Myslím si, že není od věci malá rekapitulace. Ve chvíli, kdy se komunisté dostali k moci, začali všude v první řadě odklízet své ideové soky a zbavovali se buržoazie. Mohli to samozřejmě provést nekrvavě, tzn. všechny odexpedovat za hranice své země a zakázat jim navždy vstup do vlasti. Jenže to by nestačilo. Vždy alespoň několik demokratů přesvědčených o zhoubnosti ideologie by se dozajista pokusilo ilegálně vrátit a bojovat proti novému systému. Postupovali tedy ze svého hlediska zcela racionálně. Popravy, dlouholeté žaláře a pobyty v pracovních táborech sjednaly novým vládcům respekt a vzbudily u potenciálních odpůrců strach, takže ti už neměli tolik odvahy byť jen slovně odporovat.

Atmosféra strachu a hledání nepřítele byly velmi důležité Sloužily totiž k mobilizaci, jak stranických vrstev tak i jednotlivých pracovníků Bylo možné hecovat: "Pakliže jsou všichni proti nám, musíme pracovat o to usilovněji a dokázat velkolepými výsledky své činnosti svou sílu a nezlomnost."

Válka s opozicí ať skutečnou či domnělou, okořeněná květnatými výroky soudů a politických představitelů také odvracela pozornost od problémů, se kterými se státy potýkaly. Vždy tu byla možnost vzniklé obtíže shodit na sabotéry, kteří byly s myšlenkami revoluce na štíru. Političtí vězni byli také velmi výhodnou, protože neplacenou, pracovní silou. I na jejich bedrech stála výstavba nové společnosti.

Ve chvíli kdy už byli všichni vnější nepřátelé zničeni - to už se většinou stalo mnohem dříve než o tom začali mluvit komunistické špičky -- začalo se vždy hledat uvnitř strany. Nacházeli se špioni a úchylkáři. A opět se popravovalo a posílalo do koncentráků. Požadavky dalšího a dalšího zatýkání a usvědčování byly neúprosné. Vyžadovaly obětavou práci tajných policistů a vyšetřovatelů Ti neměli příliš mnoho času. Za dveřmi už stáli další obvinění. Platilo zde osvědčené heslo - účel světí prostředky. "Nechceš mluvit? Však my z tebe dostaneme i to, co nevíš."

Po době největšího útlaku přišly nové kádry s mírnější politikou. Procesy pokračovaly, ale už nebyly tak časté a jejich výsledky tak tvrdé. Situace se takzvaně normalizovala. Zahnívala. Věřili však v tomto období čelní komunisté stále tomu, co hlásali? Bylo zřejmé že doba, kdy si budou všichni rovni a budou radostně žít pospolu bez soukromého majetku, je stejně daleko, jako když za její ideály bojovaly na barikádách.

Je dost dobře možné, že ano. Ale je to vlastně jedno. Pakliže by tomu nevěřili, museli svůj režim hájit, aby nepřišli o moc, kterou díky této ideologii získali. A jestli ano, pak nemohli přiznat, že se jim. ať už z jakýchkoliv důvodů nedaří své plány uskutečňovat. Proto museli přesvědčovat a to jakýmkoliv způsobem své spoluobčany a sebe, že všechno je v pořádku, že je vše na správné cestě. Že stačí už jen odstranit drobné překážky. A to opakovat stále dokola. Takhle nějak to probíhalo všude, kde vítězně zavlál rudý prapor.

Je třeba rázně skoncovat s tvrzením, že zločinnost těchto režimů byla zaviněna chybami jedinců či zneužitím situace. Ony samy své Staliny a Gottwaldy potřebovali, a proto si je vytvářeli. Důvody je třeba hledat přímo v kořenech komunistické věrouky. Marx mluvil o tom, že budoucnost patří třídě dělníků a jejich diktatuře. Díky této diktatuře mělo podle něj dojít k odstranění ostatních tříd a k nastolení spravedlivého řádu. Lenin k tomu přidal tezi, že tuto diktaturu, když se k tomu nemají sami pracující, nastolí avantgardní strana. A z něj pak vycházeli všichni ostatní. Chopili se moci a bez ohledu na to, zda po tom lidé toužili, se vytvářela nová společnost. Marx přeci tvrdil, že jsou lidé díky vývoji zkažení a je třeba je napravit. Ona převýchova tedy začala. Někteří lidé však byli vzhledem ke svému původu či kvůli "nedostatkům ve svém myšlení" nepřevychovatelní. Co tedy s nimi?! Jaká je tedy odpověď na otázku v názvu článku?

Komunistická doktrína je idealistická a humanistická, ovšem snaha o její uvedení do reality s sebou nevyhnutelně přináší státem organizované násilí. Toto násilí je však zcela zbytečné, už proto že změnu člověka jako druhu nelze provést uměle během jedné dvou generací. Komunismus je tak zřejmě nejnebezpečnější a nejzprofanovanější utopií v lidských dějinách.