Spojené státy se o dění v zemích na jih od Rio Grande vždycky živě zajímaly, mnohdy dokonce přímou podporou jihoamerických autoritativních režimů. Počínání Hugo Cháveze však americkou administrativu děsí natolik, že se už několik let (téměř) všemi dostupnými prostředky snaží zamezit - byť zatím značně neúspěšně - vzestupu jeho politické hvězdy na jihoamerickém politickém nebi.

Šifra mistra Cháveze. Dokazuje to i kniha venezuelsko-americké advokátky Evy Golingerové Bush versus Chávez s podtitulem Válka Washingtonu proti Venezuele (Bush versus Chávez. La guerra de Washington contra Venezuela), jež vyšla v Caracasu jen pár dní před prosincovými prezidentskými volbami (z nichž vyšel Hugo Chávez vítězně).

Autorka se narodila ve Venezuele, ale dětství prožila ve Spojených státech. Její právnická kancelář se specializuje na lidská práva a zastupuje hispánské imigranty v USA. Žije střídavě v Caracasu a New Yorku.

Knihou Bush versus Chávez navazuje na svou první práci z počátku roku 2005 Šifra Chávez s podtitulem Rozluštění intervence Spojených států do Venezuely (El código Chávez. Descifrando la Intervención de los Estados Unidos en Venezuela, Editorial De Ciencias Sociales 2005, ISBN-10: 9590607233, ISBN-13: 978-9590607233 , angl. The Chavez Code: Cracking US Intervention in Venezuela, Olive Branch Press 2006, 224 str., ISBN-10: 1566566479, ISBN-13: 978-1566566476), v níž se snaží rozkrýt úlohu amerických složek při protichávezovském puči v dubnu 2002. Chávez byl tehdy donucen opustit prezidentské křeslo, po dvou dnech masových demonstrací v centru Caracasu se do něj však vrátil.

Golingerová analyzovala odtajněné dokumenty amerických zpravodajských služeb, ministerstva zahraničí a obrany i neziskových organizací, k nimž získala přístup na základě amerického zákona o svobodném přístupu k informacím (Freedom of Information Act, FOIA). Na těchto dokumentech pak ukázala roli USA při přípravě převratu, jež prý stál americké daňové poplatníky více než 20 milionů dolarů.

Ze stejných zdrojů čerpala autorka podklady i pro svou druhou knihu, v níž popisuje americké pokusy o vnitropolitickou destabilizaci Venezuely v letech 2005 až 2006. Kromě vlastního textu tvoří téměř polovinu knihy právě kopie získaných dokumentů.

Na třech frontách. Golingerová nastiňuje, že útok je veden přinejmenším na třech frontách: finanční, diplomatické a vojenské.

Finanční tlak plyne od amerických nadací, financovaných Kongresem, směrem k venezuelské opozici. Před loňskými prezidentskými volbami tento tok značně zesílil: Golingerová uvádí, že v meziročním srovnání se částky téměř zdvojnásobily.

Například Agentura pro mezinárodní rozvoj (USAID) posílá do Venezuely prostřednictvím své venezuelské kanceláře ročně zhruba 7,5 milionu dolarů. Podle dokumentů získaných prostřednictvím FOIA narostl v posledních dvou letech počet organizací, jež dostávaly „americké příspěvky“, ze 63 na 132. Golingerová píše, že „...nejde jen o peníze. Je to penetrace venezuelské společnosti ... Spojené státy financují organizace v nevládním, občanském sektoru, aby získaly kontrolu nad různými částmi země.“

Americká Národní nadace pro demokracii (NED), jež byla založena prezidentem Ronaldem Reaganem v roce 1983, označuje na svých webových stránkách za svůj hlavní cíl posilování demokratických institucí po celém světě prostřednictvím nevládních organizací.

U proklamovaného cíle však NED podle Golingerové mnohde nezůstává. Podle údajů zveřejněných americkou tiskovou agenturou Associated Press financuje například vydávání španělského časopisu Encuentro de la Cultura Cubana (Setkání s kubánskou kulturou), který uveřejňuje anticastrovsky laděné články. Stejný zdroj uvádí, že na „výplatní listině“ mají být i některé středoevropské neziskové organizace, například Člověk v tísni. V posledních dvou desetiletích distribuovala nadace v souvislosti s Kubou téměř 14 milionů dolarů.

Do Venezuely směřovaly prostřednictvím NED v posledních dvou letech tři miliony dolarů. Golingerová získala díky kanadskému novináři Anthony Fentonovi přehled organizací, jež od nadace obdržely finanční příspěvky, včetně přesných částek. Dozvíme se například, že nevládní organizace Súmate (česky: Připoj se), často označovaná jako opoziční či protichávezovská, dostala ve fiskálním roce 2005 na vytvoření a realizaci programu vzdělávání občanů o volebním zákoně přes 107 tisíc USD.

A loni to bylo nejspíš ještě více. Přesně před rokem totiž G. Bushovi prošla Kongresem mimořádná žádost o schválení rozpočtu na financování demokratických iniciativ v Latinské Americe v celkové výši 143,7 milionu dolarů. Bush při této příležitosti uvedl, že tyto fondy mají „...podpořit úsilí při vytváření politických stran a programů nevládních organizací“.

Autorka má však jasno: Hlavním cílem těchto organizací financovaných z USA je odříznout demokraticky zvoleného Cháveze od moci. Zatím to však vypadá, že jsou to ze strany Američanů vyhozené peníze. Chávez a jeho věrní dokáží velmi obratně tento „sponzoring“ proměnit ve svůj politický kapitál. Těží přitom z poměrně hodně rozšířeného antiamerikanismu v Latinské Americe.

