16. 3. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 3. 2007

Protikuřácký zákon, majetková práva a mýtus veřejného prostoru

Nic jako společenský zájem neexistuje.

Hygienické normy jsou pošlapáním práva.

Kolektivisté vidí právo nekuřáka na čistý a čerstvý vzduch. Ve své zaslepenosti vůči právům jednotlivce opomíjejí to hlavní: oba se nacházejí v soukromém majetku, který patří majiteli hospody. V rámci jeho majetkových práv je kuřákova chuť na cigaretu a nekuřákova touha po čistém vzduchu něčím naprosto rovnocenným.

Představme si hypotetickou situaci: Začalo jaro, a vy si usmyslíte, že pro své přátele a známé, a případně i pro některé jejich známé, uspořádáte na své zahradě nebo pod svou střechou akci, na které se bude maso grilovat, guláš vařit a pivo pít, a vůbec se všemožně veselit. Jenomže jakmile položíte na rozpálený rošt první kus masa a narazíte první štěně piva, vynoří se odněkud z temného křoví hygienický inspektor, a začne vás poučovat, že jakožto kuchař máte mít na hlavě síťku, musíte si v předepsaných intervalech mýt ruce, a vůbec - kde máte povolení k provozování veřejného stravování? Vaše námitky, že jde o soukromou akci, nebudou nic platné, protože se jí zúčastnila spousta lidí, kteří se třeba navzájem ani neznají. Nakonec pan inspektor celou akci z moci úřední rozpustí, zabaví vám gril a vám udělí tučnou pokutu za porušování zákona a ohrožování veřejnosti nedbalou hygienou.

(Autor je stoupencem "objektivismu", filozofie Ayn Randové.)

Zdá se vám to absurdní? Je to ovšem naprosto v souladu s tím, jak kolektivisté nahlížejí na pojem soukromý majetek ve vztahu k podnikání. V současné době se kolektivistický přístup k soukromému majetku vyskytuje hlavně při debatách o problematice zákazu kouření v hospodách a restauracích, i když jde o mnohem širší problém a současná debata o zákazu kouření je pouze špičkou ledovce. Než k tomuto tématu přispěji svou troškou do mlýna, rád bych uvedl, že jsem zapřísáhlý nekuřák a svoje argumenty tedy nebudu předkládat proto, že bych chtěl podporovat nebo propagovat kouření - jak by se mě někdo snad mohl pokusit obvinit. Problém totiž vůbec nespočívá v něčem tak banálním, jako je kouření.

Kolektivisté samozřejmě neuznávají nic jako neomezená vlastnická práva, ale celý spor kolem cigaretového kouře v hospodách vidí jako spor kuřáka, který si po guláši chce dát cigaretu, a vedle sedícího nekuřáka, který svůj guláš právě jí a nechce, aby mu někdo kouřil pod nos. Vidí právo nekuřáka na čistý a čerstvý vzduch. Ve své zaslepenosti vůči právům jednotlivce opomíjejí to hlavní: oba se nacházejí v soukromém majetku, který patří majiteli hospody. V rámci jeho majetkových práv je kuřákova chuť na cigaretu a nekuřákova touha po čistém vzduchu něčím naprosto rovnocenným.

Pouze majitel může určit pravidla, podle kterých se budou ti, kteří do jeho majetku vstupují, chovat. Stejně jako jakýkoliv majitel bytu, do kterého si pozve pár kuřáků i nekuřáků, může kuřákům dovolit, aby jeho byt naplnili nikotinovým smradem, nebo je prostě vykázat na balkon, má i majitel hospody, právo určit, zda jeho podnik bude kuřácký nebo nekuřácký. Mezi soukromým bytem, kam přijdou majitelovi přátelé posedět, a soukromou hospodou, kam chodí neznámí lidé, totiž není v principu vůbec žádný rozdíl. Přestože v žádném z obou příkladů nejde o veřejný prostor, se však kolektivisté snaží do těchto majetkových práv zasahovat.

Majetkové právo má přímou souvislost s právem na svobodu. K tomu, aby člověk mohl být svobodný, musí mít možnost libovolně (ale nenásilně) nabývat a zacházet s majetkem. Pokud je pošlapáno právo člověka na volné zacházení se svým majetkem, je pošlapáno i jeho právo na svobodu. Svoboda je nedělitelná - člověk buď svobodný je nebo není. Neexistuje nic jako poloviční svoboda nebo poloviční nesvoboda. Je třeba nahlas říct, že v případě plošného zákazu kouření v restauracích je právo majitelů hospod pošlapáváno a o nic jiného v tomto sporu nejde. Pojem majetkového práva je však dnes natolik zničen, že jej většina lidí nechápe jako něco absolutně platného, ale jen jako společenskou dohodu - tedy že se společnost (nejspíš většinově) může dohodnout, které určité majetky zatíží nějakým omezením. Tedy v tomhle případě svobodu zacházet se svým majetkem - hospodou - zatíží stát zákazem stanovit si, jestli se v něm bude kouřit, nebo zda kuřáci musejí jít kouřit na chodník.

