Rolnická otázka

Před dobytím Aztécké říše Cortézem v roce 1521 žila většina Indiánů v malých rolnických komunitách. Během koloniálního období španělská koruna uznala právo Indiánů na půdu, kterou měli. Bylo to víceméně feudální právo, nikoliv soukromé vlastnictví, ale Indiáni mohli tuto půdu používat. Toto právo zůstalo zachováno po celou dobu, i po Mexické revoluci a vyhlášení nezávislosti v roce 1821. Ke změně došlo až za Benita Juáreze v roce 1867, kdy byla přijata liberální ústava. Benito Juárez, nejuctívanější prezident v mexické historii, byl sám Indián z Oaxacy. Nicméně věřil, že komunální vlastnictví půdy je překážkou v rozvoji země, a tak ji celou rozdělil mezi indiánské rodiny. Ve velice krátké době spousta Indiánů o tuto půdu přišla, protože se zadlužili nebo ji z jiných důvodů byli nuceni prodat. Došlo k obrovské koncentraci pozemkového vlastnictví v Mexiku, což bylo jednou z příčin revoluce v roce 1910 a Zapatova povstání. Výsledkem této revoluce bylo, že v Ústavě z roku 1917, která platí v Mexiku dodnes, byla zakotvena forma komunálního vlastnictví půdy zvaná ejido. Tak byla uznána indiánská tradice a nárok na půdu.

Mexické politické elity si tak koupily poslušnost indiánského obyvatelstva. Tvrdí se, že systém ejido byl jedním z důvodů, proč bylo Mexiko ve 20. století relativně politicky stabilní na rozdíl od mnoha dalších zemí v Latinské Americe, kde pravidelně docházelo k převratům a občanským nepokojům. Až do roku 1992 mnoho indiánských rolníků žilo z těchto komunálních pozemků. Je třeba zdůraznit, že žili ve velice chudých podmínkách. Ale umožnilo jim to určitou míru nezávislosti na národním projektu, která pro ně měla velkou cenu. A proto se také tak horlivě nenechali strhnout gerilovými hnutími.

Gerilová hnutí

Ačkoliv ozbrojené hnutí v Mexiku nikdy nedosáhlo takové intenzity a závažnosti jako v jiných latinskoamerických zemích, jeho význam bychom v žádném případě neměli podceňovat, už jen z toho důvodu, že částečně položilo základy zřejmě nejznámější gerilové skupině všech dob: EZLN. Mexické povstalecké hnutí bylo převážně levicově konzervativního ražení, propagující marx-leninské až stalinistické názory. Pravicové organizace jsou výjimkou a některé z nich jsem již zmínil (AC či PST). Pouze EZLN se z tohoto proudu klasické ideologické dichotomie vymyká, jí však věnujeme následující kapitolu.

Předvojem povstaleckého hnutí byla Strana chudých (PDLP - Partido de los Pobres), založená roku 1967 bývalým učitelem a komunistou Luciem Cabaňasem v odlehlé oblasti státu Guerrero, jednoho z nejchudších a nejindiánštějších států Mexika. PDLP hlásala marx-leninskou ideologii, včetně znárodňování, kolektivizace a eliminace soukromého vlastnictví. Na přelomu sedmdesátých let PDLP provedla řadu únosů statkářů, za které požadovala výkupné. Někteří statkáři byli zavražděni. V roce 1972 členové PDLP zabili třicet vojáků, v následujícím roce odpálili nálož ve známém turistickém centru Acapulco. V roce 1974 unesli senátora Rubéna Figueoru, kterého armáda po čtyřech měsících osvobodila. Koncem roku byl Cabaňas zabit a jeho nástupce Carmelo Cortes Castro již vzhledem k neustálému pronásledování nedokázal PDLP znovu sjednotit. V roce 1968 založil profesor Genaro Vásquez Rojas v Guerreru další povstaleckou skupinu: Národní revoluční občanskou alianci (ANCR - Alianza Cívica Nacional Revolucionaria). Když se Vásquez Rojas zabil v roce 1971 a ostatní představitelé ANCR se ocitli ve vězení, skupina se rozpadla. Dnes je ANCR dávána do souvislosti s Ozbrojenými silami národního osvobození (FALN - Fuerzas Armadas de Liberación Nacional), které působily na severu Mexika. Je možné, že členové rozpuštěné ANCR vytvořili jádro FALN .

V letech 1970-71 se objevuje hned několik městských gerilových skupin, soustředěných především v hlavním městě. Za všechny jmenujme alespoň prosovětské Hnutí revoluční akce (MAR - Movimiento de la Acción Revolucionaria), jehož jádro tvořili aktivisté vyškolení v Moskvě a Pchjongjangu. Finance získávali loupežemi a měli přímé kontakty na sovětskou ambasádu, následkem čehož bylo v roce 1971 vyhoštěno ze země pět sovětských diplomatů. Počátkem následujícího roku MAR podniklo sérii útoků v hlavním městě a na jihovýchodě země. MAR udržovalo kontakt s další městskou gerilou Revoluční studentskou frontou (FER - Frente Estudiantil Revolucionario) v druhém největším městě Mexika Guadalajaře. Další skupiny jako Los Lacandones či Zapatova městská fronta (FUZ - Frente Urbano Zapatista) působily krátce na počátku sedmdesátých let a staly se snadnou kořistí pro policii.

