A co se z toho dá vyvodit? Je pochopitelné, že ten, kdo je součástí nějaké skupiny, často rozlišuje mezi těmi, kdo věří v jeho Boha, těmi, kdo věří v jiného Boha a těmi, kdo nevěří v žádného Boha. Moderní při tom je (alespoň v Evropě) tolerovat lidi, kteří věří v jiného Boha - ovšem podle Ratzingera jen do jisté míry. Pro něho by například společná večeře Páně mezi katolíky a protestanty už byl problém (vlastně nebyl, protože to zakázal!) -- přitom pro Japonce je naprosto samozřejmé být buď buddhistou nebo šintoistou, vždycky podle toho, co se právě nejlíp hodí.

Někdy se zdá, že členové oněch různých skupin někdy zapomínají, že nejen všichni ostatní, ale i oni sami jsou ve vší nejistotě jen věřící - rozumí se, že hlavně tomu je tak, když jde o funkcionáře, kteří se vyjadřují oficiálně -- protože jejich úkolem je přece dohlížet na svoje ovečky, aby neodpadly od "té jediné správné víry".

Že by Ratzinger ve své bývalé funkce i nyní jako papež by nerad viděl, aby mu lidi přecházeli od katolictví k jiné víře či k jiné křesťanské skupině, kdo by se tomu divil. A že si Ratzinger nemyslí, že jsou muslimové držitelé pravdy, to taky asi každý pochopí. Vědomě! Ale co s podvědomím?

Co to tady má co hledat? No, přece znáte -- a možná nejen z televize -- Tomáše Halíka. On jako křesťan, psychiatr, vědec a myslitel přišel na to, že podvědomá víra existuje. Minulou neděli měl Halík v Praze zajímavé kázání. Hovořil při tom, jak dobře si někdy rozumí s dobrými lidmi, kteří si o sobě myslí, že nevěří v Boha. Přišel na to, proč to je. Tito lidé totiž dokazují svými skutky, že jsou "podvědomě věřící".

A tak máme věřit skutkům. Ne věřícím! Ne slovům! A jestli jsou ti lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou věřící a projevují se dobrými skutky, skutečně věřící, anebo jsou snad nevědomě idealistickými materialisty -- to možná ví Tomáš Halík.