Zpravidla je udáván jeden rozdíl mezi soukromým bytem a soukromou restaurací, díky kterému se kolektivisté domnívají, že restaurace je veřejný prostor. Restaurace je zřízena za výdělečným účelem a podléhá koncesní povinnosti. Majitel musí své podnikání ohlásit, platit z něj daně a chovat se podle státem vymezených podmínek. Zákaz kouření je tedy pouze další z takových podmínek, o jednu víc nebo méně - vždyť na tom nesejde! A majiteli přece svoboda volby zůstává - může se svobodně rozhodnout, zda za těchto podmínek v pohostinství podnikat bude nebo nebude! Tyto argumenty jsou samozřejmě falešné a pouze vykreslují kolektivistický pohled na svět. To, že návštěvníkem hospod a restaurací může být široká veřejnost, totiž neznamená, že jde o veřejný prostor, stejně jako veřejným prostorem není žádná jiná provozovna soukromého podnikání.

Jakékoliv podnikání není dnes většinou chápáno jako výdělečná činnost provozovaná za účelem zisku majitele, ale jako instituce, která má v první řadě zajišťovat potřeby společnosti a starat se o její blaho. Pokud kolektivisté přijímají fakt, že majitel dosahuje zisku, s kyselým pohledem jej tolerují pouze jako určitou motivaci k činnosti, která prospívá společnosti, zvyšuje HDP a snižuje nezaměstnanost. Vesměs však pokládají snahu o zisk za nemorální zájem pouze o vlastní prospěch. Podnikatel má mít podle nich v první řadě na srdci prospěch celé společnosti, a až teprve potom se smí starat o vlastní zájmy. A kdyby společenské blaho vyžadovalo omezení těchto soukromých zájmů, má se podnikatel pokorně obětovat ve prospěch celku. Hospoda nebo restaurace je tedy chápána jako veřejná instituce zajišťující společenský zájem mít možnost slušně se najíst. A podle kolektivistů je společenským zájmem, aby každá hospoda byla otevřená každému bez výjimky.

Ve skutečnosti však nic jako společenský zájem neexistuje. Společnost není bytost, která by mohla hodnotit, nějak se chovat, nebo mít nějaké zájmy a preference - je to pouze souhrn jednotlivců, a pouze ti mohou mít nějaké zájmy. Jednotlivci svoje zájmy a preference jasně vyjadřují - chováním na svobodném trhu. Skutečnost, že nekuřáci, zcela jistě lidé se svobodnou vůlí, navštěvují zakouřené putyky, znamená, že je navštěvovat dobrovolně chtějí, a jejich momentální preference najíst se nebo posedět s přáteli je vyšší, než preference nezakouřeného prostoru. Jejich momentální užitek z posezení s přáteli, byť v zakouřené hospodě, po jejíž návštěvě musí dát důkladně vyvětrat kabát, je vyšší, než momentální nepříjemnost kouře.

Zatímco tedy při snaze odvodit nějaký "společenský zájem" nezbývá kolektivistům než se odvolávat na arbitrární stanoviska a statistiky, svobodný trh je skvělou a jasně doložitelnou ukázkou preferencí a zájmů jednotlivců. Pokud existuje na svobodném trhu poptávka po nějakém statku, je tato poptávka velmi rychle následována nabídkou. Samozřejmě u nás existují striktně nekuřácké restaurace, ale není jich mnoho - proč tomu tak je? Zcela jistě proto, že o nekuřácké podniky lidé prostě nemají zájem. Pokud by ve společnosti byl skutečně tak velký zájem o nekuřácké hospody a restaurace, byly by tyto podniky nacpané k prasknutí a houfem by vznikaly nové a nové. Tradiční zakouřené hospody by zely prázdnotou, nebo by v nich seděli jen kuřáci. Tak by měla vypadat situace, pokud by na svobodném trhu byla poptávka po nezakouřených podnicích. To, že nekuřáci sedí v zakouřené hospodě a čekají, až za ně jejich rozhodování násilím vyřeší stát, nemá se svobodným trhem ani svobodnou společností nic společného.

