11. 3. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
11. 3. 2003

Pohlednice z Timoru V.

Tak jsme se rozloučili s naším tlumočníkem Francesem a přiznám, že mi tu schází. Jeho tlumočení bylo skvělé nejen pro jeho dobrou znalost angličtiny, což je tu velmi vzácné, ale i pro dobré znalosti rozhlasu a jeho mimořádnou inteligenci. Frances je mladý chlapec, který se svou pílí vypracoval. Lyndal o něm natočila zajímavý televizní dokument "Frances se vrací". V pohnutých dobách roku 1999 objevila tohoto mladičkého chlapce v Oecussi a zdálo se, že je sirotkem, v chaosu té doby ztratil totiž veškeré kontakty s rodinou.

Předchozí reportáže Jaroslava Kováříčka z Timoru ZDE ZDE ZDE ZDE

Nakonec se ukázalo, že až tak zlé to nebylo, indonézští vojáci a milice vyvraždili jenom asi polovinu jeho rodiny, se zbytkem se přece jen spojil. Když jsem poslouchal to dramatické vyprávění příběhu jeho krátkého života, napadlo mne, že to samo o sobě je téma na celou knihu, nebudu se proto více rozepisovat. Učaroval mně, stejně jako všem lidem kolem, jeho nezdolatelný optimismus. Dovedl překládat nejen slova ale i jejich hlubší význam, takového tlumočníka Internews hned tak nenajde. Lyndel mu zařídila stipendium v Austrálii a všichni mu to přejeme.

Původně měl odletět krátce po mém příjezdu, ale nastaly jakési komplikace s australským vízem. Takže jeho odlet byl nejistý. Minulé úterý (4.2.) nám oznámil, že právě dostal to potřebné razítko a odlétá tento večer. Hned odjel domů aby si zabalil věci na cestu. Za dvě hodiny byl zpátky, slíbil totiž, že mi pomůže dokončit sérii oněch pořadů o bezpečnosti Timoru. Nedovedu si představit, jak se mohl sbalit tak rychle na cestu, která bude trvat tři roky. Také ještě stačil koupit dvě lahve šampaňského na rozlúčkovou oslavu.

A při té příležitosti pronesl spatra řeč, kdy jedno oko nezůstalo suché. V australském městečku Bathurst bude studovat žurnalistiku, ale já osobně si myslím, že na tuto profesi je příliš inteligentní, snad si časem najde něco smysluplnějšího. Francesovi přeji spokojenou budoucnost a už se těším, až se s ním zase někdy, už v Austrálii, potkám. Jeho případ je skvělým důkazem, že i přes nepřízeň narození se na nevhodném místě, může člověk se svým životem udělat něco mimořádného, má-li kromě talentu i dostatek odvahy a hlavně houževnatosti.

Náš šofér Niko mne také překvapil. Auto naboural ve čtvrtek, v pátek se s ním vrátil do Dili a v pondělí to přivezl opravené. Jak se mu to podařilo, nevím. V Austrálii by to klempíři chtěli mít alespoň týden. A oprava je provedena dobře, to jsem si se zájmem prohlédl. Ale nic moc mu to nepomohlo. Včera mi oznámil, že u Internews končí, rozhodl se pro dráhu podnikatelskou.

Nechce se prý nechat zabít nějakými idiotským řidičem na těch strašných cestách. Řečeno jinak, dostal výpověď. Objednal jsem si ho proto ještě jednou na cestu do Liquici, abych měl na něho nějakou nezapomenutelnou vzpomínku. Když jsme vyjeli z Dili tak jsme se skoro nabourali jen asi třikrát, což znamená, že Niko jel opravdu opatrně. Já už tu cestu znám velmi dobře, takže za jednou krutou zatáčkou jsem si mohl dovolit Nikovi nadhodit: Tak mi ještě naposled ukaž, jak leštíš auto o peří slepic. Raymond, který jako obvykle seděl na zadním sedadle, si raději lehl na podlahu.

