A přitom se ukazovalo, že je to nárůdek víc než životaschopný. Právě v Egyptě, v cizí zemi, se naplno začalo ukazovat - ten Hlas co sliboval - budete plodit potomky, budete se množit - až z vás bude uznávaný národ - ten Hlas nemluvil do prázdna. Po několika generacích už před sebou nemáme jen rodinný klan - ale celý národ. Izrael se plodil a množil - a začal naplňovat egyptskou zemi. Vyvolený, požehnaný lid se zviditelnil - a právě v té chvíli začal být na obtíž.

To už nastoupil jiný farao, kterého ve škole na faraóna nic o Josefovi neučili. Objel si zemi - a zjistil, že se mezi jeho poddanými vyskytuje také velká skupina podivných kočovníků. Neživí se pěstováním obilí, nebydlí v domech, kočují, nesdílejí pověstnou a vyspělou egyptskou kulturu. Mluví jiným jazykem, chodí zarostlí - a rozrůstají se jak houby po dešti. A takové nespolehlivé a podezřelé živly je potřeba dostat pod kontrolu.

Rozhodně je s tím divným lidem potřeba naložit tak, aby se dál NEMNOŽIL. A NEVYŠEL z Egypta - totiž MICRAJIMU. Král Egypta dává teď za pravdu tomu, jak jeho jméno zní v biblické mateřštině - v řeči Hebrejů.

MICRAJIM - znamená místo sevření, úzkosti - místo, kde se nedá žít.

Synové Izraele to najednou prožívají čím dál citelněji. Královské nařízení má svobodomyslné, toulavé pastevce násilím zkrotit - nucenými pracemi v cihelnách - k nimž jsou poháněni stále surověji. Poté se král snaží spoutat tu jejich nespoutatelnou plodnost - a přikáže vybíjet jejich novorozeňata. Už tehdy to znali - nelidská moc, nelidský režim - jde vždycky dřív či později po dětech. Protože vzít děti - to znamená vzít budoucnost.

Když to probíhá jako teroristický čin - běhá nám z toho mráz po zádech

Když to probíhá jako státem zaštítěné násilí - ve velkém počtu a dlouho - už to tolik nepobuřuje...

Sotva o tom tehdy egyptské noviny psaly jako o hrůzném vraždění nevinných dětí. Spíš možná referovaly, že se díky skvělému faraónovu plánu ti nepoddajní Hebrejci konečně začali asimilovat...

Čteme tenhle příběh nedlouho po teroristickém útoku na školu a děti v Beslanu. Ten útok a jeho oběti vzbudil velkou hrůzu i soucit s oběťmi - a je to naprosto v pořádku. Útok, který cílí na děti, je vpravdě nelidský - a bolest těch, kteří přišli o děti a blízké, je nesmírná a těžko ji utěšit.

Ale když ruská vojska likvidovala v Čečně školy - taky občas i s žáky, zdaleka to tak velkou vlnu pobouření nezdvihlo.

A nebo když teď v Súdánském Dárfúru už několik měsíců probíhá genocida, jejíž oběťmi jsou také děti - trvalo dlouho než se vůbec sešla Rada bezpečnosti, aby se poradila, zda jde o genocidu (plošné zabíjení a vraždění), nebo ne.

Je to zvláštní, jak má v násilnostech a jejich organizování prsty stát, jakmile je násilí - i na dětech - shůry posvěcené, jako by bylo méně oprávněné se proti tomu ozvat či co.

Bible si ovšem stát a moc, která ZBOŽŠŤUJE SVOJE ROZHODNUTÍ - bere na mušku nejdřív ze všeho. Často stojí na straně všelijakých podezřelých živlů a asociálů - jako byli v Egyptě vnímáni Izraelci - a jejich údělem poměřuje společnost.

A tak bible neobdivuje vyspělost stavitelů pyramid - ale narozdíl od našich dějepisů vypráví o Egyptě jako o zemi, kde se nedá žít - kde Izraelec, Boží člověk, Boží lid, nemůže dýchat - a svírá ho čím dál surovější otroctví - a státem organizované vraždění dětí.