V roce 1970 založil Guatemalec José María Ortiz Vides Lidový svaz (UP - Unión del Pueblo), známý pro své radikální akce. UP provedl řadu pumových útoků proti nadnárodním společnostem a později ve spojení s Komunistickou ligou 23. září proti vládním úřadům, bankám a soukromým obchodům. UP položila základy pro další gerilovou skupinu Tajnou revoluční dělnickou stranu lidový svaz (PROCUP - Partido Revolucionario Obrero Clandestino Unión del Pueblo), založenou v roce 1972 ve Oaxace, ve které měl UP jednu z hlavních základen. Strategie boje PROCUP se podobala nechvalně známé Světlé stezce v Peru. Měl marx-leninské zaměření a působil ve státech Chiapas, Oaxaca, Guerrero a Michoacán. V roce 1980 se ideologicky spojil se zbytky PDLP a dnes je jednou z nejdéle působících ozbrojených skupin.

Další důležitou skupinou, která se počátkem sedmdesátých let objevila, byly Revoluční ozbrojené síly lidu (FRAP - Fuerzas Revolucionarias Armadas del Pueblo). Jejich první veřejnou akcí byl v roce 1973 únos amerického konzula, za něhož požadovaly propuštění třiceti vězňů a zaplacení výkupného. V následujícím roce FARP unesly tchána prezidenta Echeverríi. Povstalci provedli četné pumové útoky, ale po roce 1975 jejich aktivita klesala. V roce 1976 ještě unesli autobus se čtyřiceti cestujícími, ale přes její spojení s Komunistickou ligou 23. září se skupina nakonec v roce 1978 rozpadla úplně. FRAP je považována za ozbrojené křídlo rolnicko-dělnické organizace Národní dělnické, rolnické a lidové shromáždění (ANOCP - Asamblea Nacional Obrera, Campesina y Popular) .

Povstalecká aktivita byla především fenoménem let sedmdesátých. Osmdesátá léta jsou umírněnější, avšak od počátku let devadesátých dochází k novému nárůstu gerilového hnutí. Státní informační systém vydal v roce 1999 zprávu dokumentující operace 14 povstaleckých skupin, z velké většiny nových, doposud neznámých uskupení. Kromě EZLN na seznamu figuruje zejména socialisticky orientovaná Lidová revoluční armáda (EPR), která od roku 1996 provádí útoky na různé vojenské a vládní cíle ve státech Oaxaca, Guerrero, Veracruz a Chiapas. EZLN jakoukoliv spojitost s EPR popírá, EPR však pořádá akce v solidaritě s EZLN. Počet členů EPR se odhaduje na 150 a za její kořeny jsou považovány PDLP a PROCUP. V roce 1998 se od EPR odloučila Revoluční armáda vzbouřeného lidu (ERPI - Ejército Revolucionario del Pueblo Insurgente). Obě skupiny jsou zodpovědné za cca. 100 mrtvých za poslední tři roky . Mezi dalšími povstaleckými skupinami se na seznamu objevují např. Tajná indiánská armáda národního osvobození (ECILN - Ejército Clandestino Indígena de Liberación Nacional), Lidové revoluční hnutí (MPR - Movimiento Popular Revolucionario), Osvobozenecká armáda jihu (ELS - Ejército Liberador del Sur) a devět dalších skupin. Těmto skupinám však nelze přičítat velkou váhu, jedná se o malé skupinky roztroušené v horách jihovýchodního Mexika bez potřebného spojení na média a bez veřejné podpory. Jedinou významnou skupinou je EPR, která ovšem svými násilnými akcemi veřejnou podporu rychle ztrácí. Jedinou nevládní ozbrojenou silou v zemi s velkou morální podporou veřejnosti tedy zůstává EZLN, kterou lze však jen ztěží k těmto povstaleckým, levicově orientovaným skupinám přirovnávat.

Selhání jako závěr

Obecně lze říci, že vliv povstaleckých skupin byl v Mexiku v porovnání s ostatními státy Latinské Ameriky a především v porovnání s vlastním rolnickým hnutím opravdu zanedbatelný a sloužil především jako záminka mexické armádě tyranizovat a zastrašovat rolníky v odlehlých oblastech Mexika. O tom ostatně svědčí i stovky stížností a protestů obyvatel vesnic ve Oaxace, Guerreru, Chiapasu, Veracruzu, Pueble, Tabascu a dalších státech. Příčiny neschopnosti povstaleckých organizací získat širokou podporu veřejnosti leží především v tom, že je z velké většiny ovládali ortodoxní stalinisté a maoisté, jejichž ideologie byla na hony vzdálená principům mexické revoluce ztělesněným v osobě Emiliana Zapaty.

Dalším důvodem pro selhání revolucionářů je i částečná ochota vlády agrární otázku řešit, intelektuálové-revolucionáři tedy nemohli nalézt přesvědčené publikum. A konečně je zde i silně rozvinuté rolnické hnutí, které dokázalo značnou část svých požadavků dosáhnout nenásilnými metodami. To se rolníkům v mnoha latinskoamerických zemích dodnes nepodařilo. Nárůst násilí v posledních letech však ukazuje, že se i silné rolnické hnutí tváří v tvář rostoucí chudobě, globálním trhům a nadnárodním společnostem dostává do úzkých a hledá nová východiska. Můžeme jen doufat, že ozbrojený boj si zvolí jen menšina z nich.