Lidstvo má nevyčerpatelný myšlenkový potenciál a celé jeho dějiny dokazují, že je schopné být v časech krize velice tvůrčí. Je totiž pravděpodobné, že právě globální oteplování a smrtící hrozba závažných klimatických změn přispějí k urychlenému nalezení úplně nových způsobů získávání energie, které již nebudou ohrožovat životní prostředí. Bude to pouze otázka času, než někdo přijde s nějakým naprosto převratným a dostatečně jednoduchým vynálezem, jehož využití bude přístupné i těm nejchudším národům. A není vůbec vyloučeno, že takový dobrý nápad přijde právě z této části světa.

Mezitím je však třeba zajistit pokrytí poptávky energie z co nejčistších a pokud možno obnovitelných zdrojů. Musíme se pokusit zabránit prudkému zhoršení průběhu klimatických změn, které nás tak jako tak v blízké budoucnosti neminou. Část těchto změn je již z minulosti vepsána do systému díky jeho velké setrvačnosti, ale pořád ještě máme naději, že se nám je podaří zmírnit. Dosáhneme toho však jedině v případě, že co nejrychleji a radikálním způsobem snížíme globální objem emisí skleníkových plynů.

Řekněme si už konečně na rovinu, že jiná, méně radikální řešení (viz Kjótský protokol nebo v USA připravovaný zákon o emisích Cain/Liebermann) budou vzhledem ke svému směšně malému dopadu neúčinná, protože potřeba snížení emisí bude ve skutečnosti řádově desetkrát vyšší! Je zde dokonce i velké nebezpečí, že bychom se těmito kosmetickými zásahy mohli nechat ukolébat k nečinnosti a zmeškat poslední startovací okno k záchraně naší civilizace.

Výše zmíněné dohody je třeba považovat nikoliv za vrchol, ale jen za pouhé první krůčky ke skutečně významným opatřením na globální úrovni. Když se však rozhlédneme po mainstreamových médiích (nejen českých), vidíme, že často vůbec nepochopila dopad posledních vědeckých závěrů a ustrnula v blahém pocitu, že vstupem Kjótského protokolu v platnost jsme všichni za vodou. Většina novinářů (nejen u nás) nemá ani základní znalosti o klimatologii a energetické problematice, ale vzhledem k tomu že je nyní módní o těchto věcech psát, tak bezostyšně publikují zavádějící články plné nesmyslů a nesprávných údajů. Ve čtenářích pak buď vzbudí falešný pocit bezpečí, nebo je vyděsí malováním katastrofických scénářů a la Hollywood, ale v žádném případě jim neposkytnou objektivní a správné informace, na jejichž základě by si čtenář mohl udělat nezávislý úsudek.

Je smutnou skutečností, že v posledním desetiletí strmě poklesla důvěryhodnost mainstreamových médií v západním světě (v ČR nemohla poklesnout, protože nikdy žádná nebyla). Důkazem je třeba způsob, jak ostudně tato média informovala o válce v Iráku, takže nyní jim už jejich čtenáři nevěří, ani když náhodou publikují článek o klimatu, který je faktograficky podložený. Není pak divu, že veřejnost je značně zmatená a dost dobře neví, co si má o celém tomto povyku myslet.

Nejhorší však je, že mlčí ti, kteří by se měli k tomuto problému jasně vyjádřit jako první a převzít odpovědnost za jeho řešení. Samozřejmě, že mluvím o politicích! Vždyť většina nejen našich, ale i světových politiků (vyjímám Tonyho Blaira a smekám před ním klobouk, ačkoliv k němu jinak necítím žádné sympatie) svým arogantním nezájmem o problematiku klimatických změn jen dokazuje, že v přístupu k této tematice u nich převažuje tzv. wishful thinking (braní našich tužeb za realitu a zavírání očí před skutečnými fakty) a že politická scéna je naprosto bezradná.

V soukromí sice tito lidé většinou docela dobře chápou, jak je globální oteplování nebezpečné, ale nedokáží již toto poznání přenést do praktického politického života. Politici západního světa prostě nevědí jak skloubit ekonomické teorie, o něž se opírá jejich politické paradigma, s novou realitou představovanou světem, který účinně bojuje proti klimatickým změnám.

Kjótský protokol možná získá svou historickou důležitost nejen tím, že se stal prvním krokem k řešení hrozby klimatických změn, ale i tím že systém obchodování s emisemi, jež zavedl, bude motorem ekonomických změn, které nakonec nebudou moci ignorovat ani politici. Rozvinutým zemím, které odmítly připojit se k protokolu (např. USA a Austrálie), tak bude hrozit, že zameškají vývoj průmyslu směrem k novým technologiím účinného využívání energie a její výroby z obnovitelných zdrojů, protože k tomuto posunu nebudou zpočátku ekonomicky nuceny.