Nehodlám tím vzbudit pozornost světové veřejnosti, hlavně té pokrokové, ale někoho to může zajímat: V Radiu Tokodede stala se neuvěřitelná věc - máme tam tekoucí vodu, ale nejen to, máme tam i sistinu, tedy záchod, ale nejen to, je to záchod evropského typu. Jak se to podařilo? Neptejte se, nepovím. (Jen napovím, jeden místní činitel pozdě zjistil, že na záchod k sousedům je to příliš daleko, tak jsem alespoň slyšel.) A nezaplatilo to OSN, Kofi Ananovi jsem tedy volat nemusel, peníze se sehnaly od Oxfam, tedy Angličanů.)

Také se mi stalo, že jsem utrpěl úraz na duši, tedy ne té svoji, ale té na zadním kole motocyklu. Vyjel jsem si trochu do kopců, kde cesty jsou k takovým nehodám náchylné. Naštěstí pneumatika vydržela až do Liqiuci, ale i tam oprava byla podivuhodným zážitkem. O tom se rozepsat stojí za to, nechám to ale až na jindy. Dnes máme před sebou téma velmi učené.

Jaké řeči se tu vedou.

Timorská vláda provedla několik zvláštních rozhodnutí. Tak například zvolila americký dolar jako státní měnu, což je v této zemi z nejchudších opravdu podivuhodné. Tím pádem je tu dosti draho, hlavně pro místní lid. Státním jazykem byla uzákoněna portugalština. Opět zvláštní, jenom asi deset procent lidí tu totiž tím jazykem mluví. Důvody, které k tomu vedly, neznám. Můj dojem je, že toto rozhodnutí udělali lidé, kterým to skýtá snadné výhody. Ta stará generace, která vyrůstala ještě před indonézskou invází a pamatuje portugalské koloniální doby. Mladí lidé s tím pochopitelně spokojeni nejsou, protugalsky nemluví. Jelikož podmínkou zaměstnání ve státních službách je znalost státního jazyka, většina lidí, především mladých, je tímto stavem znevýhodněna. A jsou to především mladí lidé, na kterých spočívá budoucnost země. Svoji nespokojenost dávají znatelně najevo, toto byl jeden z důvodů oněch protestních demonstrací v prosinci minulého roku. Myslím, že se to jednou bude musit změnit.

Každý člověk zde je vícejazyčný. Nejrozšířenějsí řečí je Tetun, tu umí skoro každý. Potom mají své vlastní jazyky v krajích, v Liquici a okolí je to Tokodede, v Los Palos zase Fataluku atd. Celkem je těch jazyků devatenáct. Mladí lidé mi říkají, že udržet všechny tyto jazyky je důležité, je v nich uchována jejich historická paměť, životní zkušenosti a ověřená znalost prostředí. Nezávislou budoucnost lze stavět jen na znalostech národních tradic. Proto se jim podařilo zachovat si svoji kulturní svébytnost i po čtyřista letech portugalské nadvlády a čtyřiadvaceti letech indonézské okupace.

Vědí, že tradiční jazyky jsou klíčem k jejich budoucnosti. Tito lidé vědí, že za minulostí totiž nelze udělat tlustou čáru. Ostatně to je také jeden z důvodů, proč tu budujeme nezávislé oblastní rozhlasové stanice, aby lidem v krajích byl dán jejich vlastní hlas a ne jen ten centrálně řízený rozhlas z Dili.

Proto mi chlapci v Radiu Tokodede říkali, že chtějí natáčet orální historii, pro budoucnost zachytit paměti starých lidí, kterých je tu povážlivě málo. Tohle není jen věc nějakého folkloru, tohle je nezbytný proces v mladé zemi, která si ozřejmuje svoji identitu a hledá svoji cestu do budoucnosti.

Při jedné zajímavé diskuzi mi řekl mladičký Raymond, který umí anglicky překvapivě dobře: Náš problém není jen chudoba, větší problém je naše chudé myšlení.

Jak tedy vznikla ta jazyková různorodost na ostrově s populací menší než Praha? Jak jsem viděl při své první cestě hlouběji do vnitrozemí, zdejší kraj je hornatý a tak po tisíce let žily tu kmeny isolovaně v uzavřených údolích. Dalo by se to možná trochu přirovnat ke Švýcarsku, kde také žily a žijí komunity ve svých kantonech. Portugalcům se nikdy nepodařilo zemi zcela otevřít, mnohá místa jsou těžko přístupná i dnes. Nepodařilo se to ani Indonézanům. Kolonizátoři i okupanti vždy obsadili jen větší města, jako Dili, Los Palos či Baukau, do vnitrozemí se nikdy smysluplně nedostali.

