U Nietzscheho tvrzení, že po pivu se hloupne, dlouho nezůstanu - strach zabíjí myšlení mnohem dokonaleji, a tak se raději smiřme s tím, že chmelový elixír u nás tradičně považují za účinný zdroj odvahy. Jinou věcí však je nepochybný fakt, že v hospodské debatě prakticky nelze udržet nit. Témata všeho druhu se nakonec zcela "demokraticky" navzájem semelou do homogenity výkalu a kdyby hrom bil, nesoustředěnost spolustolovníkům nevymluvíte.

Scéna hospodské debaty se tedy skvěle hodí k zábavné prezentaci dojmologie, která při žádném manévru v blízkosti vážného problému nepostrádá operační volnost. Kdo uteče, vyhraje. Přitom právě otázka, co je dosažením přirozené hranice určitého hlediska a co už pouhou, třeba i účelovou nedůsledností a odbíháním od nepohodlného, by byla klíčovým tématem opravdu vážné debaty. Ale ovšem že až někde mimo krčmu...

Podle Koenigsmarkova přesvědčení je nejspíše autor "tzv. komentářů" člověkem, který ze sloního chlupu uhaduje celého slona - dospívá k dalekosáhlým závěrům, které se opírají pouze o povrchní znalost problému. Žánr komentáře prý také umožňuje nabubřele demonstrovat zásadovost, která pak ve skutečném životě havaruje. V Koenigsmarkově příběhu jeden novinář napsal komentář oslavující statečné Poláky, druhý se však k obdivu k Polákům přihlásil přímo na Rhodosu - pardon - v nálevně. Přitom se jedná o tutéž osobu, která nakonec není schopna ani proplížit se na WC a zavolat na skinheady policii. I kdyby nás přitom Koenigsmark nepřivedl k Pekařovi a Heydrichovi, poselství by bylo zřetelné: nesnaž se močit proti větru, nevyplácí se to. Vždyť i ti fanfaróni ze Solidarity měli vlastně štěstí, že kágébák Jaruzelski měl dost rozumu a zabránil svým vojenským převratem nejhoršímu. Nikdo jistě nepochybuje, že to svatý Wojciech udělal z těch nejušlechtilejších důvodů, nikoli kvůli získání vlastní neomezené moci v zemi, která ho vůbec nezajímala. Ale pokud pan Koenigsmark pocestuje náhodou do Katowic, svůj názor, že převrat provedený místním Pinochetem na veliký rozdíl od případné ruské invaze proběhl "bez té krve", by pozůstalým po postřílených hornících raději opakovat neměl. 

Stranou hospodsky rozptýlené úvahy páně Koenigsmarka ovšem především zůstaly jiné příklady než ten polský. Namátkou můžu jmenovat Finsko, Jugoslávii, do jisté míry i Rumunsko v roce 1968. To jsou totiž země, kam východní impérium také hodlalo strčit svůj hladový rypák, ale po porovnání  možných zisků a ztrát se zase hezky stáhlo. Je ovšem pravda, že Finové v roce 1945 měli trošku lepší generály než Poláci v devětatřicátém a uměli využít výhod místního terénu. Totéž asi platí i o Jugoslávcích - ačkoli hodnotit Rumuny si rozhodně netroufám. Ale tyto skutečnosti zde nejsou podstatné. Důležitá je vůle vzdorovat úsilí nalézt způsob, jak maximalizovat svou šanci na úspěšný odpor.

Koenigsmark nás ústy Pekaře vyzývá k opatrnosti a střízlivosti. Střízlivost byla ovšem vlastností ceněnou již od starověku. Tehdy se jí antičtí řečtí vojáci lišili od zuřících šlechticů, považujících se za polobohy, avšak neschopných vzájemné koordinace. A Římané si střízlivosti rozhodně necenili méně než Řekové, spíše naopak. Přesto však současně vycházeli z názoru, že útoku je třeba rozhodně čelit už na počátku. V opačném případě se totiž hned s prvním ústupem vůle k odporu rozpadne a brzy následuje ústup další, až do hořkého konce. Při pohledu na protektorátní i poválečné dějiny Čechů sotva obstojí tvrzení, že se Římané pletli. A nepletl se ani Heydrich, bohužel: "ohební" Češi si během divokého odsunu plně odreagovali zlost a hanbu z kolaborace na svědcích svého protektorátního ponížení.  

Ale to už je téma málo zábavné a do hospody se opravdu vůbec nehodí.