Porevoluční porod politiků nedopadl dobře, narodili se předčasně s mnoha chorobami a částečnou sterilitou mozkové kůry -- některým chybělo a chybí srdce, zato jim chutná a zadělávají si na zápis do památníků -- konečně otrava zmizel v nenávratnu. Kdo by mluvil o chlebu, má-li ho dostatek? Taková zbytečnost!

Film komunikuje díky komerci, sponzorským darům a hlavně našemu vynálezu, že lze skákat od romantických výkalů pitomosti a je k tomu třeba obsazovat herce na plátně dostatečně ošklivé, odporné, s hereckou výbavou ochotníka v Horní dolní, přes týden pracujícího v místních jatkách. A čemu se divit, když jeden z předních bossů tisku pravil, že film není umění, ale jde jen o prachy. A přesto, film byl, je a bude uměním -- bude jen muset trpělivě čekat, až se narodí skuteční tvůrci a vystřídají party amatérských nájezdníků, podporovaných zhusta kritiky, plazících se za všech režimů u stolů, ze kterých padají drobty poslušným. Komunikativní jazyk je v tomto případě silně omezen na slova: peníze, podpora, strejček a tvůrci se sdružují do loupeživých oddílů předem dané marnosti, aby vysáli potřebný peníz na stvoření dalšího díla zbytečnosti.

Malíř trpajzlík komunikuje za tichého souhlasu většiny jen proto, že ostatní, zdá se, mají máslo na hlavě a malíř trpajzlík může dokázat, jak a kterak komunikovali s předešlou honorací, neboť kdo tak nečinil, žil v bídě a ústrku a nedočkal se ani později jakéhosi, byť i malého uznání. Doba přeje dravým a zdravým. Je třeba ostatní rozcupovat, zašlapat, vymýtit z malého paloučku, kde popásati se není dáno všem slimejšům.

William Tempe tvrdí a má pravdu, že žádné zvláštní odhalení není možné, jestliže celé samo naše bytí není nástrojem tohoto odhalení. Mystické osvícení, tajné zóny mozku se spící kapacitou nebývalých možností, to všechno je prozatím zahalený komunikativní jazyk, čekající snad na příznivou budoucnost.

Maketa vesmíru v našem myšlení, básnická nebo náboženská svědectví nadřazená stavu bdění, by se měla stát předmětem vědeckého výzkumu. Možná by se našla ideální cesta pro komunikativní jazyk v umění a kultuře -- i když se domnívám, že v kultuře by se to snad mohlo zdařit, ale umění, pokud by tento jazyk našlo, bude ohroženo jako nikdy před tím. Umění nesnášelo a nemělo by snášet dnes ani zítra jakoukoli škatulku -- v různosti, nepochopení, pokoře a touze dobrat se blíž ke hvězdám cosi vzniklo, jen se toho bohužel chopili kupčíci, šmelináři, vykladači a strážci čistot, hulváti v rounu kritiků, školitelé a učitelé a podučitelé -- armáda vyškolených nactiutrhačů a škodících jedinců z planety Zmar. Budou pochopitelně podporovat záhubu všeho nového a nepochopitelného, nakonec přece žvýkají žvanec podstrčený jim těmi, kteří o žádnou komunikační příležitost nestojí.

Napadá mě, že příští revoluce by mohly být psychologické, aby nedocházelo k jejich využití špatnými směry s přízemními cíli -- lidmi povrchními, nadutými a představujícími si, že pohnuli o dva milimetry světem, i když stále stojíme na místě a celé úsilí se zvrhlo v závod co nejrychleji popadnout nějaký majetek, zalézt do jeskyně, konzumovat vydobyté a občas krkat nemoudrá slova o ničem a pro nikoho, ale vytváří dojem, že nabízí komunikativní jazyk. "Já pán ty pán" neplatí, "Já mám, ty nemáš", to je, oč tu běží ... nic nového pod sluncem, nic nového v této zemi, kde komunikativní jazyk nepostrádá rozdělování, nařizování a obsahuje i urážky, někdy dokonce urválkovsky prokurátorské odhalení a nabádání k nesnášenlivosti.

