25. 5. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 5. 2004

O snobství

Milimetrový, monokulturní, až nepřirozeně přirozeně vyhlížející trávník, předpokládající starostlivou péči sekačky -- traktůrku, obklopuje ze všech stran zapuštěný bazén s filtrací a protiproudem ( nebo alespoň kruhovej nadzemák, hlavně aby měli děti do čeho čůrat).

Interiér domu je dekorován roztodivnou směsí podivuprostých předmětů, které zaručeně nepocházejí z míst, jejichž duchovní odkaz mají zřejmě připomínat. Něco je "trendy", něco už méně a něco je naprosté faux pas, ale to neva, ti od vedle jsou na tom úplně stejně. No a dvakrát ročně je dobré navštívit operu ( třeba Prodanou nevěstu) nebo jiný, kvalitativně souměřitelný stánek. To abychom nebyli za nekulturní burany ( i když, to už snad dnes není nutné, všichni už přece chodíme na hokej).

Tak vypadá hrubý profil člověka, přijímajícího automaticky statusové symboly střední třídy. Díváme se na ně s odporem, přičemž jsme téměř všichni účastni procesu, během kterého se novodobé snobství stává neoddělitelnou součástí života.

Vznik snobství jako bezduchého napodobování a přijímání symbolů vyšší společenské třídy je datován do období, ve kterém došlo k mocenskému vzestupu třetího stavu, kdy se na základě majetkových přesunů, způsobených nutností zapojení většího množství obyvatelstva do ekonomických a politických aktivit, začaly hroutit hranice mezi uzavřenými kastami a vznikat propustné společenské třídy.

S tím, jak měšťanstvo nabývalo na společenské síle, začalo pochopitelně usilovat o mocenské pozice, které už nadále neměly být získávány původem a děděny, nýbrž měly být získávány cestou aktuální společenské úspěšnosti jednotlivce nebo skupiny. A protože moc není pro člověka rozeznatelná bez použití určité symboliky, vedla snaha nového stavu (budoucí mocné třídy), přebírajícího tuto společenskou moc k tomu, aby si symboly moci osvojil, a dal tak najevo, že je to nyní on, který udává tón a rytmus společenského směřování.

Měšťanstvo však nezačalo vytvářet vlastní symboliku moci a společenského postavení a místo toho se inspirovalo u světské i náboženské aristokracie, kterou se chystalo učinit zbytečnou v tom smyslu, že jí umožnilo přežívání v podobě historického skanzenu.

V době těchto společenských transformací nebylo zdaleka tak jasné, jak mocenské soupeření dopadne, a tak se přebírání stávajících symbolů jevilo určitě jako jediný prostředek, jak nabytou moc dostatečně avizovat.

A zde vidím podstatu tzv. snobství, tedy snobství odvozeného od zkratky SNOB, nenápadného přípisku v evidenčních knihách aristokratických klubů u těch jmen, která postrádala patřičný rodokmen, zato nepostrádala majetek, jehož se naopak začínalo nedostávat skutečné aristokracii.

Ono SNOB mělo navždy rozlišit ty, kteří své společenské postavení odvozují od svého původu a ty , kteří si ho museli, sine nobilitas, koupit.

To sebou nese těžko překonatelný problém. Narodil-li se někdo jako aristokrat, měl zaručen společenský respekt a přístup k moci. Využití této možnosti záleželo jednak na míře schopností, ale také na faktoru, který každá vládnoucí kasta, třída či strana musí dodržet, aby zachovala nekomplikovaný přístup k moci i dalším generacím -- novou generaci je nutno patřičně vzdělat a vychovat, aby byla schopna odolat možnému tlaku na své mocenské pozici.

A zvláště u aristokracie, nebo lépe řečeno u každé vládnoucí kasty, není tato potřeba naplněna jen instrumentálním osvojením vládnutí, ale hlavně okázalostí všech dalších kulturních projevů, které musejí očividně přivést každého k názoru, že příslušník této kasty je na vyšší (nejvyšší) kulturní úrovni dané společnosti.

Vzhledem k tomu, že dvorní vládnutí bylo (alespoň navenek) nerozlučně spjato s vysokou kulturní vyspělostí, každý aristokrat chápal svoji úlohu vládce ve smyslu Platonova filosofa na trůně, vládnoucího skrze a pro svou moudrost a vzdělanost. Na samotný výkon moci to jistě mělo pramalý vliv, ale ovládaní respektují buď nadlidskost nebo násilí (které má ale z dlouhodobého hlediska tolik nedostatků, že člověka až zamrzí to vykácení dříve neproniknutelného pralesa model).

Vysoká kulturní úroveň šla ruku v ruce s mocí a je nutné dodat, že je to poslední relikvie dnešní, společností pečlivě hýčkané aristokracie (pokud se ta nepokoušet vznášet nějaké majetkové nároky:-). Aristokracie a její vláda vyjadřovala rozdíl mezi patricijským a plebejským.

Z plebejských bažin vzešla buržoazie, upevňující svou společenskou prestiž v době, kdy bylo daleko důležitější jméno a patřičná symbolika, než to, kolik má dotyčný zlata a nemovitostí, neměla příliš na výběr.

