6. 4. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
6. 4. 2006

Afrika je víc než chudoba a beznaděj

(Jeden svět a naše stereotypy vnímání jinakosti)

Po Jednom světě sem napsal do A2 následující úvahu. Poslal bych ji už k ledu, kdybych si nepřečetl článek Jana Klusáčka o Darwinově noční můře. Aby mi bylo dobře rozuměno: nemám vůbec nic proti filmu, ten rozhodně stojí za vidění, jen mám z recenze pana Klusáčka dojem, že si Afriku nebezpečně zjednodušujeme a je nám v tom náramně dobře... Afrika jako čirá chudoba a beznaděj, Afrika jako spolehlivě fungující sentimentální gesto.

Několik desítek dokumentárních filmů přinášejících svědectví ze všech koutů světa, zejména toho tzv. třetího, naplnilo v uplynulém měsíci nejprve program pražských kin, aby se festival následně vydal na svou pouť do jednotlivých regionů Čech a Moravy. K vidění byla povětšinou tradiční témata -- chudoba v rozvojovém světě, bezpráví zakoušené tamtéž a boj tamějších obyvatel o svobodnější a důstojnější existenci, nerovné střety bohatých nadnárodních společností a místních výrobců, absurdity světové výroby ústící v nehorázné přebytky a plýtvání na jednom kontinentě a zoufalý nedostatek na jiném. Atd. apod.

V kontextu běžného masmediálního zpravodajství, které má pro vzdálenější a méně blahobytné končiny tohoto světa k dispozici pár odstavečků, případně několik málo vteřin (a jen občas, nejčastěji ve spojitosti s nějakou katastrofou), je festival Jeden svět pro zájemce o světové dění "z té druhé strany" skutečným svátkem. Mnohaminutové dokumenty nadstardardní kvality přinášejí mnohem hlubší pohled do života jiných zemí a kultur, a to často v širokých souvislostech a srovnáních.

Je snadné po těchto velezajímavých a poutavých exkurzech podlehnout dojmu, že naše navyklé stereotypy vnímání jiných kultur jsou tím zlomeny a že jsme konečně mohli "vidět, jak to v té Africe ve skutečnosti je" (abych citoval jednoho z návštěvníků festivalu při diskuzi). Je to závěr velmi svůdný, leč krajně zavádějící.

Je dobré si totiž uvědomit, že značná část dokumentů Jednoho světa se pohybuje ve vleku zaběhlých stereotypů a tradičních témat. Děsivé osudy dětských vojáků v Ugandě, nesnadné dědictví apartheidu v Jihoafrické republice, bezohledně ziskuchtivé chování velkých koncernů v rozvojovém světě, např. firmy Nestlé v Etiopii -- to jsou témata, která si své místo najdou jak v masmédiích, tak na festivalu (viz snímky Ztracené děti, Běž za Luisou nebo Černé zlato). Tyto dokumenty nezpochybňují navyklé stereotypy vnímání jiné kultury, naopak je v jistém smyslu ještě upevňují. Jejich (nesporná) cena tkví v něčem jiném -- díky svému rozsahu pomáhají evropskému divákovi problém lépe zdokumentovat, a tím i hlouběji pochopit.

Afrika -- to je pro běžného Evropana kontinent chudoby, nevyléčitelných nemocí, krvavých konfliktů, či v lepším případě snové dovolené. Festival to do značné míry potvrzuje. Není to nepravdivé -- jenže realita je vždy nekonečně pestřejší, i ta africká... Zdaleka ne jen chudoba a beznaděj. Vybavuju si své cesty nairobským slumem za nedělních podvečerů: bídné plechové chatrče všude okolo, špinavé uličky a zákoutí, protékající říčka (či spíš nadzemní stoka) a v ní skupinka cachtajících se dětiček -- bezprizorních, neopečovávaných, špinavých... Jenže popojdete o pár metrů dál a uprostřed ulice narazíte na pár větších reproduktorů, slušný hrozen lidí -- slavnost plnou hudby, tance, zpěvu a živelné africké radosti, která nepotřebuje zvláštní důvod. V tomtéž slumu za téhož podvečera... Oba obrazy jsou reálné, ba víc -- jsou typicky africké. Jenže my běžně narážíme jen na jeden z nich -- ten, který nám potvrzuje stereotyp chudoby. Jiné srovnání: panoramatické záběry na nekonečné údolí chatrčí v nairobském slumu Mathare patří k tradičním a oblíbeným images of Africa, na rozdíl od pohledů do interiérů jednotlivých domácností -- do prostor stísněných, leč útulných, kde televize je takřka samozřejmostí a často se tu najde i další elektronika. Opět obrázek překvapivý, narušující naše běžné představy, ale proto ještě ne méně africký.

