Nemluvím o Praze s nadsázkou, jelikož jsem se za posledních pár měsíců setkal s nepočetným množstvím cizinců, kteří si tu naši "Stověžku" prostě nemohli vynachválit. Zrovna před více jak týdnem jsem přistoupil do vlaku jedoucího z Dánska, ve kterém jsem se seznámil s jednou velmi sympatickou postarší paní, Australankou. Ta, aniž by ještě mohla z vozu vystoupit, se při pohledu na potemnělé večerní bulváry, ulice a dvory přes vyleštěné okno vagonu rozplývala tak, jako by se v ní narodila a jen se do ní nemohla celý život vrátit. Zajímala se o všechno, co by mohla pozoruhodného v útrobách města vidět, přitom bylo zřejmé, že mou pomoc sotva bude potřebovat, ježto průvodce, kterého držela v ruce, musela znát asi lépe než sám jeho autor. Ani má poznámka při výstupu na hlavním nádraží o zlodějíčcích, kteří ho okupují od podzemních prostor až po střechu, ji nevyvedla z míry. Pro Čechy asi nejodpudivější staniční halu prošla takřka bez povšimnutí se slovy "Chtělo by to rekonstruovat, zachovalé to je, to jo, jinak to ale ujde." Poté, co jsem ji doprovodil přes park hrůzy k zastávce, jsme se rozloučili a zatímco ona směřovala do hostelu směrem k Výstavišti tramvají, já pádil na Jižní město metrem, autobusem a nakonec pěšky. Za 40 minut jízdy prostředky MHD jsem ale vyslechl anglický rozhovor dvou pánů v obleku o perspektivě podnikání na Smíchově, desítky promluv -- většinou východoevropského rázu -- z různých stran okolo mě o tom, "jak by se tu dalo žít" a "jak se tu daj vydělat slušné prachy", spokojené hlasy nadšených Italů a Španělů, apod. Německy bohužel nerozumím téměř nic, asijské jazyky jsou mi cizí úplně, a tak jsem byl ještě asi mnohého ušetřen. A čas? Něco přes 22 hodin. Jde vidět, že Praha žije, a ať si říká kdo chce co chce, daleko více v ní bují zdravé kořínky a ne prohnilé větve organizovaného zločinu, které ale naneštěstí nad městem vyrašily hned po revoluci a sekají se dosti pomalu.

Druhý den nato jsem si v novinách v novinách přečetl o tom, jak je Praha kladně hodnocena v očích investorů, pak prolouskal obsáhlý článek v Respektu o outsourcingovém boomu u nás, zejména pak -- jak jinak -- v hlavním městě naší vlasti, atd. Jednoho Novozélanďana má zpráva o tom, že se chystám studovat právě v Praze, zcela rozzářila a několikráte po sobě mi tvrdil, že nikam jinam bych neměl jít, a to ani do zahraničí, poněvadž "Praha bude do pěti let na špici a ty se s úspěchem jako mladý člověk můžeš svést, zatímco většina Západní Evropy už buď ustane, nebo začne skomírat. Investice se poženou sem," pokračoval, "a dokud Východ nepřidá na vzdělání a nepomůže infrastruktuře, jakože se to kvůli obrovské rozloze tohoto území nestane nejméně do dvaceti let, zůstane střed Evropy tím lukrativním místem pro všechny. Ani Bratislava nepoutá tolik. Koukni na Budapešť, co tam? Každý chce sem. Nebo bude chtít. Nemám kamaráda, který by z Prahy odjížděl zklamán." Mou nedůvěru vůči Olympijským hrám smetl hravě ze stolu: "Neznám žádného jiného města, kterému by taková událost slušela více. Je to o penězích, máš pravdu, ale ty tohle město potřebuje, a protože si je zaslouží, já jí ty hry přeju."

Možná, že tento člověk přeháněl, možná, že ne. Uvidíme. I já uvidím. Výčet toho, co jsem ale od "těch zvenčí" slyšel, by se ale z mé paměti přepisoval na slušných dvacet stran, a proto pro potřeby tohoto textu postačí tyto dva. Zatím musím být v klidu a rozkoukat se tu. Osobně je pro mě Praha něčím půvabným, něčím dost důvěrně známým, blízkým, zároveň však jistým způsobem nejistým, až odtaživým. Třeba za to může ten zdejší jazyk místních, třeba bych to také mohl svést na třísetkilometrovou vzdálenost od domova, která mi ale popravdě řečeno vůbec nevadí, snad ta anonymita na vysoké škole v prvním ročníku, než, jak se často říká, "odpadne ten plevel", který si to tu šel jenom očichat. Ne, ani takový ani takový důvod to nebude. To jen Praha bobtná a já nabírám dech s ní.