Zjevně se jedná o pohyb ven z Platónovy jeskyně. Filosofem, který hojně využíval motivu jeskyně, z níž se máme dostat ven na světlo, byl Karel Kosík, z kterého Hauser vychází. I dnes se máme dostávat na světlo, neboť podle Hausera žijeme v období, kdy se "vypařuje skutečnost". Současný filosof tak využívá ke svým úvahám Kosíkovy myšlenky (který svou hlavní práci napsal na počátku 60. let minulého století) a ukazuje, že jsou sále živé, totiž použitelné k popisu naší reality. Když k tomu přibere další autory, jako je Slavoj Žižek, je tu nastíněn pohyb z pseudokonkrétní skutečnosti plné zdání ke skutečnosti, která má být skutečnější, tj. pravdivější než dosavadní skutečnost.

Kosík, Žižek a podobní mají sloužit k destrukci zdánlivé reality, k vyjití z jeskyně postmoderny, jež se vidí jako iluzivní, kde si každý hraje svou hru. Mně se však zdá, že jde spíše o prohlubování myšlení, které by bylo s to poodhalit realitu. Samozřejmě existuje upadlý typ postmoderního myšlení, který zcela rezignuje na nějaké hledání pravdy; takový postmodernismus je jistě třeba odmítnout a pranýřovat ho.

Odpovědné postmoderní myšlení je však třeba dále kultivovat a rozvíjet, a tak být veskrze moderní. Hauser vyzdvihuje některé dosud nosné momenty Kosíkova myšlení, což je jistě dobře -- zejména jde o myšlenku pseudokonkrétnosti reality a distance od reality pomocí umění. Takovou pseudokonkrétnost je třeba jistě (revolučně) destruovat, jak nastínil již Heidegger, Derrida a jiní. Také však námi diskutovaný mladý filosof mohl ozřejmit něco z toho, co se Kosíkovi nepodařilo vystihnout nebo v čem se mýlil.

Mohl zmínit ještě jednoho velkého předchůdce všech těchto myslitelů, který bojoval proti každé iluzi a pseudoskutečnosti: byl jím dánský filosof Kierkegaard. On to byl, kdo odhalil nutnost poodstupovat od bezprostřední skutečnosti, aby nás jen tak nepohlcovala. Pouze ten, komu se podaří dosáhnout určité distance od běžné reality, může procitnout z iluzí a dostat se z těchto iluzí pohybem k vyššímu, duchovnějšímu a procitlejšímu stadiu existence.

Probuzená existence dosahuje ryzího (autentického) života a dokáže roztříštěnou skutečnost opět určitým způsobem scelovat, vidět ji jakoby z hlediska celku, z hlediska bytí (jako to uměl již Hérakleitos -- viz nedávno vyšlou Kratochvílovu knihu o tomto starořeckém mysliteli).

Zde pak mohl nasadit i náš Jan Patočka, u něhož je kierkegaardovský impuls nepopiratelný. Jeho pohyb pravdy, kdy jsme s to prohlédat falešnou skutečnost a dotýkat se skutečnosti skutečnější, než je stávající pseudokonkrétní realita, je neustále inspirujícím pohybem, který nás může nejen dostávat z jeskyně zdání a iluzí, ale přivracet nás i k opravdovému životu, kdy se roztříštění a naše rozptýlení začne opět scelovat a dosahovat původnější kontinuity žití. Jako fénix vstane naše existence a bude žít ze síly bytí.