4. 1. 2006
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
4. 1. 2006

Postskriptum k pětatřicátnické diskusi

Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí

"Novou střední třídu tak například nespojuje jednotná doktrína individualismu, nýbrž typický způsob, jak individualismus intuitivně chápou a prakticky realizují. Jde tedy spíše o jakési sdílené "kolektivní nevědomí" reprezentované v kulturních formách, jež ovšem nestmelují aktéry na výslovném třídním základě."

Radim Marada: Kultura protestu a politizace každodennosti. CDK, Brno 2003

Jsem pětatřicátníkem.  Přesto se necítím být primárním cílem hořekování pana Víta nad mou údajně ztracenou generací, stejně jako jsem se v minulosti nepovažoval za terč podobných výpadů Milana Valacha proti "Husákovým dětem". Teď se navíc v první fázi Vítovi postavili zejména ti, kdo cítí potřebu hájit vypjatý individualismus. K oné skupině jsem se rozhodně přiřadit nechtěl, proto reaguji až nyní. Následující poznámky se budou nejprve týkat Bímovy teze o dnešní "svobodě volby", poté oprávněnosti Vítovy a Valachovy "generační" interpretace individualismu hraničícího s asociálním chováním,  dále otázky, zda a nakolik lze tento jev označit jako typicky postkomunistický nebo dokonce český, a nakonec nadějí obou autorů na překonání tohoto individualismu, které jsou  spojovány s generací následující.

Uhodil do mě blesk. Čím jsem to zavinil?

Za domem, v němž jsem přihlášen k trvalému pobytu, leží okurkové pole. Jakmile úroda dozraje, přijedou ukrajinské dělnice. Ženy ve všední den stejně jako o víkendu celé hodiny leží na rameni "okurkového kombajnu" těsně nad řádkou a nepřetržitě sbírají zelený poklad. O pauze utíkají do sousední vsi nakoupit hranaté krabice s polárkovými dorty a dvoulitrové lahve s limonádou. Potřebu konají ve křoví a pokud prší, snaží se vtěsnat pod těch pár stromů, které Povodí Moravy dosud nepokácelo.  Zaměstnavatel nezajišťuje absolutně nic s výjimkou cesty vlečkou mezi polem a ubytovnou, kam si jezdí mafie pro výpalné.

Jsou to napomádovaní hoši s chladnýma očima, v jejichž Lexu nebo Alfě Romeo hlasitě vlastenecky vyřvává nějaký klon Vladimíra Vysockého. Daří se jim evidentně dobře a nevyhlížejí nikterak nervózně.

Také to je realita českého kapitalismu, který Jan Bím tak chválí a o němž tvrdí, že funguje podle pevných pravidel. Asi ano: mafie zcela otevřeně odírá zbídačené Ukrajinky, aniž by se jí v tom někdo snažil zabránit. A proč by také měl, že  - vždyť ty sedřené ženy na poli si samy vybraly, věděly přece, do čeho jdou. Mohly se přece nechat obrat mafií doma, ale z podstatně nižšího příjmového základu. Takže je vlastně vše v pořádku, ne?

Na rozdíl od zmíněných Ukrajinek jsme se já nebo pan Bím opravdu v 90. letech mohli do značné míry svobodně rozhodnout, čemu se budeme věnovat. Při pohledu zpět musím ale říci, že naše generace byla patrně poslední, která měla poměrně rovné startovní podmínky a navíc spoustu příležitostí - zejména ovšem pro ty, kdo neviděli žádný problém v jednání popsaném Ivanem Davidem. Dnes však již například náklady na vysokoškolské vzdělání ve srovnání s 90. lety (o 80. nemluvě) astronomicky vzrostly - často souběžně s poklesem kvality produktu, která je výsledkem zvyšování počtu studentů nade všechny přirozené meze. Tato situace činí vysokoškolský diplom pro některé sociální kategorie v podstatě nedosažitelným. A kdo nemá vzdělání, postrádá důležitý předpoklad k nalezení dobrého místa, pravděpodobně nebude schopen toto vzdělání dopřát svým dětem atd.

