Nikoliv, člověk je tvorem sociálním, společenským, který ale dává přednost zvolit si sám okruh potřebných osob a hodnotit ho podle svých kritérií. Nikdo soudný nebude odmítat podporu lidí, kteří se přechodně ocitli v nouzi následkem nepříznivých okolností a kteří se snaží svou situaci řešit. Nikdo soudný nebude odmítat podporovat handicapované. Když nasloucháte lidem, kteří si stěžují na výši daní, velmi často zaslechnete stesky a výhrady na "podporu povalečům" nebo nezodpovědným lidem; na pomoc člověku postiženému nějakou katastrofou nikdy, naopak, opět valná většina lidí považuje podporu jim poskytovanou za nízkou a řada z nich se to snaží napravit.

Symptomem dnešní doby je pokles, či snad přímo ztráta zodpovědnosti. Stále si namlouváme, že svůj osud nejsme schopni příliš ovlivnit -- že za nás rozhodují jacísi "ONI", že za naše nectnosti může imaginární "prostředí" nebo dokonce "společnost". Velmi útěšný pohled, který nás naplňuje uspokojením a zbavuje frustrace.

V sociální oblasti se na straně "plátců" takový trend projevuje názorem, že při stávajícím odvodu cca 30-45% příjmů do státní pokladny se není třeba o druhé starat, že jim "stát pomůže".

Upřímně řečeno, nelze se takovému přístupu divit, nejde o malé částky. Na straně "příjemců" se naproti tomu setkáváme s názorem "jsem zde a starejte se o mě, živte mě, mám na to nárok, jsem potřebný". Zamyšlení nad etymologií slova "potřebný", které v jiném svém významu znamená "mající účel", "užitečný", je téma na samostatný článek.

Uvedenými dvěma cestami -- vytvořením nedůvěry v účinnost a adresnost pomoci na straně jedné a omezením disponibilních prostředků jednotlivců na straně druhé diskredituje dnešní "sociální stát" význam slov sociální nebo solidarita. A to poměrně úspěšně -- procento občanů, kteří přispívají na charitu, od rozmachu "welfare" států setrvale klesá. Nabízí se otázka, proč levicoví politici, kteří se zaklínají blahem těch méně úspěšných, chtějí dobrovolnou solidaritu a soudržnost omezovat. Nechť se případný čtenář nad jejich motivy zamyslí a odpoví si sám.

Kde je tedy jádro problému? Nikoliv v celkové výši prostředků na podporu druhým, ale v jejich rozdělení, které -- právem -- vnímají lidé jako nespravedlivé. Stávající státní systém skutečně vytváří prostředí přímo nahrávající jeho zneužívání. Jednotlivec, který platí daně, nemůže žádným způsobem ovlivnit, kde jeho peníze skončí. Kritéria "potřebnosti" se vytvářejí kdesi daleko v centru a nelze je přizpůsobit místním podmínkám.

V praxi by zřejmě bylo nutné přechodně zavést nějaký minimální odvod (například v dnešní výši) -- než si lidé odvyklí dobrovolné pomoci druhým zvyknou na to, že blaho jejich bližních leží v jejich vlastních rukou.

Řešením stávající neuspokojivé situace není ani další zvyšování nuceně přerozdělovaných prostředků, které akceleruje výše popsaný neblahý trend a vyvolá další animozitu mezi lidmi, ani snaha bezmyšlenkovitě snížit celkovou výši solidární výpomoci, kterou kritici mylně vyčítají pravicovým stranám.

Řešením je posílit na obou stranách zodpovědnost. Vraťme solidaritu zpět tam, kam patří. Jednotlivým lidem, neziskovým organizacím a obcím. Ale nepleťme si prosím individualismus (snahu akcentovat svobodu a svébytnost jedince, na které je založen liberalismus) a egoismus (snahu upřednostňovat sebe na úkor druhých). Jsou to dvě naprosto odlišné věci.