Pan Marek mně žádá o důkazy, že skutečně existuje skupina nepřizpůsobivých spoluobčanů, kteří mají jako zdroj obživy plození stále dalších dětí. Vyjadřuje tak implicitní názor, že jsem si sociální parazity vymyslel. Jeho otázku můžeme předefinovat jako požadavek důkazu vztahu mezi velkými rodinami, vysokou mírou závislosti na sociálních dávkách a nízkým společenským statusem (daným například nízkou úrovní vzdělání, nízkými příjmy, vysokou nezaměstnaností, neochotou řádně platit nájem, devastováním obecního majetku, příslušností k marginalizovaným skupinám s nízkou úrovní sociokulturních zvyklostí, kriminálním chováním atd.).

Se sociálně nepřizpůsobivými občany ignorujícími základní normy chování se v minulosti razantně a úspěšně vypořádalo město Slaný. Jeho starosta Ivo Rubík mi minulý týden řekl, že sice nemá k dispozici žádnou přesnou statistiku, ale praktická zkušenost prý potvrzuje, že příjemci sociálních dávek pocházející z této skupiny mají statisticky větší počet dětí než je průměr.

Demografka Květa Kalibová se v regionálním měřítku pokoušela porovnat plodnost "náctiletých" a úroveň vzdělání, nezaměstnanost a zastoupení Romů. Odepsala mi:

"Z mého srovnání vyplynulo: vyšší porodnost mladých dívek je obecně v okresech s nižší úrovní vzdělání, s vyšší nezaměstnaností a s vyšším zastoupením Romů. To, co napovídá "selský rozum", lze snad ještě rozšířit o odlišný žebříčk hodnot, který ovlivňuje nároky např. na kariéru, vzdělání, používání moderních forem antikoncepce apod. Jedná se o často diskutované téma, názory se různí, takže ani já vám danou tezi nepotvrdím ani nevyvrátím".

Zvláštní - ve skutečnosti totiž mou tezi potvrdila.

Demografka Jitka Rychtaříková srovnávala plodnost českých žen s jejich vzděláním. Zjistila, že dlouhodobě funguje korelace: čím nižší vzdělání matky, tím vyšší plodnost (str. 82). Ženy se základním vzděláním měly v porovnání s ostatními vzdělanostními kategoriemi nejčastěji tři děti (str. 84 a 86).

Doplňující údaje k závěrům Jitky Rychtaříkové poskytuje následující tabulka, kterou poskytl Štěpán Kotrba ze zdrojů ČSÚ. V krajích, kde žije nejvíc lidí se základním vzděláním (Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Severní Morava) je skoro vždy zároveň i nejvyšší míra nezaměstnanosti, nejvíc lidí nezaměstnaných déle než rok, nejvyšší přirozený přírůstek obyvatel a nejnižší průměrný věk matky při narození prvního dítěte. Místem s nejvíce rizikovými sociodemografickými paramtery je Ústecký kraj: nejmenší průměrný věk matky při narození 1. dítěte, nejvyšší porodnost, nejvyšší nezaměstnanost, nejmenší zaměstnanost v primárním sektoru, 64,7% nezaměstnaých déle než jeden rok, 24,4% obyvatel se základním vzděláním.

zdroj ČSÚ

Na kolik peněz si rodina s více dětmi vlastně přijde? Její celkové příjmy včetně podpory v nezaměstnanosti, rodičovského příspěvku, přídavků na děti a sociálních dávek stát "dorovná" na hladinu tzv. sociální potřebnosti. Ta se skládá ze dvou položek. První položkou je životní minimum, odstupňované podle věku člena rodiny (do 6 let 1750 Kč, od 6 do 10 let 1950 Kč, od 10 do 15 let 2310 Kč, od 15 do 26 let 2530 Kč, u nestudujících 2400 Kč). Modelová rodina (dva rodiče, čtyři děti ve věku 1, 6, 12 a 14 let) tak dostane každý měsíc 13 220 Kč. Druhou položkou sociální potřebnosti jsou náklady na domácnost (nájem, elektřina, voda, odvoz odpadků...), dejme tomu 5000 Kč. Po součtu obou položek se tedy sociální potřebnost naší modelové rodiny prakticky rovná průměrnému platu v České republice, který byl loni 18 833 Kč.

