva ani v případě církví vycházet z nějaké kontinuity, která je navíc daná jen církevním kanonickým právem. Spor je tak jednoduchý – buď politici církve a ženské organizace uznávají, nebo neuznávají. Pakliže se však rozhodnou pro politické „restituce“ pouze vybraným subjektům a institucím, musí být politicky zřejmé, že po listopadu 1989 máme typ demokracie spíše exkluzivní, která určité subjekty práva jednoduše vylučuje, protože je za „demokraticky“ stejně exkluzivní považuje a k jiným naopak přistupuje naopak inkluzivně.

Obdobný stav ale panuje v současnosti i mimo samotné restituce, a to  v případě aktuálně připravovaných jiných zákonů, které se snaží petrifikovat duální stav českého práva. V předloze navrhovaného antidiskriminačního zákona se například výslovně říká: „Diskriminací není rozdílné zacházení uplatňované ve věcech práva na zaměstnání, přístupu k zaměstnání nebo povolání, v případě závislé práce vykonávané v církvích nebo náboženských společnostech, jestliže z důvodu povahy těchto činností nebo souvislosti, v níž jsou vykonávány, představuje náboženské vyznání víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný a odůvodněný požadavek zaměstnání se zřetelem k etice dané církve či náboženské společnosti.“ Předsedkyně České ženské lobby Lenka Bennerová v souvislosti s touto navrhovanou předlohou  zákona, která církve a náboženské společnosti vyjímá z povinnosti dodržovat rovné zacházení se ženami a muži, říká: „Žádná víra ani smýšlení nemůže být důvodem k diskriminačnímu jednání či omezování lidských práv a svobod. Církve a náboženské společnosti by měly zdůvodnit, proč právě ony by měly mít takovou výjimku a uvést důvody, proč nemohou zákonu dostát.“ (Andrea Cerqueirová – Antidiskriminační návrh vyjímá církve.)

Náhrobní kámen Ženského klubu českého

Dosavadní průběh restitucí, včetně navrhovaného antidiskriminačního zákona, zcela zřetelně ukazuje na jednu věc: jakákoliv církev je i v demokratické společnosti politicko-právně důležitější a exkluzivnější než všechny ženské organizace dohromady. Tato „demokratická praxe“ usvědčuje z politického pokrytectví i Václava Klause, když doporučuje ženským organizacím, aby využily celospolečenské diskuse o případném navrácení církevního majetku. Již dlouhé roky ženské organizace v různých politických prostředí jenom „diskutují“, zatímco „císaři“, kteří proti sobě bojují, se mezitím prakticky domlouvají. Některé historičky bádající v české historii ženského hnutí poukazují na zvláštní paradox. Když se Milada Horáková jako předsedkyně Rady čs. žen vyjadřovala k únorovým událostem roku 1948, trvala na stanovisku, že řešení vládní krize je věcí eminentně politickou, jež se Rady čs. žen netýká. (Pavla Horská – Naše prababičky feministky.) I dnes by se mohlo říct, že současné navrhované církevní restituce jsou eminentně politickou věcí vlády a ženských organizací se netýkají. Omyl.

Vývoj po Únoru 1948 ukázal, že Milada Horáková se tragicky mýlila. Obdobně i vývoj po listopadu 1989 ukazuje, že například nenavrácení domu Ženského klubu českého ženským organizacím není věcí pouze právní, ale opět eminentně dějinně politickou. Respektive mocensko-právní, protože (jak upozorňují teoretici sociologického pojetí politiky) už v samotné povaze politiky vězí boj mocenských sil o získání práv. Často právě ti, kteří se nacházejí v situaci „moci bezmocných“, velice rychle dobývají brány Moci-Hradu. Proto nelze absolutně odlišovat to, co je politické, a to, co je nepolitické, co je veřejné a co je soukromé, neboť struktura jak společenského řádu, tak i života, se řídí, jak dokazují lidská historie a dějiny evoluce, i zákonitostmi chaosu. Jestliže podle Masarykova politického náboženského romantismu je smysl našich dějin a demokracie „čisté náboženství lidskosti“, vyjádřeno symbolickým jménem „Ježíš“, pak v rozporu s tímto politickým určením opět zvítězil jeho cynický politický pragmatik a odpůrce „Caesar“, posvěcující  politický Únor polistopadovou praxí.

Možná, že se současní političtí „císaři“ budou bránit, že nejsou jako komunisti, protože ženským organizacím (lidovecky řečeno) přece nic „neukradli“. Polistopadový politický problém však nespočívá v  tom, že by jim politici tentokrát něco přímo odebrali, ale naopak, že jim – na rozdíl od druhých –  nic nevrátili. Pro ženské organizace a české feministky existuje dvojí politická sezónní „krádež“. Jedna je „únorová“, druhá „polistopadová“. Jedna politická sezóna „vyvlastňuje“, druhá „dovlastňuje“. Přesněji: politická Sezóna Moci v roce 1955 majetek ženských organizací vyvlastňuje pro komunistický stát, druhá, o půl století později, vyvlastněný majetek v  roce 1994 převádí ze státu na obec-Prahu. A dnešní stát si může jako Pilát umýt ruce, protože údajně nemá už žádné zákonné prostředky, jak zasahovat do autonomních vlastnických práv obce.

Je pravděpodobné, že za pár let bude na Pankráci postaven viditelný památník Miladě Horákové a dalším obětem komunistického režimu. V samotném centru Prahy 1, před domem Ženského klubu v ulici Ve smečkách 26, byl však už dávno postaven – a to nejen na „památku“  popravené političky, ale i dalším popraveným „klubistkám“ jako  Františce Plamínkové a celému historickému Ženskému klubu  českému, ale i současným ženským organizacím, sdruženým pod křídly obnovené organizace – neviditelný náhrobní kámen. Dnešní političtí „císaři“ budou tento náhrobní kámen vnímat spíše jako vítězný mužně vztyčený falický obelisk jejich duální moci a práva, který je pro ně potvrzením jejich centralizované demokracie, jejímž nevysloveným „císařským“ předpokladem je skutečnost, že „moc je nad právem“. Proto ctí „kontinuitu“ duality práva.

A právě pro tuto charakteristiku polistopadového státu, který není tedy ani konfesijní, ale ani cele světský (sekulární), je třeba vést  nikoliv formální „klausovskou“, ale kritickou feministickou diskusi, a to nejen v případě odluky církve a státu, nebo navrácení „církevního“ a nenavrácení  „ženského“ majetku. Neboť současný stát není politicky „genderově“ neutrální – upřednostňuje historické struktury alianční moci, identifikuje se s nejrůznějšími „císaři“ i politicky vlivnou post-patriarchální ideologií.

Autor je spolupracovníkem Genderové informační a tiskové agentury gitA.