Nemyslím, že podobné stereotypy vnímání (a dokumentování) jsou něco a priori špatného. Jsou naopak svým způsobem užitečné: suplují přímou zkušenost a pomáhají nám jakžtakž se orientovat ve světě jako celku, včetně vzdálených zemí, do nichž sotva kdy zavítáme. Keňa -- to jsou (pro běžného Evropana) maratonci, safari, případně pláže s bílým pískem. Jihoafrická republika -- to je apartheid, minulý i ten současný. Rwanda -- to je genocida, bestiální vraždění mezi Hutuama a Tutsiema. Uganda -- to jsou permanentní partyzánské boje, nelítostní (a přece nevinní) dětští zabijáci a zvlášť akutní epidemie AIDS. Jenže - každé takové schéma postihuje jen pidičást reality a řadu zemí tím nespravedlivě diskvalifikuje. Při své letní návštěvě Ugandy a Rwandy jsem hlavně žasl. Strach? Neměl být z čeho - jsou to země z větší části naprosto bezpečné, v posledních letech s poměrně nadějným a dynamickým vývojem, a jsou nadto i turisticky atraktivní (ač turisté tam pochopitelně zavítají jen pomálu). "Nádherná zahrada od začátku do konce -- opravdová perla Afriky," poznamenal si o Ugandě na začátku století do deníku Churchill a měl pravdu. Škoda, že festival nabídl opět jen dětské vojáky -- ta země jako celek si to nezaslouží.

Je důležitým a pozitivním rysem letošního festivalu, že se o stereotypech evropského vnímání i filmového zobrazování začalo cíleně mluvit. A že se (opět) objevily snímky, které tyto stereotypy radikálně narušovaly. V rámci diskusního semináře Obrazy Afriky se například promítal pozoruhodný film Gustava Deutsche Očitý svědek jinakosti, sestávající ze 600 zhruba třívteřinových klipů, přinášejících v rychlém sledu přepestrou směsku "obrazů Afriky" -- od anonymního bublajícího potůčku přes horské reliéfy, luxusní zahrady, líné oslí povozy na cestách, záběry z jatek až po každodenní pohyb (a vysedávání) na ulicích. Na první pohled experiment s formou, hned na ten druhý ale i něco víc -- snaha destruovat zaběhlé klíče k chápání africké reality, snaha nehodnotit apriorně to podstatné a po vzoru hrabalovské "nerozlišující pozornosti" předložit divákovi proud obrazů a minipříběhů, často banálních, jakoby nicneříkajících -- nechť si to smysluplné vybere sám. Žádné spektakulární obrazy, žádná spektakulární témata, všechno snad až příliš obyčejné... Jenže i taková -- a právě taková! -- je africká každodennost. Stejně jako 90% té evropské...

O narušení tradičních, "velkých" politických a sociálních témat se pokusil i francouzský režisér Christian Lelong v dokumentu Spravedlnost v Agavezu -- jen k tomu použil technický postup přesně opačný. Postavil kameru na dlouhé týdny doprostřed místnosti a nechal ji snímat každodenní průběh lidového soudu v jednom nigerijském městě -- jeho aktéry, atmosféru, mechanismy aj. Přitom se snažil otevřít otázku po "malé" spravedlnosti, v našem bezprostředním okolí -- v Africe stejně jako třeba ve Francii.

Keith Shiri ze Zimbabwe, festivalový porotce a jeden z předních znalců africké kinematografie, mu na to bez milosti opáčil, že při sledování jeho filmu málem usnul a že naléhavě je třeba především snímků o Africe, které odhalují zajímavě a nově podstatné souvislosti - politické, ekonomické i sociální. Jak to prý zdařile předvádí Darwinova noční můra (Tento snímek, propojující téma narušení ekologické rovnováhy ve Viktoriině jezeře s ekonomickým a sociálním rozměrem i s nelegálním obchodem se zbraněmi, míří po festivalu jako jeden z mála do běžné distribuce. A stojí za vidění.)