Podstatné ale je, že plné dvě třetiny zaměstnanců na průměrný plat nedosáhnou. Zcela logické se zdá, že nekvalifikovaní lidé s nízkým společenským statusem patří právě do těchto dvou třetin. Pokud ovšem vůbec pracují? Jestliže si ale pořídí čtyři děti, dá jim stát dá víc, než kdyby jeden z rodičů pracoval za průměrný plat (který by ale s vysokou pravděpodobností vůbec neměl šanci vydělat). Namáhali byste se za těchto okolností vstát od televize, kabanosu a levného krabicového vína?

Že jeden průměrný plat pro šest lidí není mnoho? Záleží jen na vašich nárocích a životních expektacích. Jde o zvyk. Lidem s nízkým společenským statusem to stačí, zvlášť, když si k tomu mohou načerno přivydělat. Velmi ilustrativní je příklad Nových Předlic (součást Ústí nad Labem). Podle studie Fóra pro integraci jsou hlavním zdrojem příjmů zdejších obyvatel sociální dávky plus práce načerno, kterou se tu živí asi 30 % mužů (str. 6). Jejich nízký sociální status přitom dokazuje "velmi časté" užívání drog a krádeže, které tvoří až 90 % všech zde spáchaných trestných činů (str. 7)

Studie Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí došla k závěru, že příjemci sociálního příplatku a příspěvku na bydlení jsou nejvíce rodiny s třemi a více dětmi (str. 39). Mezi faktory, které ovlivňují příjmovou deprivaci chudých českých domácností studie zmiňuje ekonomickou neaktivita "přednosty" (míněna nejspíš hlava rodiny, poznámka I.B.), který typicky pobírá rodičovský příspěvek a má jen nízkou kvalifikaci (str. 57). Chudobu významně ovlivňuje také počet dětí: v rodině se čtyřmi a více dětmi je riziko chudoby přibližně šestkrát vyšší než v rodině s jedním dítětem (str. 57).

Úroveň dávek sociální pomoci ve porovnání s pracovními příjmy v ČR je podle studie VÚPSV podobná jako v nejštědřejších skandinávských systémech či ve Švýcarsku, což platí zejména pro rodiny s nízkými výdělky. Způsobuje to narušení pracovních pobídek (str. 58) a menší tlak na aktivitu (str. 60). Na rozdíl od severského modelu je přitom v českých podmínkách zjišťována dlouhá doba závislosti na dávkách (str. 60). Autoři studie zmiňují také etnickou dimenzi: ze sociálních dávek podle nich žije "asi polovina" romské populace (str. 55).

Ze Statistiky rodinných účtů Českého statistického úřadu lze zjistit decilové rozdělení populace, tedy příjmy a počet nezaopatřených dětí v jednotlivých decilech. 10 % s nejnižšími příjmy má 1,79 nezaopatřeného dítěte a naopak 10 % s nejvyššími příjmy má 0,11 nezaopatřeného dítěte. Jinak řečeno: nejvíc se množí nejchudší.

Na poslední citovaný údaj mne upozornil ekonom Petr Mach, jehož článek jsem objevil až ex post. Názor o škodlivosti sociálního parazitismu je v něm vyargumentován mnohem lépe, než se to v Bristkých listech povedlo mně. Petr Mach mimo jiné říká, že přídavky na děti stimulují porodnost u sociálně slabších vrstev. Státní dávky jim obecně zajišťují sice nižší, ale pro ně samé postačující životní úroveň a potlačují tak jejich motivaci ke zvýšení příjmu prací. V jiném článku Petr Mach uvádí, že systém sociálních dávek v ČR obsahuje výrazné demotivační prvky, které odrazují od práce.

Nemám co dodat. Sociobiolog by snad jen doplnil, že díky sociálnímu parazitismu se v populaci multiplikují geny, které by jinak přirozený výběr vytlačil. V přirozené soutěži bez handicapů by totiž nejspíš neměli nejvíc dětí lenoši a příživníci?

Z hlediska dlouhodobého přežití druhu je přitom sociální parazitismus jednoznačně zhoubný jev. Až totiž geny (nebo spíš memy) lenosti, závislosti a neschopnosti převzít odpovědnost za svůj život převládnou v populaci, kdo bude vytvářet hodnoty?

Sociální parazit tak nakonec zahubí svého hostitele: pracovitého občana.

Poznámka ŠOK: Problémem je, že "úspěch" Rubikova řešení "nulové tolerance" ve Slaném Britské listy viděly zblízka. Popsaly ho v sérii reportáží "Slzy jsou SLANÝ". Doporučuji k prostudování. Kombinace útisku, falšování dokladů, manipulace a zneužívání tísně. To není řešení. Takto se nechová veřejná správa v civilizované zemi.

Slzy jsou SLANÝ TÉMA BL