To se nepodaří ani mně, neboť do mnohých míst cesty stále nevedou, jen stezky. Tam v těch vysokých horách je svět naprosto jiný a ani nikdo z mých místních přátel tam nebyl. Jen občas horalé sejdou s kopců, udělají nezbytný nákup a v košíku si to na hlavě odnesou zpět. A terén ve vnitrození je vskutku divoký. Připomínám, že nejvyšší hora má skoro tři tisíce metrů, nemluvíme tu tedy jen o nějakých kopečcích. Nedovedu si představit, že bych sen tam kdy vydal s ruksakem na zádech, ač by mne to lákalo. Způsob života v těch místech je jistě hodně odlišný od toho jak žijí lidé na pobřeží. Ty různé jazyky odpovídají potřebám místního života a proto je důležité je uchovat.

Mladí lidé to tedy vidí tak, že národním jazykem má být Tetun a každý člověk by také měl znát jazyk svého kraje. Střední a mladá generace byla vychována v indonézském systému školství a proto ovládají dobře i Bahasa indonezia, tedy indonéžštinu a jako další jazyk by chtěli angličtinu. Ta se tu však na školách moc nevede. V Liquici jsem potkal chlapce jménem Asia, který mluvil anglicky poměrně dobře. Na otázku, kde se to naučil, odpověděl: Sám jsem se naučil. Jeho motivace byla příkladná. Pocházel z dobré rodiny, jeho tatínek je učitel portugalštiny, za okupace však měli vážné politické problémy. Vždyť to známe. Asia také říkal: Angličtina je pasem k celému světu, proto jsem se jí rád učil.

Už v Austrálii jsem si uvědomil, že jazyková komunikace bude jedním z velkých problémů, na znalost angličtiny tu nelze spoléhat. Jaký jazyk se mám učit?

Juliet Fox, kterou jsem potkal v Melbourne a která tu rok žila, mi sdělila, že ona se naučila Bahasa indonesia. Uvažoval jsem o tom, ten jazyk by se mi hodil i v Indonézii, kam se chci také ještě podívat. Jenže zde to byl jazyk okupantů a vím, že by to nebylo kulturně citlivé. Rozhodl jsem se pro Tetun. Už v Austrálii jsem obdržel malou příručku, která mne měla uvézt do tohoto jazyka. A tak poprvé v životě pronikám do tajů řeči pro nás naprosto exotické. Evropské jazyky mají podobnou gramatickou strukturu, způsob myšlení je obdobný. Při svých cestách asijskými zeměmi jsem už dávno poznal, že některé věty je důležité naučit se co nejrychleji. Ta nejdůležtější věta zní v Tetunu následovně: Sintina iha nebe?

V doslovném překladu to znamená: Záchod míti kde? Je to věta důležitější než třeba Dobrý den nebo Jak se máte? neboť se může stát, že na nějaké zdvořilosti není čas. S radostí přiznám, že jsem zatím tento nalehavý dotaz ještě použít nemusil, jeden ale nikdy neví. Timořeni původně psanou řeč neměli, jejich tradice jsou orální. Teprve Portugalci zavedli psaní latinkou. Alespoň se čtením nemám problém i když teď čelím jazyku naprosto odlišnému. Je to zatraceně zajímavé. Ale není to beznadějné. Ovšem existují dvě verze jazyka Tetun -- Tetun Dili a Tetun Terik. Výhodou je, že Tetun Dili vstřebal do sebe mnoho slov z portugalštiny, ovšem nevýhodou je, že já portugalsky neumím. Ale přece jen jsou tu mnohá záchytná slova. Například v Tetun Dili se dobrý den řekne Bon Dia, Dobré odpoledne -- Boatardi, to je všechno portugalština.

Tetun například nemá své slovo pro problém (a vlastně máme ho i my v češtině? praotec Čech to slovo asi neznal!) a také nemá slovo pro děkuji, používá se portugalské Obrigadu, když jste muž, anebo Obrigada, jste-li žena. Zajímalo mne, proč tito zdvořilí lidé nemají slovo pro děkuji. Bylo mi vysvětleno, že to není v jejich způsobu myšlení.