Není lépe, než spoléhat se na viditelnou ruku státu, klást důraz na individualitu a odpovědnost za svůj vlastní život? Pokud mi vadí zakouřený prostor, sám si můžu zvolit, zda do něj vstoupím, nebo ne. Pokud mi vadí natolik, že se s ním nejsem schopný smířit ani na chvilku, můžu vyhledat nekuřácký podnik. Pokud chci navštívit hospodu s přáteli, mám také na vybranou, jestli navrhnout návštěvu nekuřáckého podniku, nebo vyhodnotit posezení s přáteli jako momentálně vyšší hodnotu, než čerstvý vzduch a s kouřem se na jeden večer smířit. Stejně tak si každý zapřísáhlý nekuřák může otevřít vlastní nekuřáckou restauraci, a postavit si na čerstvém vzduchu svou konkurenční výhodu. Volba je na každém jednotlivci. Znamená to, že když mi bude v restauracích vadit hlasitá hudba (a občas mi skutečně vadí), přes kterou se je jen stěží možné domluvit s člověkem na druhé straně stolu, budu čekat, že stát přijde s nějakou prima regulací? Anebo bych si měl raději sám vytipovat takové podniky, kde je míra hluku snesitelná (případně žádná) a komunikaci umožňující? Já volím druhou možnost.

Jen jako perličku uvedu jeden z úsměvnějších argumentů, kterým se zastánci protikuřáckého zákona ohánějí při jeho obhajobě: lidé, kteří musejí vyjít ven z restaurace a vychutnat si cigaretu na chodníku, mají prý možnost se sblížit s ostatními kuřáky a navazovat vztahy a kontakty. Je to asi stejné, jako by zastánci znárodnění poukazovali na to, že pro bývalé továrníky je lepší, když byli připraveni o své továrny a musejí pracovat, protože při fyzické práci zesílí a zhubnou. To jen na okraj.

Dalším nesmyslným pošlapání práva na majetek ve jménu veřejnosti je zákaz diskriminace při poskytování pohostinských (ale vlastně jakýchkoliv jiných) služeb. Pokud majitel hospody nechce dejme tomu obsloužit příslušníka národnosti X, vystavuje se riziku trestního postihu. Přitom jaký je rozdíl mezi tím, když si majitel bytu rozhodne, koho k sobě pozve na návštěvu a nabídne mu kávu a třešňový koláč, nebo když se majitel hospody rozhoduje, komu v rámci svého podnikání šálek kávy a porci koláče prodá? O nesmyslnosti zákona, který výběr na základě svých preferencí a zájmů zakazuje, se více rozepisuji v článku Lesk a bída antidiskriminačního zákona (http://www.virtually.cz/?art=11031)

Restaurace, čajovna, kavárna, putyka nebo jakékoliv jiné podobné zařízení není veřejnou budovou, ale stejně soukromou jako kterýkoliv jiný soukromý podnik a jako kterýkoliv soukromý pozemek nebo byt. Neexistuje jediný logicky přijatelný důvod, proč by soukromé akce v soukromém bytě neměly pod takovou regulaci spadat, a prostory soukromé hospody ano. Pokud kolektivisté a etatisté chtějí regulace a ochranu občanů před kouřem, měli by se chovat konzistentně a před tabákovým smradem chránit nejen zákazníky hospod, ale i případné návštěvy přátel a známých v soukromých bytech. To, zda je majetek využíván k výdělečné činnosti přece nehraje vůbec žádnou roli, protože práva platí jako princip a ne jako něco, co někdy platí a někdy ne, co jednou můžeme respektovat a podruhé zcela odmítnout. Ale povídejte kolektivistům, pro něž je vše relativní, něco o principech!

