V kategorii řízených raket země-země šlo o typ SS-1C Scud B (posádka Turnov) , v kategorii neřízených raket země-země u motostřeleckých divizí obligátní Frog3 (30 km) , Frog7 (70 km) a teprve později , po reorganizaci útvarů, byly tyto rakety nahrazeny řízenou střelou SS-21 Točka (70 km) centralizovanou v posádce Hvězdov u Mimoně . Stejnou výzbroj ale měla i ČSLA , jen vždy o pár let později.

Teprve v roce 1983 byly v Potštátě u Hranic na Moravě rozmístěny střely SS-12M, po určitý čas v kodu NATO označované jako SS-22 , podstatně přesnější nežli Scudy , o doletu 900 km. Tehdejší vláda o nich mluvila jako o "operačně-taktických raketách s prodlouženým doletem", což budilo falešný dojem, že se jedná o střely jaksi narychlo a na poslední chvíli upravené k nějakému účelu, a jejich rozmístění se zdůvodňovalo údajnou hrozbou vzniklou rozmístěním střel Pershing 2 (dolet 3000 km) v západním Německu. A rozmístění Pershingů bylo naopak zdůvodňováno výměnou starších raket středního doletu SS-4 (1800 km) a SS-5 (2500 km) za rakety SS-20 (dolet 4000 km prvá, 5500 km druhá varianta) v bývalém SSSR.

Proč tak obšírně. Domnívám se, že prezentované názory jsou důsledkem tvrdošíjně udržovaného mýtu (i Českou televizí) o přítomnosti posádek vyzbrojených raketami SS-20 na našem území. Ten byl již mnohokrát vyvrácen. Zájemcům doporučuji weby www.valka.cz, http://www.vojenstvi.cz, ze zahraničních www.fas.org . Zde najdete fotografie včetně ilegálních pořízených českými odvážlivci, technický popis i stručnou historii bojové služby.

Problém je asi v tom, že konstruktéři bývalé sovětské výzbroje se od 60. let , kdy začali přesouvat mobilní rakety z tankových na kolové podvozky, drželi koncepcí, které se osvědčily. Zatímco v 50. letech se k polnímu vztyčení, ukolmení, zamíření a odpálení střely využívaly přepracované nákladní automobily (SS-3 - Yaaz-210,) nebo torza stavebních strojů (SS-4, SS-5, SS-7 - jednoosé tahače MAZ ) , od poloviny 60. let se podobné prostředky montovaly na těžké automobily MAZ 537(SS-1c , SS-12, SS-12M) , MAZ 547 (SS-20) a další. Vtip je v tom, že pro laika se pohyblivé raketové komplexy podobají jak vejce vejci, rozdíl je v počtu náprav automobilu, délce střely, způsobu nesení střely (otevřená kolébka u SS-1C Scud-B, uzavřený kontejner u SS-12 a SS-12M, jiný podstatně větší skloplastový kontener u SS-20 )a v dalších detailech, které ovšem nebyly veřejnosti známy.

Dalším důvodem může být i to, že kauzální řetezec "SS-4 vyměníme za SS-20, my proti tomu nasadíme Pershing2, my na to odpovíme SS-12M" vede k myšlenkové zkratce, že vše se vlastně točí kolem SS-20. A tedy zákonitě, když máme za humny ruskou raketu, co jiného to může být.

A konečně v 50. letech na krátkou dobu SSSR rozmístil raketu SS-3 (na spodní hranici středního doletu - 1000 km ) na území NDR. Proč by si tak nemohl počínat i později?

A ještě: v roce 1968 nebyl vývoj SS-20 ani zadán, zkoušel se typ SS-14 (4000 km) na tankovém podvozku, ale vývoj byl pro neúspěchy ukončen. Střední dolet reprezentovaly zastaralé SS-4 a SS-5 (rakety z kubánské krize) . Myšlenka vybudovat v ČSSR raketojadernou základnu středního doletu mohla v hlavách sovětské generality vzniknout. Teprve později, po úspěšných zkouškách střel SS-20 s doletem, který stačil při odpalu z Ukrajiny nebo Běloruska pokrýt Evropu až po Island, se začalo jevit posouvání jejich základen dále na západ bezpředmětné. Je totiž možné - ale tady spekuluji - že zdokonalený inerciální naváděcí systém s vyhodnocovacím číslicovým počítačem na palubě SS-20 smazal dřívější efekty snižování přesnosti a spolehlivosti na horní hranici doletu. Pokud to tak bylo, nedůvěřoval SSR okupovaným zemím natolik, že nestál o to , aby technické efekty nové střely umocnil tím, že je přiblíží k cíli na území protivníka za cenu umístění na území nespolehlivého spojence . Vlastně by to bylo nestrategické i z čistě vojenských hledisek .

A tak má i nemá Miloš Pick pravdu. Rozhodně ji má v tom, že rok 1968 umožnil SSSR přesunout dále na západ obrovskou masu konvenční výzbroje. A má ji možná i v tom, že před zdokonalením technické výzbroje si sovětská generalita vyhlédla stanoviště budoucích základen střel středního doletu, i když je nikdy nerozmístila.

Poznámka: Rozhodně nepopírám, že v rámci akce Javory měl u nás SSSR sklad jaderné munice. Ten však byl budován před rokem 1968. Také nerozebírám kauzu "dvojitého podrazu" s raketami SS-23 z roku 1986.