V Gruzii přišli k moci nacionalisté a brzy vypukla v zemi občanská válka s Abcházií a Jižní Osetií, jež měly za sovětského režimu autonomní postavení. Obě území vyhlásila na Gruzii nezávislost, což bylo doprovázeno boji a vyhnáním desetitisíců Gruzínů z Abcházie. Po dojednaném zastavení palby a po dohodě s OSN zde byly nasazeny ruské mírové síly, které tu jsou dodnes. Samostatnost obou území nikdo oficielně neuznal, ani Moskva, ale téměř 90% obyvatel bylo uděleno na jejich žádost ruské občanství. Vláda v Tbilisi se ovšem nikdy nevzdala svého práva na celistvost celého státního území - včetně Abcházie a Jižní Osetie - a tento požadavek zesílil, když se po "revoluci růží" před třemi roky ujal moci Michail Saakašvili.

Tento v USA dlouho působící právník ostře změnil směr gruzínské politiky s cílem dosáhnout členství země v NATO a v Evropské unii. Protože Gruzie v době, kdy převzal se svými stoupenci vládu byla na kraji bankrotu, Sakašviliho spolu s dalšími ústavními činiteli, včetně ministrů a jejich náměstků, platil americký miliardář George Soros, dostávali od 700 dolarů až po 1 500 dolarů měsíčně. Washington se především zaměřil na upevnění moci nové vlády. Vyzbrojil i vycvičil dvě gruzínské brigády, nyní cvičí třetí a modernizoval starou sovětskou leteckou základnu, aby byla použitelná pro americká letadla. Američtí poradci nastoupili nejenom v gruzínské armádě, ale i na ministerstvech a jiných vládních úřadech. Gruzínská vláda začala tlačit na Rusko, aby v zemi urychleně zlikvidovala své vojenské základny, což Moskva přislíbila a svůj slib plní. Nyní si však Saakašviliho vláda dala za úkol co nejdříve ukončit samostatnost obou odtržených území a začlenit je znovu pod vládu Tbilisi.

Američané mají eminentní zájem udržet Gruzii v oblasti svého mocenského vlivu. Vede je k tomu několik důvodů. Gruzie je pro NATO a pro USA vynikající základnou, jež by omezila vliv Moskvy v této oblasti a přinesla větší možnost americké kontroly nad přilehlým kavkazským a kaspickým regionem, bohatým na ropu a plyn. Současně kontroluje již hotový ropovod, jež vede přes gruzínské území, přes které se má budovat také plynovod. Bezpečnost toho všeho by měla zajišťovat nová gruzínská armáda ve spolupráci s USA a s NATO. K tomu je však zapotřebí nejenom odstranění ruských vojenských základen z Gruzie, což je otázkou asi jednoho roku, ale také zlikvidovat samostatnost odtržených někdejších gruzínských území, Abcházie a Jižní Osetie.

Jestřábi v gruzínské vládě, by to chtěli vyřešit vojensky. V tom smyslu se otevřeně již několikrát vyslovil gruzínský ministr obrany Irakli Okruašvili. Ale tyto záměry narazily na odpor Moskvy. Prezident Putin sice veřejně odmítl žádost Abcházie a Jižní Osetie na začlenění do Ruské federace, ale současně řekl, stejně jako jeho ministr obrany Sergej Ivanov, že v případě ozbrojeného pokusu o dobytí těchto území gruzínskou armádou by Moskva nezůstala nečinná. Putin i jeho ministr zahraničí Lavrov současně varovali Západ, že pokud by USA a Evropská unie chtěly bez souhlasu Bělehradu uznat nezávislost Kosova, pak by obdobný postoj mohlo zaujmout Rusko vůči Abcházii a Jižní Osetii.

Ovšem k nynějšímu zmrazení vztahů obou zemí vedlo, když poté co NATO slíbilo Gruzii intenzivní dialog o spolupráci, Tbilisi nechalo zatknout ruské vyšší důstojníky a obvinilo je ze špionáže. Moskva na to reagovala velice ostře. Odvolala téměř celé velvyslanectví i s rodinami, a třebaže byli důstojníci propuštěni, přerušila veškeré pozemní, námořní a letecké spojení s Gruzií a z Moskvy byli masově vypovídání gruzínští ilegální imigranti. Již dříve pod zdravotními záminkami byl zastaven dovoz gruzínských vín a minerálních vod. Současně se v Moskvě hovoří o možnosti zastavit peněžní zásilky několika set tisíc Gruzínů, pracujících v Rusku domů, na čemž závisí život statisíců příslušníků jejich rodin. Částka, kterou ročně posílají do Gruzie je nemalá, mezi 500 miliony a miliardou dolarů. Což by znamenalo velkou ránu pro životní úroveň lidí vzhledem ke špatné ekonomické situaci, kterou Saakašvili ani jeho američtí přátelé příliš nezlepšili.

Klíč k řešení této situace není v Moskvě, ale v Tbilisi. Sakašvili si musí uvědomit, jaká je realistická situace jeho země a co může čekat od USA. Washington mu nepochybně může posílat zbraně, instruktory a experty i vypomáhat půjčkami. Také za ropovody a případné plynovody bude Gruzie dostávat poplatky. Avšak ekonomika Gruzie bude vždy především vázána na své sousedy a nikoliv na USA. Statisíce Gruzínů našlo v Rusku práci a na jejich příjmech závisejí jejich rodiny. Také víno a minerální vody spíše najdou odbyt u tradičních odběratelů v Rusku než v USA. A totéž se týká turistického ruchu. Pokud pak jde o Abcházii a Jižní Osetii Tbilisi musí s nimi jednat a hledat takové řešení, jež bude pro ně přijatelné. O vojenském dobytí obou území mohou snít jen politici, kteří zcela ztratili smysl pro realitu. Trpasličí gruzínská armáda, byť se současné gruzínské vedení snaží o nákupy maximálního množství zbraní, nemá proti ruské žádnou naději a Američané to za Gruzii nevybojují.

Lze jenom doufat, že v Tbilisi převládne rozum nad nacionalistickou euforií a představami vzdušných zámků o významu této země v rámci globálních vztahů mezi Ruskem a USA. Spíše by se vláda v Tbilisi měla zaměřit na zlepšení hospodářské situace a zvýšení životní úrovně lidí. To by si tato země se starou kulturou a s vysokou civilizační úrovní již od dávnověku nepochybně zasluhovala.

Autor je analytikem sdružení Res publica