Ve své knize Trust: The Social Virtues and the Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a vytváření bohatství), viz má recenze v Nové přitomnosti z března 1996, ZDE, píše Francis Fukuyama, že důležitou podmínkou zdárného rozvoje ekonomiky je živá a aktivní občanská společnost, založená na vzájemné důvěře mezi občany, že vás soused, spolupracovník či partner nepodvede či neokrade. Společnosti, jejichž příslušníci si mohou navzájem důvěřovat, že se vůči sobě budou chovat slušně, jsou ekonomicky úspěšnější - proto, že se členové takových společností nemusejí zaštiťovat zákonem - složitými a nákladnými právními kontrakty.

Společnosti, v nichž vládne nedůvěra, zápolí nutně s břemenem nákladů na vypracovávání "obranných právních smluv". Ty samozřejmě zatěžují výrobky a služby dodatečnými náklady, takže v mezinárodní konkurenci vítězí ty společnosti, které břemeno těchto dodatečných nákladů nemají. Jejich výrobky a služby jsou tedy levnější.

Fukuyama argumentuje, že velmi výrazným faktorem při vzniku úspěšné americké kapitalistické společnosti byla existence církví a náboženských organizací. V době totiž, kdy jediným komunikačním spojením byl přes americký kontinent jen telegraf a dostavník, se mohl výrobce, který měl základnu řekněme v New Yorku, na své spolupracovníky a distributory roztroušené po Spojených státech spolehnout jen proto, že šlo o příslušníky téže církve. Výrobce věděl, že ho jeho spolubratři, s nimiž se společně modlí a vzývá téhož Pánaboha, ve vzdálenosti několika tisíc kilometrů neokradou.

V ČR je to, zdá se mi, často nějak opačně. Tam právě občan čeká - zřejmě oprávněně - z nejrůznějších stran nejrůznější podrazy, a když tedy neumí vyjít se svými spoluobčany lidsky na základě důvěry, zaštiťuje se právem - přesně tak, jak to Fukuyama líčí, že to zdravou společnost zbytečně zatěžuje.

Přitom se ještě v české společnosti, zdá se mi rozmohl docela patologický rys, že se práva ani nevyužívá natolik k dosažení spravedlnosti, ale k zamlžení skutečností a k prosazení nejrůznějších partikulárních sobeckých zájmů. Jak charakteristickým, archetypálním příkladem jsou v této souvislosti dlouholeté tahanice kolem televize Nova.

Kritizovali jsme zde v Britských listech nedávno Českou televizi ZDE, že se rozhodla vymáhat od televizních diváků se zpětnou platností koncesionářské poplatky, ale už je neinformovala, že se po třech letech tyto poplatky promlčují, pokud se k tomuto promlčení příslušný občan přihlásí. Ani, jak se zdá, ČT v upomínkách občanstvo neinformuje, že lidé, kteří mají nižší příjem než 1,4 minimální mzdy, jsou podle zákona od placení koncesionářského poplatku osvobozeni.

V ČR jsem se po publikaci tohoto článku pak setkal s názorem, že Česká televize nemá právní povinnost občany s těmito skutečnostmi seznamovat. Takže máme držet pusu.

Dělat to ČT skutečně nemusí :) ale je to pak solidní a slušná instituce?

Vracím se k celé věci proto, že jsem včera shodou okolností dostal v Británii od britského "TV Licensing", instituce, která pro veřejnoprávní BBC vybírá výroční koncesionářský poplatek, dopis, že se doba, kdy je ho za televizi nutno zaplatit, se znovu přiblížila. V dopise výběrčí firma informuje o nejrůznějších metodách placení, avšak zároveň dopis upozorňuje i na to, že podle zákona jsou v Británii občané starší pětasedmdesáti let od placení televizního koncesionářského poplatku osvobozeni a domácnost, v níž žije slepec, platí jen polovinu. K dopisu je přiložen stručný leták, v němž je jasně vysvětleno, jak tyto nároky na slevy uplatnit i jak získat zpět část zaplaceného poplatku, pokud by televizní divák během platnosti licence dosáhl věku 75 let anebo televizi přestal používat.

Předpokládám, že výběrčí firma, fungující pro BBC, ve svých dopisech veřejnost taky informovat NEMUSÍ o tom, kde je od placení koncesionářského poplatku osvobozen. V zákoně tato povinnost asi definována nebude. (Anebo naopak bude? :) )

Ať je tomu jakkoliv, některé firmy se dokáží, jak se zdá, chovat slušně. Jistě existují i v ČR. Uvědomují si, že když v rámci férovosti budou publikovat objektivní informace, i když to třeba znamená že vyberou méně, dobrá pověst, která je důsledkem takového férového postoje, bude nakonec instituci více ku prospěchu, než těch pár vydřených korun, získaných na základě úhybného zatajení veřejně prospěšných skutečnosti.

Takováto férovost, zdá se mi, je podstatou civilizovanosti.

A k civilizovaným firmám by mohla patřit i Česká televize.

Nebo to nejde?