Tento princip platí nepochybně i v případě hygienických norem, o kterých se ve své "otázce pro stoupence extremního liberalismu" zmínila paní Darina Martykánová. Stejně jako je zákaz kouření v rámci soukromého majetku pošlapáním práva, jsou jím i jakékoliv hygienické normy. Místo direktivně nařízených a bez jakéhokoliv vztahu k realitě stanovených norem by ve svobodné společnosti kvalitu služeb a hygienické standardy zařizovaly tržní, na vůli jednotlivce postavené mechanismy. Například komerční prodej informací o kvalitních a nekvalitních podnicích, dobrovolné certifikace nebo sdružování kvalitních podniků do sdružení, která by znamenala určitou úroveň kvality. Na svobodném trhu by se takové mechanismy vyvinuly zcela určitě. Pokud ne, znamenalo by to, že lidé prostě o kvalitu, čistotu a hygienu nemají zájem. A jestliže o nic takového zájem nemají, proč to vnucovat zákonem? Pokud by ve svobodné společnosti došlo k situacím, kdy by nic netušící zákazník, který by v restauraci snědl párek nevalné kvality, o němž číšník prohlašoval, že je zcela čerstvý a neškodný, řešil by to soud jako jakýkoliv podvod v obchodním styku. Je jasné, že v takovém systému budou fungovat i podniky, které budou prolezlé špínou, ale protože lidé jsou svobodné bytosti, navštěvoval by taková místa jen ten, kdo by o jejich služby měl z nějakého důvodu zájem. O tržních mechanismech, které zajistí fungování objektivních norem kvality, se výstižně rozepsal anonymní čtenář Britských listů v článku Trh může vyřešit i hygienické normy, a nebudu tedy opakovat to, co už jednou bylo dostatečně jasně napsáno. Dovolím si pouze, jako důkaz, že uvedené názory nejsou jen výplodem nějakých naivních fantastů, ocitovat úryvek z knihy významného ekonoma tzv. rakouské školy Murraye Rothbarda:

"Není (zde) třeba žádného systému státních "standardů" ani armády inspektorů. Prodá-li někdo druhému člověku jídlo, které má nepatřičné příměsi, pak prodávající zcela jistě spáchal podvod a prodejem porušil smlouvu. Prodá-li tedy A člověku B snídani a pak se ukáže, že je to sláma, A spáchal nezákonný čin podvodu, když řekl B, že mu prodává jídlo, a ve skutečnosti mu prodával slámu. Tento čin je postižitelný dle "libertariánského zákona", tedy dle právního řádu svobodné společnosti, který zakazuje veškeré útoky na člověka a jeho majetek. ... Prodává-li někdo výrobek, který nazývá chléb, musí tento výrobek jednoduše splňovat obecnou definici chleba, kterou určují spotřebitelé, a nikoli nějakou arbitrárně stanovenou specifikaci. Jestliže ale prodávající specifikuje složení bochníku chleba, nese trestní odpovědnost v případě, že lže. Je třeba zdůraznit, že samotné lhaní není zločinem. ... Zločinem je porušení smlouvy, tj. že někdo získá majetek druhého člověka pod falešnou záminkou, a je proto vinen spácháním podvodu. Jestliže na druhé straně vadný výrobek poškodí zdraví kupujícího (je-li například otráven), je prodávající dále trestně odpovědný za poškození a ohrožení osoby kupujícího." (Murray Rothbard: Ekonomie státních zásahů)

Je zřejmé, že stejná situace je jak u slámy vydávanou za chleba, tak za hygienické standardy, které zákazník očekává, a které nebyly splněny. Pokud je hospoda vydávána za příklad čistoty, a zatím je její kuchyně ráj salmonely, úplavice a podobných nemocí, jde o podvod a jako takový má být tento čin ve svobodné společnosti postihován.

Pan Jan Čulík ve svém komentáři poznamenal, že "korekcí soukromotržních vztahů jsou demokratické volby." Nemohl mi lépe nahrát na smeč! Pokud je jednotlivec natolik hloupý, omezený, pohodlný, nebo prostě líný, že si nedokáže sám svobodně zvolit, zda sedět v zakouřené knajpě nebo zda si dát jídlo nevalné kvality, a proto ho musí stát vést pěkně za ručičku prostřednictvím regulací trhu, jak je možné, že si tento hloupý, omezený, pohodlný nebo líný člověk smí v demokratických volbách zvolit, kteří lidé budou tyto regulace navrhovat a schvalovat? Člověk musí být držen v zákonných mantinelech, aby se nestal obětí vlastní omezenosti a neschopnosti rozhodování, ale tato omezenost a neschopnost stačí na to, aby se rozhodl v tak důležité věci, jako je proces demokratických voleb???

Fráze, že "trh vše vyřeší" často odpůrci libertariánů vytahují jako ukázku absurdity libertariánského přemýšlení. Přitom zastánci svobody nic takového neříkají - pouze tvrdí, že v oblasti výměny hodnot je zapotřebí svobodného prostředí, tedy trhu. To neznamená, že trh řeší naprosto vše, mnoho otázek lidského života nemá s trhem nic společného. Ovšem oblast podnikání, poskytování služeb, do trhu samozřejmě spadá, a jedině svobodné prostředí směny hodnot dokáže soukromé vztahy jednotlivců korigovat takovým způsobem, aby se užitek všech zúčastněných zvýšil. Ovšem to je pouze utilitární obhajoba svobody. Je třeba uznat, že svoboda jednotlivce a absolutní přístup k ní je ne pouze funkční, ale především morální - a platí to i o absolutním právem na svobodu majitele restaurace, který si chce sám rozhodnout, zda se v jeho podniku bude kouřit nebo nebude.

