Komunisté, hlásící se k marxistickému světovému názoru, jak byl poprvé vyjádřen v Komunistickém manifestu z roku 1848, vedli politický zápas za sociálně spravedlivou společnost. Jejich úsilí bylo pevně zakotveno v tradici lidské emancipace počínající osvícenstvím a francouzskou revolucí. Současní filosofové označují tuto tradici za dobu moderny. A právě v její vrcholné fázi komunisté dosáhli reálné moci (v Rusku roku 1917 a ve východní Evropě po roce 1945). Degenerace emancipační tradice komunisty, soumrak a pád jejich evropských režimů ke konci minulého století, se na Západě časově shoduje s koncem moderního emancipačního úsilí, s jeho smyslem, rozpadem celoevropského demokratického hnutí, s jeho atomizací a izolovaností. Nastoupila doba tzv. postmoderny, která rezignovala na to, co nám dala moderna. Nejde jenom o emancipační projekt, ale i o racionalismus, kritiku, analýzu, snahu po dosažení objektivní pravdy. Na scénu se dostala názorová manipulace, právo silnějšího, dogmatismus, fundamentalismus, mýtus, nestoudnost mocných, kulturní barbarství, tedy něco podobného, čím se vyznačovala komunisty deformovaná moderní tradice. Toto je podhoubí i dnešního postmoderního antikomunismu, jako jevu účelového a služebného, z kterého se vytrácí vědecký obsah. Tím se zároveň otevírají cesty k možné mýtizaci a záměrné falzifikaci našich moderních dějin. Důkazem toho může být umístění nacistického nápisu nad vstupní branou repliky Tábora nucené práce Vojna v Příbrami "Prací ke svobodě", zdůrazňování některých jevů, které mají potvrzovat zločinnou podstatu minulého režimu i když k nim docházelo také v západních společnostech, ignorance pozitivních faktů například v oblasti kultury, vědy, techniky, výzkumu, sociální péče apod. Tím, že parafrázuje známého německého historika Ernsta Nolteho antikomunismus oklešťuje a zjednodušuje dějiny, schematizuje je právě tak jako ekonomický systém uniformuje svět. Žádná etapa dějin není černá nebo bílá.

Jistě není bez zajímavosti, že antikomunismus sílí v době porušování mezinárodního práva a konvencí o lidských právech, v době, kdy se objevují informace o unášení lidí a mučení vězňů, o zřizování tajných věznic CIA, o vraždění neozbrojených civilistů v Iráku, Libanonu a jinde. Účelový antikomunismus tak odpoutává pozornost od současných nedemokratických tendencí, zneužívání moci a porušování práva ve světě. Postmoderní antikomunismus tím může nepřímo zastírat těžší zločiny než jakých se dopouštěl československý komunistický režim.

Máme důvod domnívat se, že je ohroženo objektivně-vědecké poznávání, ovšem je to celoevropský problém, který - jak jsem ukázal výše -- filosoficky souvisí s postmoderním diskurzem. Neznamená to ale, že se tohoto poznávání máme vzdát. Naopak. Musíme pozdvihnout jeho prapor.

V našich podmínkách se můžeme v tomto boji opřít o dědictví Tomáše Garriqua Masaryka. Můžeme ho vyjádřit heslem "žít v pravdě". Pro nás je v tomto směru důležité jeho kritické a morální myšlení. První poukazuje na povinnost kritického přehodnocování a analyzování všeobecně přijímaných postojů, které mají politické krytí, avšak jsou v rozporu s vědeckou pravdou (Masarykův boj s mýtem pravosti rukopisů a rituálních vražd). Druhý vyjadřuje zásadu morální stálosti, odpovědnosti a odporu vůči potácení se sem a tam, od jednoho pólu (komunisté) k druhému (antikomunisté).

Závěrem třeba říci, že kdyby na Západě nedošlo k opuštění modernity (slovy německého filozofa Habermase osvícenského programu), na minulý režim bychom se dnes dívali jinak, reálněji a objektivněji. Naší povinností je tento vědecký a nepolitický obraz upevňovat.