Malý a nepříliš nápadný článek Washingtonu Post ze 14.11. PENTAGON OMEZUJE ZPRAVODAJSTVÍ Z POHŘBŮ (Pentagon Limits Funeral Coverage) svědčí o tom, že americká nechuť připouštět si některé aspekty války v Iráku jde ještě mnohem dál.

Bílý dům a Pentagon začali razit strategii kontroly a omezování nežádoucího zpravodajství. Úředníci už před časem zakázali novinářskou fotodokumentaci těl amerických vojáků na letecké vojenské základně v Doveru. Minulý týden pak vydal Pentagon nové opatření, týkající se pohřebních obřadů na arlingtonském Národním hřbitově: reportéři budou od nynějška vykázáni z prostor, odkud lze pořizovat snímky, případně vyslechnout pohřební řeč. Nejde prý o striktní zákaz, zpravodajství bude umožněno, pokud si to výslovně přeje rodina pozůstalého (což se reálně rovná zákazu).

Na otázku, proč přišlo toto opatření, prozradil ředitel arlingtonského hřbitova Jack Metzler jen tolik, že příkaz přišel z Pentagonu a je reakcí na jednu stížnost, odmítl ale sdělit detaily.

Řada zainteresovaných lidí nesouhlasí, mezi nimi i ředitel centra veteránů války v Perském zálivu Steve Robinson: "Znepokojuje mě to, protože nemůžete pochopit skutečnou cenu války, pokud nevidíte lidi po amputaci a lidi, kteří tam byli zabiti. Hřbitov svědčí o důsledcích války, ať se vám to líbí, nebo ne." Pentagon si to velmi dobře uvědomuje, a je třeba se podle toho před blížícími se volbami zařídit. Americké oběti a rostoucí náklady okupace stojí v samém centru dnešní kritiky irácké války v rámci USA (americká sebestřednost vás při sledování médií vždy znovu zarazí), proto ta zvýšená péče.

Nejnovější opatření amerického establishmentu zaujme zvlášť ve srovnání s právě probíhajícím mediálním boomem příběhu Jessiky Lynchové. Mladá americká vojákyně byla zachráněna na poslední chvíli z iráckého zajetí, to je samozřejmě tučné sousto pro masmédia. Minulý týden jste ji mohli vidět např. v "Today" show na nejsledovanějším televizním kanále Fox News a k tomu časopis Time přinesl exkluzivní 20-stránkovou reportáž "Skutečný příběh Jessicy Lynch".

Součástí byla i obsáhlá fotodokumentace, včetně dramatické fotografie, na níž americký vojenský lékařský tým vynáší Jessicu na nosítkách z letadla na německé vojenské základně. Bezvládné tělo, zsinalý obličej... Tato fotografie nikomu nevadí a je to dobře pochopitelné -- Jessica Lynch je součástí jiného příběhu. Příběhu, který nikoho neznepokojuje, ba který je naopak přímo zapotřebí. "Armáda právě hledala hrdinu," jak připustil anonymní vojenský důstojník. A Jessica Lynch je tak mladá, křehká a hezky blonďatá... tolik připomíná americkou barbinku.

Umně zaranžovaný a více či méně sentimentem podbarvený příběh jednotlivce -- oblíbený prostředek masmediální propagandy. Nikdy jsem si to neuvědomil jasněji, než když jsem sledoval americká média kolem 11. září 2003. Sentiment bez hranic, nové a nové individuální příběhy obětí, stesk jejich přátel, smutek partnerů...

Přesněji řečeno - sentiment sám o sobě je při vzpomínce na tak tragickou událost zcela na místě; do očí vás ale uhodil dvojí zásadní nepoměr: jednak bylo pod nánosem nekonečné sentimentalizace naprosto udušeno kritické myšlení. 11. září 2003 chyběly jakékoli hlubší analýzy, co ta tragédie znamenala, proč příšla, kdo ji spáchal a proč.

Druhý nepoměr se pak týkal a stále týká dnešního zpravodajství o irácké válce a následné okupaci. V USA nemine den bez obsáhlejšího článku a televizní zprávy, Irák je stále v centru dění. Jedna věc ale zůstává TABU i v serióznějších a relativně kritických médiích -- individuální příběhy Iráčanů, kteří na válku doplatili.

Nepochybně jsou jich v té zemi statisíce, leč do virtuální reality amerických médií nepatří... Kromě jedné, dnes už typizované a čas od času se opakující reportáže: příběhu Iráčana, vězněného a mučeného v lágrech diktátorského režimu, příběhu člověka, který se dnes vrací na stará místa a vydává svědectví. Dobře, že ty reportáže jsou, je to část irácké minulosti a sluší se o ní vědět. Jenže pokud se připustí jen tyto reportáže, jsme zase jen u příběhů, které se hodí do krámu. Cosi jako Jessica Lynch na irácký způsob...

"Nevědomost je základní situací naší existence, ale zároveň může být i naší volbou", říkal kdysi J.P.Sartre. Amerika dnes volí v drtivé většině právě tuto nevědomost. Týká se to obyčejných lidí, masmédií i politického establishmentu. Některé skutečnosti dnešní irácké reality není radno připomínat, ať už je to mrtvý americký voják nebo příběh strádajícího Iráčana... Je lépe to vytěsňovat z mysli. Také proto, že v opačném případě by se pak asi obtížněji usínalo a nakonec by nedejbože mohl padnout i mýtus "úspěšné a vítězné války v Iráku".

Autor je toho času plavčíkem ve Washingtonu