Navíc, což je pro vznik snobství směrodatné, přesun mocenského těžiště probíhal doslova po staletí a "relativně" plynule, tudíž doprovodné symboly přecházely pomalu s ní . Byl tu však jeden podstatný rozdíl. Zatímco šlechta spojovala svoje právo vládnout s vysokou kulturní úrovní, zaručenou do daleké historie sahajícím rodem, buržoazie se jen těžko mohla na něco takového odvolat.

Její moc plynula z nových prostředků výroby , z práce a z inovace výrobních technologií, ze silného ekonomického růstu, který přemohl feudalismus a rozvrátil šlechtické dvory, naprosto neschopné přizpůsobit se novým podmínkám pro udržení moci a žijící ve své iluzi nadřazenosti.

Buržoazie vzešla zespodu, z malých obchodníčků, živnostníků a řemeslníků a budovala své postavení na tradici plebejské kulturní úrovně. A pokud chtěla buržoazie převzít rozhodující podíl na moci prostřednictvím adekvátní symboliky, nečinila tak proto, aby se s nimi ztotožnila, ale jen pro moc samotnou. Aristokracie tedy považovala svou kulturní úroveň za přirozenou součást a důvod k moci a vládě, kdežto pro buržoazii to znamenalo pouhé "být jako aristokracie".

A to je přesná a výstižná definice snobství -- být a vypadat jako mocnější , aniž bych to sám považoval za nezbytně nutné pro postavení samo.

Jak postupoval demokratizační proces ve smyslu rozšiřování společenské participace na čím dál větší okruh obyvatelstvem, klesala s tímto rozšiřováním nutnost mocenských symbolů; pokud je moc (formálně) rovnoměrně rozložena na celé obyvatelstvo a je na určité období propůjčována voleným zástupcům, nemělo by být pro takové symboly ve společnosti místo.

Zde se ale ukazuje, že společnost nejedná podle matematických schémat různých plánovačů (zejména těch, kteří chování společnosti ekonomizují, viďte pane prezidente), ale na základě vysoce komplikovaných postojů, které jsou komponovány z historických zdrojů a z potřeb řešit problémy zpřítomnělé budoucnosti, která sice je v konturách podobná našim prognózám, ale v celé skutečnosti se liší ani ne tak tím, co je jinak , jako spíš tím, co je navíc.

A tak i problematika vývoje mocenské symboliky, jakožto vývoje snobství se neuskutečňuje lineárně a paralelně, ale existuje životem fenoménů závislých na sobě kauzálně, ale pouze v otázce původu a vzniku. Máme tedy co dělat s vývojovou diachronií.

Jakkoliv jsou symboly moci dále neopodstatněné, co do funkce, jsou přesto stále hojně využívány. Instituce společenského řízení, jak prezident, tak vláda nebo parlament sídlí tam, kde dříve sídlili monarchové a aristokraté (i když je to třeba někdejší konírna), ačkoliv by dost dobře mohli vykonávat svou práci v kterýchkoliv jiných prostorách. Tedy bezdůvodně.

Jejich dopravní prostředky jsou, stejně jako v minulosti, jinak vybaveny a konstruovány, případně alespoň bezplatně zapůjčeny. Bezdůvodně.

Naši zástupci disponují také zvláštní ochranou (fyzickou i právní). Bezdůvodně.

Středověká mocenská symbolika se projevuje i v tom, že při různých, vesměs úředních záležitostech, jsou pořádány vskutku noblesní (a směšné) obědy a večeře, jakoby žranice pozitivně působila na mozky léta leptané politikou. Tedy bezdůvodně.

Pokud tato symbolika nese nějakou tradici, může to být jedině tradice aristokratická, protože od začátku vzniku třídní společnosti se jim , jak již bylo řečeno, nové mocenské kruhy přizpůsobovaly z nutnosti -- aby tím daly vzniknout snobství.

A u snobství je už dnes zbytečné ptát se po důvodu. Nevzniklo z potřeby, ale z nutnosti. Přesto se dokázalo úžasně pohodlně zabydlet, přičemž ale prošlo nevídanou metamorfózou.

Snobství dnes už není procesem automatického přejímání symbolů elit, ale naopak přizpůsobení se životnímu stylu většiny. Přitom jde stále o stejný princip přijímání mocenského statu quo. Jenomže dnes už se nejedná o vládnoucí minoritu, nýbrž o společenskou majoritu. S odcházející epochou rudého krepovaného papíru a tesilových kalhot, která byla vystřídána tisíciletou říší teleshoppingu, ztratilo i to nepopiratelné kouzlo iluze o životě na Západě.

A kdo za to může? Může za to proces demokratizace, a to doslova. Demo -- kracie , vláda vzešlá z lidu, totiž neimplikuje onu nutnost prezentovat vládu a moc jako atributy těch kulturně nejvyspělejších, ba naopak sebou nese požadavek jakéhosi "ideálu" průměrného člověka. Tento ideál ale není následován tím, kdo formálně moc drží -- lidem. Je následován tím, komu je moc propůjčována -- voleným zástupcem.

