Koneckonců jim jde často také o to, aby publiku nabídly životní motivace odlišné od prostého hromadění majetku, moci a prestiže. Kněžoury však nazývám restaurační ideology mobilizující pod partajní prapor už i křesťanskou tradici; rétory zaklínající se střízlivostí, zatímco nám kradmo podsouvají opiát volnotržního providencialismu; podvodníky ohánějící se protestem proti monetarizaci spásy, aby mohli vydávat monetarizaci za spásu. Prostě všechny, kdo se evropskému publiku snaží v sofistikovanější podobě naservírovat apologetickou tezi, podle níž trh je vtělením Boha - tezi s typicky americkou přímočarostí představenou v Novakově Duchu demokratického kapitalismu. "Zbožná" politickoideová iniciativa, k jejímž možným důsledkům patří ztotožnění měnové politiky s bohoslužbou, je samozřejmě ukázkovým příkladem svatokupectví a - domyšlena až na konec - podkládá nárok na césaropapismus. To však proponentům vůbec nebrání vydávat se za obhájce svobody, jako to od Francouzské revoluce dělají takřka všichni.

Mezi Mladými konzervativci, starými přispěvateli revue Proglas, jakož i dalšími ideovými příbuznými Václava Klause, jsou ekologové již nejméně patnáct let ztotožňováni s obrazem nepřítele -- totiž s komunismem našich časů. Jedná se opět o levný americký import, stejně jako v případě větší části ideového dědictví aneb, které obhájci českých národních tradic snaživě a s pietou konzervují. Za oceánem mají s propagandou skutečně bohaté zkušenosti, takže proč bychom se neučili. Když například Američané v "osvětovém" filmu o žlutém Ho Či Minovi říkali, že je ve skutečnosti rudý, vzali to přes hnědého Adolfa. Tak se i čeští příznivci nejrůznějších zelených proudů v pravicové propagandě stali "melouny" s rudým vnitřkem. Každý nepřítel pravice je totiž ve skutečnosti rudý - a rudá je kromě záře nad Kladnem také barva ďábla. Viď, Stendhale.

Určitý průnik mezi komunismem a ekologickými směry vyrostlými vesměs z konzervativní kritiky moderny samozřejmě existuje. V obou případech se například obecně očekává, že věci vzniklé jednoho dne také zaniknou. Jenže komunisté byli natěšeni na chvíli, kdy industriální ekonomika odhodí svěrací kazajku soukromého vlastnictví a konečně to pro publikum pořádně rozjede -- neboť teprve potom měly všechny zdroje společenského bohatství cákat plným proudem. Ekologové ale naopak očekávají, že industriální ekonomika zmizí ze světa dříve než soukromé vlastnictví, takže na nějaké postkapitalistické orgie u tyče už nejspíš nedojde.

To je koneckonců názor, který nebyl cizí ani Maxu Weberovi, na jehož klasickou studii Protestantská etika a duch kapitalismu se česká antiekologická pravice ráda odvolává. Weber tvrdil, že poté, co u vzniku kapitalistické etiky stálo náboženství, rozvinutý systém se již snadno obejde bez ideové motivace -- stal se pro podřízená individua železnou klecí, jež nepřestane fungovat, "dokud nebude spálen poslední metrák uhlí". Jak vidět, i Weber byl ve skutečnosti zakukleným ekologem, který svatokrádežně připustil, že průmyslový kapitalismus by mohl jednoho dne přestat existovat. Kryptokomunista Weber by měl být zavčas vyřazen ze všech pravicových kompendií.

Avšak zpět k protestantskému Santa Klausovi. Zapřísáhlý konzervativec zřejmě vůbec netuší, že se nejnovějším pojetím přizpůsobení změně klimatu dostal na půdu modernistické fascinace "novostí" -- k vydobytí stimulu z kompulzívního opakování. To ovšem dává velmi dobrý smysl: Jen ten, kdo je přesvědčen, že kvantita nikdy nepřejde v kvalitu, může právem očekávat nekonečné salámování budoucnosti. Je to právě Klaus, kdo navrhuje, abychom se posadili do křesla a se zavřenýma očima neangažovaně čekali, až se "květy zla" v roztátých arktických oblastech rozvinou do plné krásy -- opět nová půda, kde bude možno hospodařit, opět další zdroje surovin. Klimatická změna je tu chápána coby "běžná senzace". Jako u Baudelaira, i u Klause má změna koneckonců proběhnout jako subsumování, věčný návrat v rámci téhož konceptuálního schématu opět vnuceného vnějšímu světu. Jenže -- co když ne? Co když všichni ti klimatologové vůbec nepatří k bolševikům, ale jednoduše se blíží pravdě přežití tak, jak je jen možno?

Santovi ale přece o nějaký boj proti bolševikům ve skutečnosti vůbec nejde -- jen se podívejte, kdo ho zvolil prezidentem. A nejde mu ani o vědeckou pravdu, jíž se zaklíná -- protože to by od naprostého popírání klimatické změny nepřešel rovnou k jejímu "bezproblémovému" přijetí. Ve skutečnosti jediné, oč Klaus doopravdy stojí, je prezidentské křeslo a pocit vlastní důležitosti. Je tak krásné a skrznaskrz konzervativní, budit naději a bezpečí -- i když neúprosný proud času už dávno strhl z ruky nástroj, který umožňoval takové věci slibovat. Z tohoto povýtce osobního humusu vypučela i Geniálně Lehkomyslná Udyndávací Manýra: "Žádné ničení planety nevidím, nikdy jsem neviděl..." GLUM!

(Autor je tiskovým mluvčím Greenpeace Česká republika. Tento text však nevyjadřuje stanovisko zmíněné organizace.)