Něco jako mytí oken před Vánoci, které se mi k tomuto svátku také vůbec nehodí. On je to totiž starý křesťanský svátek. Je celkem jedno, že má jistě pohanské kořeny, církev ho kdysi integrovala.

Důležitější je, proč to udělala?

Možná proto, že není od věci alespoň jednou za rok reflektovat vlastní život tváří tvář realitě smrti. Není od věci alespoň jednou za rok vzít vážně, že naše životy nejsou solitéry. Nejsou osamoceny, ale mají za sebou generace, které tu byly před námi a které přesto do našich životů patří. Možná není od věci alespoň jednou za rok být vděčný za ty, se kterými nám bylo dáno jít kus životní cesty společně.

Dušičky jsou křesťanským svátkem taky proto, že se neomezují na pouhou vzpomínku. Jejich motivem je zvláštní eufemismus, který používáme, když oficiálně mluvíme o svátku zesnulých -- sen, spánek -- slyšíme v základu slova. Však i židokřesťanské označení hřitova je odvozeno od řeckého slovesa spát. A tím se dostáváme k podstatě křesťanského svátku, který nemá být vzpomínkovou akcí, ani leštěním hrobů našich předků. Má odkazovat na něco jiného, a protože to neumíme říci lépe, používáme všem srozumitelnou metaforu - ti lidé na hřbitově jenom spí. Ano, svátek souvisí s křesťanským pojetím naděje ve smrti.

Možná opravdu není od věci alespoň jednou za rok zkusit zformulovat křesťanskou naději pro nás i pro ně.

"Nechceme Vás, bratři a sestry, nechat v nevědomosti o údělu těch, co zemřeli, aby jste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.." (v. 12,13), napsal Pavel do Tesaloniky ve svém nejspíš úplně prvním dopise do jím založeného sboru.

Trocha povzbuzení byla skutečně potřeba. Však už to bylo asi 50 let, co byl Ježíš v Jeruzalémě ukřižován a co se potom rozšířila fantastická zpráva, že toto nebyl definitivní konec a že Bůh Ježíše vzkřísil.

Slovo "vzkřísil" je trochu ošemetný termín, v té době to nebyl žádný neutrální výraz, první křesťané použili slovo dobře známé a hojně používané. Vždyť i židé té doby očekávali, že Bůh zasáhne do běhu světa a znova prokáže svou moc, nastolí své království a přijde Nový věk, o kterém přece mluvili už proroci. S tím novým začátkem byl spojen i nový život bez utrpení a smrti.

Ano, toto vše se za termínem "vzkřísil" skrývalo a znělo v uších i křesťanům v tesalonickém sboru.

Jenže... Jenže je to už 50 let, co Bůh Ježíše vzkřísil... Ten nový věk a nový začátek stále nikde. Někteří členové sboru začali dokonce umírat. Co teď s tím? Máme se snad strachovat? Co se stane s těmi, kteří se toho velkého zlomu nedožili? Budou snad vyloučeni z Boží milosti? Tesaloničtí očekávali konec tohoto věku v blízké budoucnosti. Jejich naděje spočívala právě v naději záchrany s přicházejícím Novým věkem, ale někteří z nich umřeli předčasně.

Pokud budeme číst pozorně bibli, pochopíme, že nikdy neexistovaly zjevené pravdy, které by pisatelé jednotlivých knih zaznamenali jako psací stroj. Bible prostě nespadla z nebe. Je v ní vidět zápas o pochopení pravy, Božího záměru s člověkem. Pisatelé často prošli dlouhou cestou a jejich výpovědi nejsou jednotvárné. Jejich knihy jsou často rozhovorem, diskuzí s Bohem či s jejich současníky. Díky Bohu za to. Vždyť i my nyní můžeme do tohoto rozhovoru vstupovat. Vstupovat do zápasu o pochopení evangelia. Je smutné, že někteří křesťané tuto nabídku raději vyměnili za zkostnatělé poučky, kterých se chtějí držet za každou cenu.

A tak i Pavel se snaží Tesalonickým vysvětlit, že se upnuli na něco méně podstatného. Udělá to tak, že se odkáže na Kristovo vzkříšení. Argumentuje tím, že věříme-li v Kristovo vzkříšení, nemohou být mrtví při Posledním soudu a nástupu Nového věku v nevýhodě před těmi, ktaří se ho dožili. Vždyť rozhodující není dožít se, ale vzít vážně Boží milost zjevenou v Ježíši. Vzít vážně Boží oslovení a pozvání do života. Jak a kdy se to stane, nakonec není podstatné.

Řekla jsem na začátku, že bych se chtěla pokusit zformulovat křesťanskou naději, ale hned jsem měla dodat, že je to úkol těžký, ne-li nemožný. Jak vlastně něco takového popsat, když nám chybí zkušenost. Chybí i jazykové prostředky, svědectví těch, kteří by to zažili. Nezbývá než si vypomoci metaforami a připodobněními, příběhy. Jenže některé metafory a připodobnění se vžily natolik, že začaly být přijímany jako popis skutečnosti.

