Proč ale zase za všechno mohou pětatřicátníci? Nemůže si pan Vít jednou vybrat jinou menšinu? Proč mají být třeba kominíci nebo trpaslíci takto nepřípustně diskriminováni? 

Na podobné zjednodušení se opravdu už nedá odpovědět nic jiného než: houby s octem, pane Víte. O myšlenky a věk tu jde přece mnohem méně než o aktuální distribuci konformistů. Prostě se zase jednou více vyplácí držet se "napravo". Je sice pravda, že konzervativní myšlení je ze své podstaty méně tvořivé než myšlení liberální nebo levicové (všiml si toho už zakladatel sociologie vědění Karl Mannheim), ale tato skutečnost prakticky nic nevypovídá o středoevropských konformistech a jejich parazitickém vztahu k ideologiím. Pravolevé dělení  se tu rozhodně nekryje s rozlišením mezi konformisty a nonkonformisty. 

Milan Valach na mnoha místech svých textů tvrdí, že předrevoluční režim vůbec nebyl levicový, ale pravicově autoritářský. K jeho primárně politologické argumentaci by navíc bylo možno připisovat další a další doplňky ze sféry kultury: postoj normalizátorů k umělecké tvorbě, pěstování nacionálního sentimentu, xenofobie a antisemitismus v médiích atp. Je pravda, že značně sešlá budova reálsocialismu byla oproti dnešku vyšperkována tlachy o sociální soudržnosti a až dokonce se jim tak docela nezpronevěřila - ale to koneckonců také nemusí být konzervativcům cizí (přečtěte si prosím nějaký čerstvější projev Petra Nečase...).

Měl jsem to štěstí nebo smůlu, že jsem na přelomu 80. a 90. let zažil proměnu mnoha konformních členů Socialistického svazu mládeže ve stejně idiotsky konformní  Mladé konzervativce, potažmo členy ODS. Rozumějte mi: nešlo o ty funkcionáře SSM, kteří ještě před velikým listopadem zamkli dveře studentského klubu a nechali Mikiho Kučeru uvést alespoň nepovedený americký film podle romána Milana Kundery. Šlo o lidi, kteří by tehdy do takového klubu nešli ani za nic, dokud během "zlomové doby" nepochopili, že změna dresu může jejich starostlivě naplánovanou cestu vzhůru výrazně urychlit. O čtenáře jedné knihy a hlasatele jednoduchých brutálních "pravd" sociálního darwinismu.

V této souvislosti je úplně jedno, jestli se takové "poslední pravdy"  tváří jako pravicové nebo  levicové. Lidé, kteří v z hlediska Kohlbergovy typologie mravního vývoje ustrnuli ve fázi naivního instrumentálního hédonismu, vždy šli a vždy půjdou nejkratší cestou vzhůru - a to třeba přes mrtvoly. Kdo si myslí, že jde o nějaké specifikum mé generace, ať si prosím přečte Effenbergerovu studii Republiku a varlata, publikovanou sice na přelomu let 1990/1991, ale reflektující časy poválečné a normalizační.

Stejně jako Jan Čulík cítím silnou potřebu zastat se slušných příznivců pravicových názorů, s nimiž v mnoha ohledech zásadně nesouhlasím, ale o nichž vím, že mají velmi daleko k bezskrupulóznímu tahu na koryto a absolutní (ale utilitární!) poslušnosti k vůdci. Tím vším se však přinejmenším od dob Ernsta Röhma, ne-li již od časů Napoleona III., vyznačují všechna hnutí složená z lumpenproletářských povýšenců. Poslední, co tento typ lidí kdy zajímalo, je skutečnými konzervativci zdůrazňovaná středověká zásada "Noblesse oblige". Oni přece horko těžko vyšplhali na hřbety jiných, taktak že z nich teď nespadnou - a nikomu absolutně nic nedluží...

Řada mých přátel pravicových názorů, jichž si vážím, tvrdí, že Britské listy jsou "zaujaté", "nevyvážené" atp., ale nepovažují to za důvod k represi. Tito lidé mají dost vnitřní síly na to, aby snesli nesouhlas.

Ti, kteří bojují s myšlenkami pomocí zákazů, kriminálů a vražd, nejsou nutně pravičáky a nemusejí být ani fašisty. Jde prostě o zpanikařené konformisty, kteří se zčistajasna lekli, že by se jim jejich rektálně alpinistické snažení nakonec nemuselo vyplatit tak, jak si představovali.

No řekněte: copak TOHLE není dostatečný důvod k nepříčetnému vzteku?