Daniel P. Erikson, specialista na karibskou oblast v neokonzervativním washingtonském think-tanku Inter-American Dialogue, dokonce pro agenturu AP přiznal, že podobné aktivity nemívají v „cílových zemích“ viditelný efekt.

Sankce a válka slov. Finanční nástroje doplňují Spojené státy soustředěným diplomatickým tlakem vůči Chávezově vládě. Američané přitom volí to, co už důvěrně znají, ale co je většinou k úspěchu nepřivede: Politiku sankcí. Nejde o rozsáhlou ekonomickou blokádu - ve hře jsou totiž dodávky ropy - spíše o sankce částečné.

Pro Spojené státy je například Venezuela zemí, jež nespolupracuje ve válce proti terorismu. Bílý dům pro ní dokonce v květnu 2006 vytvořil novou kolonku. Výsledkem je zákaz nákupu zbraní či vojenské techniky, vyrobené v USA, či s americkými součástkami. Byť Washington neoznačuje Venezuelu přímo jako stát podporující terorismus, nedokázal zatím spolehlivě vysvětlit, z jakého důvodu se na seznamu ocitla, ačkoliv čas od času vypustí zprávu o sympatiích Cháveze k islámským teroristům.

Součástí kampaně proti jihoamerické ropné velmoci je i nepřátelská rétorika z úst nejvyšších amerických představitelů. Od vyjádření ministryně zahraničí Condoleezy Riceové o „negativní síle v regionu“ a „hrozbě pro demokracii“ přes přirovnání Cháveze k Hitlerovi, které zaznělo z úst bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda, až k otevřené výzvě k zabití Cháveze, kterou vyslovil konzervativní „televangelista“ Pat Robertson v srpnu 2005: „Je to mnohem levnější, než vést válku. A nemyslím, že by to zastavilo dodávky ropy (do USA).“ O půl roku později Robertson pro stanici FOX News na otázku „kdyby byl Chávez zavražděn, byl by svět bezpečnější?“ odpověděl: „Jižní Amerika určitě.“ A když se ho moderátor otázal, zda by měl být odstraněn, Robertson odpověděl: „Ne teď, ale jednoho dne zcela jistě.“

Pro úplnost se sluší dodat, že ani Chávezovy výpady na adresu USA a jejich představitelů se nepohybují v rámci politické korektnosti. (O čemž Golingerová „taktně“ mlčí.)

Plán Balboa. Před zpackaným pučem v dubnu 2002 proběhlo vojenské cvičení, označované jako Operace Balboa. Golingerová soudí, že zveřejněné dokumenty vypovídají o amerických plánech na invazi do Venezuely. Američané nařčení, které vyslovil i Hugo Chávez v televizním programu Nightline na ABC News, striktně odmítají. Jde prý jen o dezinterpretaci: Plán (či Operace) Balboa bylo standardní vojenské cvičení španělské armády, které proběhlo v květnu 2001 a jehož se nezúčastnily ani jednotky americké, ani jednotky NATO.

Golingerová na druhou stranu argumentuje, například, že „...plán obsahuje skutečné satelitní obrázky a přesné souřadnice venezuelských letišť a jiných strategických bodů“. Cílem Američanů mělo prý být rozdělení země a ustavení mezinárodního dohledu nad na ropu bohatými státy venezuelské federace. Podle autorky existují také plány útoku, jež měl za cíl destabilizovat prosincové prezidentské volby, v němž údajně figurovali kolumbijští paramilitares.

V těchto pasážích už Golingerová, zřejmě pro zesílení apelu na čtenáře, zcela ztrácí nad fakty nadhled a vaří z vody. Což je škoda, protože tím devalvuje celou knihu, jinak nabitou zajímavými údaji, třeba o americké špionáži.

Golingerová například popisuje příběh podplukovníka Humberto Rodrígueze, který pracoval na americké ambasádě v Caracasu, jenž byl odhalen při uplácení venezuelských vojáků. Přepis rozhovoru s jedním z rekrutovaných vojáků najdeme přímo v knize: Plukovník Rodríguez mu za informace o výzbroji venezuelské armády, o tom, kam směřují nově nakoupené samopaly AK-47 i o Chávezových předvolebních strategiích dobře zaplatil a slíbil mu americké vízum na deset let.

Koupit se dá všechno? „Washington si myslí, že si změnu politického režimu ve Venezuele může koupit,“ citoval New York Times venezuelského ústavního právníka Carlose Escarrá.

To však na kontinentě, jenž se snaží vůči USA kulturně vymezovat, naráží. A Chávez toho dokáže mistrně využít. Během prezidentské kampaně nabízel voličům volbu mezi jeho vlastní vládou a Bushovou administrativou (která „platí venezuelskou opozici“).

Kniha Bush versus Chávez možná měla přesvědčit nepřesvědčené (proč by jinak vycházela těsně před volbami?). „Je to taková lidová hrdinka. Nástroj Chávezova režimu proti Bushovi“, tvrdí o Golingerové venezuelský novinář Armando Duran.

Na druhou stranu, autorka vyslovuje většinu svých závěrů na základě reálných dokumentů, i když v nich někdy vidí víc, než skutečně obsahují. Předkládá však alternativní názor na americké pokusy ovlivňovat vývoj regionu. A to je vždycky lepší než jednostranná informační propaganda.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom

Martin Petříček (29) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Na její katedře politologie dnes působí jako interní doktorand. V Ekonomu píše - mimo jiné - o Latinské Americe.