TAKOVÉHLE POMĚRY OBVYKLE VZBUDÍ BEZNADĚJ NEBO NEPŘÍČETNOU NENÁVIST...

Ale příběh dosvědčuje, že státně organizovanému násilí lze vzdorovat ještě i jinak: tak, jak se mu postavily dvě obyčejné ženy, Šifra a Púa. Typická biblická historka - kdy velikého zbožštělého potentáta, faraóna, Syna nebes - přelstí dvě obyčejné ženské. Proto nám také, narozdíl od toho faraóna, zachovává biblické vyprávění jejich jména - Šifra a Pua. Protože faraónští potentáti, ti jsou jeden jako druhý, jestli XIV nebo XVI, na tom nesejde - stejně je jeden za 18 a druhý bez 2 za 20. Kdežto Šifra a Púa, těmi se stojí zabývat - to napovídají už jejich jména: KRÁSNÁ a JASNÁ.

Vůbec to tedy nemusely být důchodkyně, ale třebas čerstvé absolventky porodnického kurzu. A především - krásné je to, že je jim JASNÉ - co mají dělat - neposlouchat faraona - ale Boha. Neposlouchat nařízení které usmrcuje bezbranné - byť by mělo váhu faraónského rozkazu - ale poslouchat Boha - který stojí na straně bezbranných a zabíjených. "Bály se Boha" - zdůrazní vypravěč - a nám může být jasné - že bázeň před Hospodinem je cosi úžasného a nádherného - neboť poslušnost Boha chrání život - a najde řešení i v temné a beznadějné situaci.

Když se bojíš Boha, nedáš si už totiž nahnat strach od lidí. Nedáš si namluvit, že malí či velcí faraóni vládnou světem a dějinami - a že nezbývá než sklapnout, držet ústa a krok a poslouchat jejich smrtící rozkazy. Jistě, že by člověk už strach neprožíval - ale nenechá se jím opanovat. Ví, že má cenu s ním zápasit.

A tak se o se Šifře a Púe vypráví, že se nezalekly faraónských nařízení, ale "živých nechávaly pacholíků..." jak říká kralický překlad.

Do cesty smrtícímu rozkazu se postavila bázeň před Bohem. Víra, která ví, že lépe jest poslouchat Boha než lidí. A jestliže se Izrael neocitl na pokraji vyhlazení, vděčí za to věrnosti a bázni Šifry a Púy.

Jejich zbožná sabotáž se samozřejmě dlouho neutají. Farao si je zanedlouho předvolá - aby byl (on - nejvyšší a nejmocnější) přelstěn.

Jak to že nekonáte, jak jsem rozkázal? - táže se, jak nejpřísněji umí - a ty dvě odpovídají - víš pane, u Hebrejek to není tak jako u vás. Jejich matky, to je divoká krev, jsou daleko vitálnější než spořádané Egypťanky. Než k porodu přiběhneme, dítě už je na světě - a to se už žádná nehoda nakamuflovat nedá. A jestli se ti to nezdá?... Nezlob se, pane, ale jako mužský zas do těchhle věcí moc nevidíš...

A Bůh jim požehnal. Aby bylo jim i nám zřejmé, že tohle byl čin a řeč víry. Řeč víry, kterou člověk osvědčí tam, kde stojí osaměle, bez záštity mocných - ale v bázni Boží.

I lstivě mluví víra - když jde o to vykolejit smrtonosné plány pozemských faraónů a uhájit prostor pro život. Pro ty, co se sami bránit nemohou.

Takové víře Bůh žehná - aby se stala inspirací - krásným následováníhodným příkladem - a zářivým světlem, které prozáří právě ty temnoty a bezvýchodnosti, které nastrojí lidští faraónové.

Amen

Autor je farářem ČCE v Benešově u Prahy