Naprostá odduševnělost politické scény je důsledkem toho, že politik musí být viděn jako jeden z lidu a nepřipadá v úvahu zdůrazňovat svou kulturní nadřazenost -- ostatně v drtivé většině případů by to byla jen chorá lež . Takový populismus v chování politiků má za výsledek oficiální legitimizaci novodobého snobství, deklinujícího od vznešenosti už jen proto, že vznešenosti prostě není třeba. Je ovšem neskonale absurdní, že úřednický politik je vlastně snobem, tedy napodobitelem již etablovaného lidového snobství a zároveň jeho úřad disponuje středověkými aristokratickými symboly okázalosti.

Snobství se posunulo do vyššího existenčního řádu, obrana proti němu je mizerná a ten, kdo se brání, se často pohybuje na hranici nepsaných i psaných zákonů společnosti. A po této stránce je opravdu těžké protivit se vůli lidu.

                 
Obsah vydání       25. 5. 2004
25. 5. 2004 Americký voják: Stříleli jsme v Iráku civilisty
25. 5. 2004 Zmanipuloval Írán americké neokonzervativce, aby zaútočili na Irák?
25. 5. 2004 Byla to skutečně svatba, ne teroristické hnízdo
24. 5. 2004 O lidech, kteří záhadně zahynuli v americkém vězení
25. 5. 2004 Brusel: Hádka o křesťanství
25. 5. 2004 Islám je neslučitelný s demokracií
25. 5. 2004 Protiromské vysílání České televize Petr  Uhl
25. 5. 2004 NESEHNUTÍ proti vyzbrojování Libye
25. 5. 2004 Novinári v putách, alebo kto je vlastne priateľom USA ? Lubomír  Sedláčik
25. 5. 2004 Co pořád tolik vadí na vztahu dvou osob téhož pohlaví? Jiří  Králíček
25. 5. 2004 Politika, nebo spíš móda snižování daní? Jan  Hošek
25. 5. 2004 Vysoké daně... a které? Pavel  Urban
25. 5. 2004 Bomba Ondřeje Neffa Zdeněk  Bárta
25. 5. 2004 O snobství Bohumil  Kartous
25. 5. 2004 Po bitvě je každý generálem? Miloš  Dokulil
25. 5. 2004 Pozor na ukrytý Parlament Ladislav  Žák
25. 5. 2004 Nedostatek financí je nemoc, kterou je možné léčit Petr  Fiala
25. 5. 2004 První dáma Německa - žena po jeho boku
25. 5. 2004 Cannabis: Perspektivní protinádorový lék?
25. 5. 2004 Autorská čtení časopisu Weles
25. 5. 2004 Hrabalova Hra života
25. 5. 2004 "Vyhozená" učitelka se ještě nevrací do práce Petr  Jindra
24. 5. 2004 ČT, Nova a Prima se dohodly na společném postupu při zavádění digitální televize
23. 5. 2004 Britská vláda je znepokojena agresivním jednáním Američanů v Iráku
23. 5. 2004 Nevysvětlené "podivnosti" v případě popraveného Nicka Berga
24. 5. 2004 S policisty se nemluví, aneb stále zamindrákovaní ochránci zákona Jan  Paul
23. 5. 2004 Moorův filmový pamflet získal hlavní cenu v Cannes
24. 5. 2004 Okupační vojska zanechala za sebou v Rafahu spoušť
24. 5. 2004 Nezavřené víko Henryho rakve Ivo  Bystřičan
24. 5. 2004 Novináři a "novináři" Štěpán  Kotrba
24. 5. 2004 Výzva naší schopnosti tolerovat odlišnost Štefan  Švec
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
22. 11. 2003 Adresy redakce
5. 5. 2004 Hospodaření OSBL za duben 2004

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
25. 5. 2004 Americký voják: Stříleli jsme v Iráku civilisty   
25. 5. 2004 Novinári v putách, alebo kto je vlastne priateľom USA ? Lubomír  Sedláčik
25. 5. 2004 Islám je neslučitelný s demokracií   
25. 5. 2004 Brusel: Hádka o křesťanství   
25. 5. 2004 Protiromské vysílání České televize Petr  Uhl
25. 5. 2004 O snobství Bohumil  Kartous
25. 5. 2004 Politika, nebo spíš móda snižování daní? Jan  Hošek
25. 5. 2004 Bomba Ondřeje Neffa Zdeněk  Bárta
24. 5. 2004 Nezavřené víko Henryho rakve Ivo  Bystřičan
24. 5. 2004 Novináři a "novináři" Štěpán  Kotrba
24. 5. 2004 Přítomnost vojsk OSN a NATO nezabránila v Kosovu "březnovému pogramu" Miloš  Kaláb
24. 5. 2004 Výzva naší schopnosti tolerovat odlišnost Štefan  Švec
24. 5. 2004 S policisty se nemluví, aneb stále zamindrákovaní ochránci zákona Jan  Paul
24. 5. 2004 Jaká má být televize veřejné služby   
24. 5. 2004 O lidech, kteří záhadně zahynuli v americkém vězení