Vyznavači teorie svobodné volby samozřejmě budou tvrdit, že přece existuje možnost podstoupit jisté oběti a že jedna generace se může uskrovnit, aby té další umožnila vystoupit z bludného kruhu reprodukce chudoby. Taková námitka má ovšem jednu chybu: počítá s mezigenerační solidaritou, jejíž plody ještě naše generace bezostyšně sklízela (minulým režimem do omrzení omílaná fráze o studiu "za dělnické peníze" nepostrádá reálný základ), ale kterou nyní někteří mí vrstevníci napadají jako "komunistický přežitek". Lidé jako pan Bím se tváří, že vše, čeho dosáhli,  je výhradně jejich vlastní zásluha. Pak si budou ovšem muset stejně absolutním způsobem přičítat i odpovědnost za své neúspěchy. Z logiky extrémního individualismu není úniku a zničí-li auto pana Bíma rozlícený dav nebo živelní pohroma, měl by se důsledně tázat, čím to přivolal.

Ztracená generace? V jakém smyslu?

Potkal jsem je jednoho sobotního večera ve společných prostorách několika kanceláří neziskových organizací. Bývalý dobrovolník neziskovky a posléze ceněný fotograf, kterému se však letos brigádou v Británii nepodařilo shromáždit prostředky k pracovní cestě na Východ. Chystal se strávit předvánoční čas prodejem stromků v maringotce kdesi na severu Čech. Kampaňový koordinátor neziskovky, t.č. bez příjmů, zase bydlel v nevytápěné zahradní chatě a přišel se ohřát před cestou do Irska, kde doufá najít práci a strávit zimu. Oba mí vrstevníci, jen o málo mladší, třicítku pár let za sebou. Povězte jim, že 11.000,- korun prý nestačí ke slušnému živobytí - a velmi je pobavíte, protože jen málo jejich měsíčních příjmů  dosáhlo uvedené výše. Povězte jim, že patří ke generaci absolutních sobců, a pobavíte je ještě víc. Po léta pracovali v neziskovém sektoru, často přes čas a/nebo bezplatně, a jejich příjmy jim neumožnily vyřešit otázku bydlení, o založení rodiny už vůbec nemluvě. Abstraktní teoretizování o kolektivní psychice mé generace se ovšem neobtěžuje s prozkoumáváním jakýchsi zasutých enkláv, odkud lidé vyjdou do světel reflektorů opravdu málokdy.  A pokud přece jen ano, veřejnost jaksi automaticky předpokládá, že přítomnost v médiích souvisí s významnou výší finančních příjmů...

Můj spolužák z průmyslovky zrestituoval statek po dědečkovi a dnes je z něj jediný sedlák s internetem, kterého znám. Angažuje se v obecní politice a čas od času se mu podaří natočit krátký film podle vlastního scénáře. Jiný kamarád z "husákovské" generace je zase už léta nezištně činný v jedné menší politické straně, z čehož mu plynou vesměs pouze problémy a práce navíc - a takhle bych mohl ještě chvíli pokračovat.

Jistě, prezentuji tu velmi výběrovou osobní zkušenost, kterou nelze zobecnit. Já ale nechci dokázat, že má generace je taková nebo onaká. Jen se snažím zbavit tuto generaci jako celek role obětního kozla, na nějž lze naložit veškeré hříchy české společnosti od roku 1989. A k tomu mé osobní svědectví zcela postačuje.