Nežijeme pouze chlebem, ale dosud jsme ho nedokázali dát všem. Většina lidí má raději obrazy než reálná fakta. Jaké jsou meze lidského stroje?

Hmotný svět nás nepozorovaně hubí. Biologická mystika naordinována chlapci z nordické rasy zdárně funguje -- naposledy nás o tom mohly přesvědčit fotografie zástupců všedemokratického kapitalismu, jak zacházejí s vězni. Kde je umění a kde kultura, aby se ozvaly? V rukou strážců kultury, pasivních hloupých dědků, nedouků -- a napadlo mě, že všechny ty modrý punčochy vedený spisovatelkami, filmařkami (úrovně nevalné) jistě touží vodit nás muže na řemínku, nadělat z nás poslušné psy, to by mohla zodpovědět generálka Amazonka z americké armády prodchnuté lidumily a čestnými osobami. Jen nesmíte být na druhé straně barikády. A zase, ta lidská práva, výsměch, když práva určuje obr a trpaslíci tančí v opojení, že se jednou stanou obry. Umění i kultura mlčí, v tomto případě jim chybí jazyk -- je vytržen nebo umlčen drogou zvanou klid a bohatství.

Genius je často nestálý a protispolečenský. Jedni popírají všechno neobyčejné a druzí překračují rozum a upadají do magie. Složitostí přibývá a jazyk komunikativní je ve finále pouhým přáním romantické menšiny ve vlčím světě.

Práce musí být organizována, a to může být jen v případě člověkem, který zná její problémy a cíle, protože sám někdy podobnou organizovanou prací prošel.

Naše skutečné vědomí může být, a často, je naprosto nepřítomné ve všem, co děláme, myslíme, chceme, ovlivňujeme, představujeme si, polosníme, chceme předat dál, jako naše jisté poznané poselství, absolutní poznání však neexistuje.

Mutace lidského rodu se tiše dere na povrch, v laboratořích vědí své, ale chybí zřejmě odvaha jít s pravdou tzv. na trhu. Člověk už není absolutní hodnota, nikdy ani nebyl, je součást matky přírody a chová se nadřazeně, hloupě ... a není to přesné, člověk se nechová hloupě, člověk je prokazatelně hloupý, protože ohrožuje svůj druh a absence rozhýbat spící a větší část mozku je mu odepřena.

Blíží se doba, kdy bude duch mas upoután velkými mýty, ale spisovatelé budou nadále psát svoje malé historky, budou klamat nadále lidi falešnými fakty, místo aby jim vykládali skutečné fikce. Básníci se zahlcují slovy, zajímají se o formy, ale obsahově vytváří plytké bublaniny upečené nedokonalým tvorem -- veršotepcem, který touží zakódovat poselství do výkřiku všeplatnému pro lidstvo -- sám však vyrostl v nuzných poměrech demokratického guláše. Vytvoření biologické mystiky mělo za následek nesnášenlivost, ale bylo podpořeno také uměním -- umění je z tohoto hlediska prodejné, jako všechno na tomto světě včetně náboženských ideálů.

Žijeme v epoše intelektuální neplodnosti -- žijeme slyšinami a vyčteninami, kompilujeme zvesela za dohledu čtenářů. Žurnalisté jsou v tomto punktu odstrašující příklad za všechny.

Kunsthistorik vysaje potřebné informace z brožur, knížek, esejů, naklade si do úst předžvýkaný žvanec a potom s ním po nás plije... V čase rozmarů, kdy skoro každý hraje jinou roli, než která mu byla svěřena, musíme počítat s komunikací probíhající poklidně -- to ovšem není komunikace umění ba ani kultury. Kulturnost spočívá i v drobnosti umět se dorozumět s druhými, k tomu je potřeba jakýmsi způsobem ovládat jazyk, a my máme zástupcem a strážce kultury, co nedokáží hovořit ani česky, tedy, jakápak potom komunikace?

Mohu se mýlit, ale v evropském kotli se můžeme dočkat skutečně komunikativního jazyka v kultuře a v umění -- jenom se musíme zbavit té naší čecháčkovské vypečenosti a rádoby duchovní nadřazenosti.