Před 5 měsíci, když nastupoval do funkce, bylo to jako v pohádce o Šípkové růžence. Během několika měsíců se jakoby stal malý zázrak a sjednocené Německo dostalo východoněmeckou kancléřku a východoněmeckého předsedu SPD. Oba ve stejném věku, vedeni podobnými životními osudy, spojeni ve velké koalici, měli dát Německu nový obraz pro 21. století.

Michael Platzeck, začínal svoji kariéru nejprve u Zelených, později si ho všiml Manfred Stolphe, tehdejší zemský braniborský předseda vlády za SPD a nadějný politik putoval do SPD. Povoláním ekolog se brzy stal velmi úspěšným zemským ministrem životního prostředí.

Širší veřejnost se o něm dozvěděla zejména v době povodní v roce 1997. Nic už nemohlo zabránit korunnímu princi, aby se díky svému ochránci M. Stolphovi stal i jeho nástupcem v Postupimi. Další důležitý muž, se kterým ho pojilo přátelství a vzájemná podpora byl Gerhard Schröder. Platzeck se mu za to odměnil velkou loajalitou. V dobách reformní politiky Agenda 2010 byl jeden z mála, který tuto politiku otevřeně podporoval. Údajně braniborský předseda vlády byl jeden z prvních , kdo se dozvěděl přímo od kancléře, že Německo zažije předčasné volby.

Jak se ukázalo, přicházela jeho doba. Předtím se však zachoval jako dobrý taktik a odmítl různé spolkové funkce. Spekulovalo se v kuloárech o pozici spolkového ministra zahraničních věcí. Jeho hvězdná hodina přišla, když po ustavení velké koalice část levicového spektra SPD vypověděla poslušnost dosavadnímu šéfovi strany F. Münterferingovi, a ten aby shladil nespokojence radši odstoupil a přenechal své křeslo M. Platzeckovi, o kterém věděl, že bude schopen podpořit kompromisní politiku velké koalice, a přitom se dohodnout s levicovým křídlem. Triumfální zvolení posledního za předsedu strany s 99,4% podporou dalo tomuto předpokladu za pravdu.

Michael Platzeck tak vystoupil z ochrany svých podporovatelů a vydal se sám na šíré moře spolkové politiky. Jeho pozice od samého začátku nebyla lehká. Velká politika vládnoucí strany se totiž dělá vždy buď ve vládě nebo v Bundestagu. On však nebyl členem ani koaliční vlády ani předsedou poslaneckého klubu. Dostával se tak často mimo tok informací a o některých rozhodnutích se dovídal s jistým zpožděním. Na druhé straně SPD hledá svoji identitu v měnícím se světě, což však odmítají připustit její tradiční voliči. Výsledkem je vznikající levicová strana, která pod vedením Oskara Lafontaina, bývalého předsedy SPD, získává na popularitě. SPD tak platí za to, že se neprosadil v roce 1990 koncept Willyho Brandta, který řekl "Každý člen SED (vládnoucí strana v NDR), který nemá krev na rukou a schvaluje náš program, může se zdviženou hlavou vstoupit do SPD." Jeho cílem bylo totiž zabránit vzniku početného levicovějšího subjektu, než je SPD.

Jednou z odpovědí na tento stav měl být nový stranický program, který dnes již tehdejší předseda připravoval. Jeho hlavním obsahem mělo být, že občané musejí převzít více odpovědnosti za svůj život, a že sociální stát bude financován z jiných prostředků. Z jakých, to však neupřesnil.

Vše toto se pravděpodobně těžce odrazilo na stavu Platzeckových nervů a přivedlo k jeho časté hospitalizaci a dnešnímu rozhodnutí. Jeho nástupce Kurt Beck je pravým dělníkem politiky. Tento vyučený elektromontér je velmi schopný politický matador, který s absolutní většinou vyhrál nedávné zemské volby v Porýnsko-Falcku. Je zde znám jako "skutečný zemský otec", vždy "s bodrou náladou a schopností se dohodnout a zvítězit", což teď SPD potřebuje nejvíce.