Habitus narcisty - systémový požadavek pozdního kapitalismu

V úvodu citovaná Maradova práce obsahuje podkapitolu nazvanou "Narcismus a paralyzované občanství", kde autor referuje o studii Christophera Lasche The Culture of Narcissism, vydané prosím v roce 1979. Lasch již tehdy tvrdil, že typický příslušník nové střední třídy v pozdním kapitalismu (vzor individua napříč všemi třídami) se vyznačuje narcistickým charakterem.  "Narcistní libido se pak nechává vést na cestě za vlastním uspokojením všemi možnými druhy reklamy - ukájí se totiž spotřebou (výše bylo naznačeno, v jakém smyslu lze chápat coby spotřební zboží i sexuální partnery, aniž by přitom muselo jít o prostituci)", komentuje Lasche Marada. Pozdní kapitalismus pak vykládá jako společnost sice nezávislou na konkrétní ideologii, ale za to ukotvenou v kolektivně sdíleném nevědomém souboru dispozic, popisovaném Bourdieuovým pojmem habitus.  Postoje verbalizované panem Bímem a ostatními obránci českých "liberálních" pětatřicátníků tedy nijak výrazně nevybočují z toho, co bylo na Západě popsáno jako systémový požadavek v době, kdy tito lidé navštěvovali třetí třídu základní školy. Letmým nahlédnutím například do německého časopisu Publik Forum, vydávaného kritickými křesťany, lze snadno zjistit, že podobně jako u nás Vít, i v sousední zemi mnoho lidí varuje před oslabováním sociálního cítění. Nikdo však nemá potřebu ukázat na jednu konkrétní generaci a označit ji za viníka. Daleko spíše jsou kritizováni politici a kulturní průmysl - prostě ti, kdo univerzální narcistický habitus stvrzují a dodávají mu legitimitu. Samotný narcismus je pak představován coby prvek rozkládající společnost (rodinu, sociální skupiny), nikoli jako výsledek individuální "mravní zkaženosti". Češi ovšem rádi moralizují - a je přece mnohem jednodušší něco odsoudit, než to analyzovat.

Vstanou noví bojovníci?

Jestliže jeden písňový text skupiny Chinaski byl povýšen na výpověď o souborných vlastnostech mojí generace, pak mravokárci, kteří ho vzali vážně, jedním dechem dodávají, že ta další bude určitě mnohem lepší. Při vší úctě k pluralitě názorů si zde ovšem dovolím zcela zásadně nesouhlasit. Letité, početné a stále se opakující debaty v širokém prostředí nevládních neziskových organizací, potažmo i v prostředí anarchistickém, ukazují, že další generace je zatím až na výjimky mnohem méně ochotná vážně se angažovat pro něco, co překračuje úzce individuální zájem, než ti tolik zatracovaní pětatřicátníci. A nejde vůbec jen o to, že mladší lidé se prostě již nehodlají nechat po léta zaměstnávat za 8.000,- korun hrubého, přestože v neziskovém sektoru peněz valem ubývá.  Tito lidé se také dosti často vyznačují mentalitou zvnějšku řízeného člověka (D. Riesman) a hledají jen, kam se přidat. Jestliže v 90. letech měly české NGO snad až nadbytek výrazných osobností, které přicházely s vlastními nápady, měly originální názory, projevovaly iniciativu a organizační schopnosti, dnes je situace zcela opačná. Klipová a internetová generace je prostě navyklá nechat se bavit a okamžitě po kliknutí na ikonu vidět výsledek. Nikdo ji nepřesvědčí, že léta vrtat tlustou dubovou desku za účelem vyrobení drobné špehýrky je cíl, který stojí za to.

Existuje však ještě mnohem zásadnější rozdíl mezi mou generací a generací následující. My jsme učinili nesdělitelnou zkušenost, že obecné poměry se mohou jednoho dne zásadně změnit. Mladším tento prožitek chybí - a už proto se často projevují mnohem narcistněji/konformněji, než ve stejné životní etapě příslušníci mé "zkažené" generace.