                 
Obsah vydání       16. 3. 2007
16. 3. 2007 Jak se v Právu cenzuruje Mitrofanov Štěpán  Kotrba
17. 3. 2007 Rozbíječi protiválečné občanské koalice demonstrovali proti válce Štěpán  Kotrba
18. 3. 2007 České sociální fórum opět jen rudou šaškárnou
16. 3. 2007 Bývalá agentka CIA zaútočila na Bílý dům
16. 3. 2007 Spojené státy odmítly britský verdikt
18. 3. 2007 Zbožnost k ničemu Zdeněk  Bárta
15. 3. 2007 Britská Dolní sněmovna schválila modernizaci jaderného ponorkového systému Trident
16. 3. 2007 Celoevropský týden akcí proti rasismu, demonstrace a 3. sociální fórum
16. 3. 2007 Kouzlo nechtěného: Iniciativa PRO základnu se hlásí k odkazu komunistických vlastizrádců z roku 1968 Jakub  Rolčík
9. 3. 2007 Jací jsme?
16. 3. 2007 Spojujeme se vždy s vítězem minulé války Stanislav A. Hošek
16. 3. 2007 Vojenská základna USA v ČR: vytoužená oáza bezpečí Oldřich  Průša
17. 3. 2007 Zpravodajství iráckého odboje za dny 15. -- 28. února 2007
16. 3. 2007 Bez názvu
16. 3. 2007 Polsko požaduje od občanů přiznání ke kolaboraci s komunistickou tajnou policíí
16. 3. 2007 V Maďarsku došlo k násilným protestům
16. 3. 2007 Kanadská armáda bojuje v Afganistánu Miloš  Kaláb
16. 3. 2007 Božský trh, aneb Trh bohů Uwe  Ladwig
16. 3. 2007 Hospoda není soukromý klub Michael  Kroh
15. 3. 2007 Protikuřácký zákon, majetková práva a mýtus veřejného prostoru Luboš  Zálom
16. 3. 2007 O kouření a absenci povědomí o veřejném zájmu Jan  Čulík
16. 3. 2007 Co čeká (někdy) intelektuála? Miloš  Dokulil
16. 3. 2007 Semestrální práce, tzv. klauzura, jako formální přežitek Jan  Paul
16. 3. 2007 Prorok Karel Marx Luděk  Toman
16. 3. 2007 Dana Jaklová se nechce vyjádřit
16. 3. 2007 Kdo se bojí genocidy ve Srebrenici? Mihad  Mujanović
16. 3. 2007 Malý příspěvek k diskusi o "hospodách"
16. 3. 2007 O nepřímé demokracii Petr  Jánský
16. 3. 2007 Americké "svazáctví" ? Ondřej  Šlechta
16. 3. 2007 Němci chtějí dát Hitlerovi konečné "Good-bye", avšak příliš to nejde Richard  Seemann
15. 3. 2007 Current efforts to combat prejudices against the Roma are insufficient in the Czech Republic
15. 3. 2007 Věčné trampoty s výslovností cizích jmen? Miloš  Dokulil
17. 3. 2007 I soukromá hospoda JE veřejným prostorem Štěpán  Kotrba
15. 3. 2007 Je kouření na veřejnosti projevem svobody a emancipace, nebo vizitkou hulvátství? Jan  Sýkora
15. 3. 2007 Principy a skutečnost Darina  Martykánová
15. 3. 2007 O spolehlivosti soukromých regulačních firem Lenka  Vytlačilová
15. 3. 2007 Trh může vyřešit i hygienické normy
15. 3. 2007 Diskriminace v hostincích v Británii?
15. 3. 2007 Skutečně vyřeší trh i hygienické normy? Jan  Čulík
15. 3. 2007 Hospoda není veřejný prostor Jan  Bláha
15. 3. 2007 Občansko-aktivistické interakce se sdělovacími prostředky Radek  Mikula
14. 3. 2007 Odstraňte segregaci romských dětí ve školství, zajistěte spravedlnost pro sterilizované romské ženy, zřiďte nezávislý orgán pro šetření stížností na policisty
22. 11. 2003 Adresy redakce
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007