Pekelné tresty a věčné zatracení -- na jejich motivy byly sepsány celé stohy knih. Stačí si vzpomenout jen na Dantovo "Peklo". Ale o té lepší možnosti tak nějak není co říct.

Církve napáchaly mnoho škod. Mnohdy už celá staletí se drží představy, že lidi je třeba srovnávat. Jak jinak tady vysvětlit tezi, že když Bůh jedny přijímá, musí jiné taky zatratit?

Pavel toto neřeší. Nezabývá se tím, jak to bude s nevěřícími a s pohany. Takové úvahy nám prostě nepřísluší. Bylo už mnoho pokusů, jak Bohu otázky víry či nevíry před Posledním soudem rozdělit a předžvýkat. Nikdy to nedopadlo dobře. Stačí si vzpomenout na čarodějnické procesy 17. století nebo genocidu židovského obyvatelstva ve století dvacátém.

Zformulovat přesně a exaktně, jakou mají křesťané vlastně naději, jak to bude s těmi, co zemřeli, jak to bude s námi, a jak to nakonec bude s božím soudem... Umíme něco tak křehkého vůbec říci, abychom to zároveň nepokřivili a nezdeformovali? Pokud se o to pokoušíme, tak s vědomím, že naše formulace jsou vždy nehotové a předposlední a nikdy nemohou postihnout celou pravdu Božího záměru s člověkem.

Možná by nebylo špatné, jen tak pro srovnání nejprve říci, co křesťanská naděje není:

• V mnoha naboženstvích se můžete setkat s představou, že naše tělo je jen schránka na duši, která je v těle uvězněna, a vlastně k němu nepatří, dostala se tam nedopatřením a jejím úkolem je rychle se zase dostat do nebeských sfér. Lidská podstata, duše, jen zapomněla na to, že má božský původ. Stačí se tedy jen rozpomenout a dostatečně se odhmotnit a tím se vrátit ke svému pravému božskému bytí. V křesťanské naději ale o splynutí s bohem nejde. Bible trvá na tělesnosti jako na integritní součástí člověka. A je to dobře, vždyť kolik utpení vzešlo z přeceňování lidské duchovnosti.
• Jiné filosofické a náboženské proudy hledaly způsob, jak učinit duši nesmrtelnou, jak uniknout smrti třeba učením o reikankarnaci, nebo jak se úplně vymanit z koloběhu života a smrti a dojít věčného klidu. Křesťanská naděje však se smrtí počítá.

Problémem těchto řešení je jedna podstatná věc -- odosobňují. Duše a tedy i člověk, který se odpoutá od těla tím, že zapomene na vše pozemské, který svou existenci realizuje ve stovkách různých osudů a životů, přestává být člověkem. Vždyť podstatným rysem lidství je jedinečnost. Neopakovatelnost. Takového člověka bychom při dalším setkání nepoznali, neměli bychom podle čeho. Řečeno slovy bible, jeho jméno nemůže být zapsáno v knize života, protože žádné konkrétní nemá.

"S královstvím nebeským je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu." (Mt 22:2) řekl kdysi Ježíš a pak vyprávěl příběh o tom, že v království nebeském je dost místa pro ty, kdo neodmítnou pozvání. Jinak nic. Stačí jen vzít vážně, že se To týká i mě, že i pro mě To platí. Království boží, ta zlomová nová realita, která má přijít. Nový věk, který čekáme, je připodobněna prostřenému stolu. Je to nabídka společenství. S bohem i lidmi navzájem. A tohle jediné umím říci o křesťanské naději.

Že počítá s individualitou každého člověka, že stojí o jeho jedinečnost a nezaměnitelnost.

"Setkání", "vstříc Pánu", "být s Pánem", "vidět tváří v tvář" to všechnou jsou výrazy, které bible používá, když hovoří o lidské naději ve smrti.

Proto ke křesťanství patří sociální aspekt. Na každém člověku přece záleží. Každý člověk má svou hodnotu, svou jedinečnost.

Proto je smrt tak hrozivá. Ne v tom, že znamená můj vlastní konec, ale že znamená přerušení vztahů a vazeb s těmi nejbližšími. Nejhroznější na ní je ztráta kontaktu, možnosti sdílet spolu, hovořit, být na blízku.

Křesťanská naděje nenabízí nesmrtelnost, nenabízí splynutí s veškerenstvem. Nedává iluzi, že se člověk může stát bohem, ale zve do společenství. I tam, kde lidské možnosti končí. Takové společentsví si však nelze předestavit bez konkrétních lidí, bez zvuku hlasu, stisku ruky, pohledu z oči do očí. Vždyť Bůh nás zná jménem, zná i naše rodiče a prarodiče, naše přátelé a blízké, kteří nám prozatím zmizeli z očí.

Amen