                 
Obsah vydání       4. 1. 2006
4. 1. 2006 Zuzana Paroubková: "Nikdy jsem netvrdila, že ženy do politiky nepatří" Štěpán  Kotrba
4. 1. 2006 Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí Karel  Dolejší
3. 1. 2006 Napište do vězení Petru Partykovi! Benny  Rees
4. 1. 2006 Cizinci: výpisy, zápisy, průpisy, nadpisy a podpisy Milan  Daniel
3. 1. 2006 Američané zabili v Iráku rodinu civilistů
4. 1. 2006 Výzvědné služby tvrdí, že se Írán snaží zkonstruovat jadernou střelu
4. 1. 2006 Odhalení: budou v dnešních hlavních zprávách BBC World Štěpán  Kotrba
4. 1. 2006 Když tři dny vítr vál Zbyněk  Hejda
4. 1. 2006 V této demokracii smějí užívat svobody jen ti, co souhlasí
3. 1. 2006 Žánrový hybrid na obrazovce Jan  Čulík
4. 1. 2006 Udělejte to profesionálně
4. 1. 2006 Konec chirakismu: Pochybuje o tom ještě někdo? Josef  Brož
4. 1. 2006 Konec jednoho snu Josef  Vít
4. 1. 2006 Ministerstvo vnitra bude vyšetřovat "udělování víz za sex"
4. 1. 2006 Proč věřit v Boha -- opravdu, proč? Josef  Vít
4. 1. 2006 Vadí mi, že nám Igor Chaun vnucuje víru
4. 1. 2006 Schopnost věřit je genetická záležitost
2. 1. 2006 Time to examine the hidden history of 1989 Jan  Čulík
3. 1. 2006 Bushova vláda už nebude financovat znovuvýstavbu Iráku
3. 1. 2006 Svět se nedá vojensky ovládnout technologií
3. 1. 2006 Všechno je relativní Alex  Koenigsmark
3. 1. 2006 Konec chirakismu: Pochybuje o tom ještě někdo? Josef  Brož
30. 12. 2005 Ohlédnutí za Johannem Sebastianem Bachem v BBC Jan  Čulík
3. 1. 2006 Putování neznámým Acehem
2. 1. 2006 Americká hospodářská krize, která ohrožuje svět
2. 1. 2006 Ne Steigerwald, ale Koenigsmark Alex  Koenigsmark
3. 1. 2006 644 milionů Filip  Sklenář
3. 1. 2006 Proč věřit v Boha? Igor  Chaun
3. 1. 2006 Na Západe je Východ (z núdze) I.
2. 1. 2006 Hospodaření OSBL za prosinec 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Demokratická revoluce? Utajená historie devadesátých let RSS 2.0      Historie >
4. 1. 2006 Udělejte to profesionálně   
4. 1. 2006 V této demokracii smějí užívat svobody jen ti, co souhlasí   
4. 1. 2006 Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí Karel  Dolejší
3. 1. 2006 Perzekuce před listopadem a po něm: Jeden malý rozdíl Pavel  Urban
2. 1. 2006 Pár sametových příběhů Štěpán  Kotrba
2. 1. 2006 Time to examine the hidden history of 1989 Jan  Čulík
2. 1. 2006 Taktéž jsem se stal terčem diskriminace a "obětním beránkem" zvůle zákonodárců Miloslav  Veselák
31. 12. 2005 Autoři by se měli vyhýbat všeobecným neadresným útokům   
31. 12. 2005 Zmačkané obaly Tomáš  Krček
31. 12. 2005 Jak to bylo s tím západním rájem? František  Hájek
31. 12. 2005 Revoluce 1989: Kdo vyhrál?   
30. 12. 2005 Příběhy opravdových lidí Milan  Daniel
29. 12. 2005 Chirurg, kterého vyhodili čeští demokratičtí revolucionáři... Miroslav  Polreich
29. 12. 2005 Zahleděni do sebe, nevidíme potřeby potřebných Miloslav "Kraken" Junek
29. 12. 2005 V době "vlády KSČ" se skutečně stávkovalo Stanislav A. Hošek

Mají pětatřicátníci v Česku dnes zhoubný vliv? RSS 2.0      Historie >
4. 1. 2006 Vinu nesou ti, kdo narcistický habitus vytvářejí Karel  Dolejší
2. 1. 2006 Pětatřicátníci, hoši jako květ, na vás bylo vždycky radost pohledět.... Josef  Vít
2. 1. 2006 Vadí, nevadí Luděk  Rozehnal
31. 12. 2005 Jak to bylo s tím západním rájem? František  Hájek
31. 12. 2005 Zmačkané obaly Tomáš  Krček
30. 12. 2005 Flexibilita potřetí Jan  Holík
30. 12. 2005 Pohled (post)Husákova dítěte Lubomír  Novotný
30. 12. 2005 Ještě jednou pětatřicátníci Josef  Vít
30. 12. 2005 Opět jen střet generací Josef  Provazník
30. 12. 2005 Generace, argumenty a analýzy Martin  Brezina
30. 12. 2005 Kapitalismus je boj "Jana  Veselá"
30. 12. 2005 Ne, o střet generací se nejedná! Jiří  Patermann
30. 12. 2005 Pětatřicátníci a ti starší... Boris  Cvek
29. 12. 2005 Zahleděni do sebe, nevidíme potřeby potřebných Miloslav "Kraken" Junek
29. 12. 2005 Flexibilita není všechno