Další velké nebezpečí pak hrozí společnostem, které v těchto zemích sídlí, protože budou mít problémy s působením svých odboček tam, kde je již systém obchodování s emisemi zavedený, a budou značně prodělávat kvůli tomu, že se jej nemohou také zúčastnit. V podstatě se dá očekávat, že nejen z dlouhodobého, ale již ze střednědobého hlediska dojde ke snížení zisků dotyčných firem (často velkých), a tím i k ohrožení ekonomické prosperity těchto zemí. Paradoxně pak dojde k tomu, že nepřistoupením k mezinárodnímu úsilí o snížení emisí skleníkových plynů tyto státy dosáhnou právě toho, co jim posloužilo jako záminka k odmítnutí systému emisí - a to, že jejich ekonomiky budou silně poškozeny a na světových trzích ztratí svoji konkurenceschopnost.

Rozvojové země jako Indie a Čína se sice k podpisu protokolu připojily, ale zůstaly bez podstatných závazků snížení emisí, což je velká škoda vzhledem k tomu, že díky svému rychlému ekonomickému růstu a stoupající spotřebě energie se brzy stanou významnými producenty skleníkových plynů. Na rozdíl od USA, jejichž prezident stále s oblibou tvrdí, že žádné globální oteplování způsobené člověkem neexistuje, si však tyto země již začaly uvědomovat hrozbu klimatických změn a s nebývalou rychlostí a pružností mění své zaběhané zvyklosti.

Čína, která se k ekologii vždy stavěla víceméně lhostejně a upřednostňovala průmysl, nyní zavedla nová opatření na ochranu životního prostředí, která jsou daleko přísnější než třeba v USA. Tento přístup ze strany jinak nepružného kolosu však nemůže překvapit, protože je již jasné, že v prvních desetiletích postihnou klimatické změny především regióny, v nichž se tyto rozvojové země rozkládají. To bohužel asi také vysvětluje zdánlivý klid evropských a amerických politiků, kteří si ve svém sobectví říkají, že do té doby než dojde ke katastrofickým následkům pro jejich vlastní země, určitě se přijde na nějaký zázračný protilék.

Politici jsou lidé zvyklí uvažovat v horizontu těch několika let, které představují délku volebního období, ale jen málokteří jsou schopni skutečné vize na desetiletí dopředu. Ve svém krátkozrakém uvažování nejsou schopni pochopit problém setrvačnosti klimatického systému Země a nedochází jim, že pokud nezačnou jednat nyní, tak později již ani nedostanou šanci pokusit se o záchranu. Bude prostě již pozdě! O zvýšení teplot a tím i destabilizaci klimatu, k nimž dojde za pár desítek let, rozhodujeme právě teď a náprava bude čím dál tím nejistější a finančně náročnější, čím déle budeme otálet s jejím zahájením.

Jak říká přední britský publicista Monbiot, popírání globálního oteplování je poháněno takřka náboženskou vírou v ekonomiku nekonečného růstu. Je na něm založená moderní ekonomická teorie, která předpokládá, že nerostné bohatství naše Země je nekonečné a stejně tak nekonečná je i schopnost Země vyrovnávat se se znečištěním, jež lidstvo produkuje. Přece každému trochu inteligentnímu člověku musí dojít, že v materiálně konečném světě není možný nekonečný materiální růst! A jelikož z historie víme, že nová náboženství mívají ve zvyku stavět své chrámy na místě těch předchozích, mohlo by se stát, že brzy vznikne úplně nová globální ekonomická koncepce založená podobně jako ta předchozí na růstu, ale již s jinými kvalitativními kritérii. Je totiž možné, že nová ekonomika růstu bude nadále založená nikoliv na růstu materiálním, ale kulturním a duchovním, a kýženou cílovou hodnotou se stane dobrá kvalita života (včetně hladce fungujících služeb a přijatelného životního prostředí) a nikoliv dosažení nicneříkajících ekonomických indikátorů konzumní společnosti, které s kvalitou života většiny lidí nemají nic společného.

Je třeba začít jednat teď a důkazem nám budiž třeba i to, že pokud dojde k výstavbě celkem 850 nových uhelných elektráren, s nimiž se v blízké době počítá v USA, Číně a Indii, pak objem CO₂ produkovaný jen těmito novými elektrárnami bude pětkrát vyšší než úspory emisí generované Kjótským protokolem. Takže je snad nad slunce jasné, že Kjótský protokol je skutečně jen pouhým začátkem, a bude třeba co nejrychleji přejít k účinnějším opatřením.