Je pochopitelné, že dějově i emocionálně nabitý film poukazující na ony velké "globální problémy" bude vždy budit mnohem větší zájem diváků i porotců. To "pomalý" snímek o soudní každodennosti v tuctovém nigerijském městě, či naopak rychlý proud stovek klipů "o Africe vůbec" si žádají mnohem více divákovy trpělivosti a vstřícnosti -- už proto, že nestaví na žádném zavedeném stereotypu. Přesto, nebo právě proto, by tyto a podobné snímky neměly na Jednom světě ani do budoucna chybět -- to aby byly obrazy Afriky (či jiného kontinentu) co nejpestřejší, abychom se neuzavírali jen do těch "správných" či naléhavě potřebných images a abychom následně nepropadli klamu, že festival ony images vyčerpává, a tedy ukazuje, "jak to v Africe ve skutečnosti je". Nic takového totiž v moci jakéhokoli festivalu není -- skutečnost bude vždy bohatší, komplikovanější a méně jednoznačná než sebepropracovanější dokument o ní.

Po závěru vcelku banálním ještě malá poznámka: velký obdiv a dík patří organizátorům -- od šéfů (a šéfových) až po poslední dobrovolníky. Festivalem s takovým záběrem a kvalitou by se jistě ráda honosila spousta jiných "vyspělejších" západoevropských zemí. Což připomíná, že vlastní rozvinutost nemusíme vždy měřit jen ekonomickým růstem či počtem akceptovaných bruselských standardů. Průběh Jednoho světa a zájem o něj dává Česku na každý pád velmi dobré vysvědčení.

Autor studuje na FFUK. V minulém roce pobýval několik měsíců ve východní Africe (Keňa, Uganda, Rwanda).

                 
Obsah vydání       6. 4. 2006
6. 4. 2006 Hlasování esemeskami v politických televizních pořadech může být v rozporu se zákonem
6. 4. 2006 Amnesty International požaduje veřejné vyšetřování letů CIA do Británie
5. 4. 2006 Zeleně anorektická blondýna Štěpána Kotrby Bohumil  Kartous
6. 4. 2006 Demystifikátor Jiří David Jan  Čulík
6. 4. 2006 ■ ■ ■ Ivan  Blatný
6. 4. 2006 Devět ředitelů farmaceutických společností bude stíháno za kartelové ceny
6. 4. 2006 Nezadržitelná expanze pojmu "Nicejská smlouva" v českém veřejném diskursu František  Schilla
6. 4. 2006 Afrika je víc než chudoba a beznaděj Robin  Ujfaluši
6. 4. 2006 Pozastaví EU schvalování dalších GMO? Miroslav  Šuta
6. 4. 2006 Nejde spíše o snahu životnímu prostředí v Praze škodit? Jaroslav  Štemberk
5. 4. 2006 Hon na čarodějnice na amerických univerzitách
6. 4. 2006 Čína a Velká Británie odstartují program stipendií pro vynikající studenty
6. 4. 2006 Evropská unie a tržní principy Luboš  Zálom
5. 4. 2006 Bobošíková nebude mlčet
5. 4. 2006 Amerika ve válce Oskar  Krejčí
5. 4. 2006 Smrt čeká v pořadí Filip  Rožánek
5. 4. 2006 Ryba, která vás vytáhne z letargie Jan  Klusáček
4. 4. 2006 Voda a vzduch, ale hlavně peníze ze zahraničí blízkého i vzdálenějšího Egon T. Lánský
5. 4. 2006 Zelený postmaterialismus jako hit sezóny Pavel  Pečínka
5. 4. 2006 Zelená neznalost nebo úmysl? Štěpán  Kotrba
5. 4. 2006 Spočítejme si, jak nám to po volbách spočítají Pavel  Viktorin
12. 2. 2006 Hospodaření OSBL za leden 2006
22. 11. 2003 Adresy redakce