Když mi někdo něco dá a já bych řekl děkuji, tak by to bylo považováno za uzavřenou věc. Tady je to bráno jako záležitost otevřená, dnes máš ty, tak mne hostíš, možná i zítra mne budeš hostit, ale až budu mít já, budu zase hostit tebe. A tady už narážíme na rozdilnosti nejen linguistické ale hlavně kulturní. Pro ilustraci dodám, že když pracujeme ve studiu a jdeme na oběd, tak to platím já.

A ti chlapci mi za to nepoděkují. Není zapotřebí. Já ten oběd platím ze dvou důvodů. Jednak je to ustálená tradice, že starší osoba platí za mladší, asi jako u nás bývalo zvykem, že muž platil za ženu, i mezi přáteli, než nás z toho vysvobodili naše amazonské feministky. Takže pro mne, co by starce, je přirozené platit. A ten druhý důvod je zcela prostý, chlapci jsou chudší než kostelní myši, oni sice ví jak přežít, ale do restaurace by se mnou za své jít nemohli. A kdybych peníze neměl? Tak bychom měli k obědu třeba jen banány. Přiznám, že zpočátku mi to připadlo opravdu poněkud zvláštní, pozvete někoho na oběd a on ani nepoděkuje. Ale právě v tom je to kouzlo poznávání odlišných kultur. Za čas ale možná zjistíme, že je to trochu jinak.

A tím jsem se dostal k té nejzajímavější části učení se tak odlišného jazyka, tedy kulturní rozdílnosti. Nějaké to portugalské slovo se zajisté hodí a já teď pracně lovím vše, co zůstalo v mé hlavě z lekcí latiny i francouzštiny, každé slovíčko příjde vhod. Tak třeba počítat se řekne konta. Pro hodinu slovo mají, je to tuku. Tuku hira - kolik je hodin? Slovo tuku ale znamená i někoho bacit. Minuta už jim byla neznámá, proto se používá slovo minutu. Časové údaje se vyjadřují portugalsky, zdejší lidé si asi s časem hlavu příliš nelámali. Další slova z portugalštiny jen prozrazují čeho v místní řeči nebylo, uvedu jen několik příkladů: Nashledanou -- Adeus, Promiňte -- Diskulpa. Prosím -- Halo favor. Dovolená -- feria. Baterka -- lampada. Hudba -- muzika. Kytara však se řekne viola a housle jsou rabeka. Řidič je kondutór. Takže je pro našince přecejen možné se něčeho pro začátek zachytit.

Na rozdíl od svých australských kolegů mám výhodu, že jsem Čech, Tetun se totiž vyslovuje foneticky, podobně jako čeština a má i stejné zvuky. Bez potíží mohu číst text a každý mi rozumí, tedy kromě mne samotného. Při první lekci Tetun nám učitelka rozdala texty a chtěla, abychom nahlas četli. Moje australské kolygyně měly problém a myslily si, že já jsem se už někde Tetun učil. Já to jen četl, jako kdyby to byla čeština.

Uvedu příklad: Potřebujeme slovo struktura. To je slovo vskutku internacionální. V angličtině se píše structure, ale vyslovuje strakčr. Tomu už Timořani nerozumí, když ale já řeknu struktura, tak jsme všichni doma.

Dalším příjemným překvapením bylo zjištění, že mnoha slova v Tetunu připomínají slova česká, pochopitelně s jiným významem. Tak třeba barak znamená hodně. Kulit je kůže. Český lis je tetunská cibule. Ba -- jíti. Ema - osoba nebo lidé. Fuk -- vlasy. Husu -- zeptat se. Kostela -- žebra. Kurva -- zatáčka nebo otočit se. Po -- prášek. Sukat -- měřit. Tata -- kousat. A tak dále.

Mnohá slova v Tetunu sice česká nejsou, ale klidně by mohla být, našemu uchu znějí přívětivě. Posuďte z následujícího výběru: labarik (děti), koko (ochutnat), kadiuk (krab), haruka (poslat), hakmatek (odpočívat), furak (krásný), fraku (slabý), fatuk (kámen, skála), aban (zítra), uluk (první), susuk (moskyt), ruin (kost), ka (nebo), dalan (cesta, ulice). Takových pěkných slov je v Tetunu hodně, ještě si je tak pamatovat a neplést si je. Jít se řekne ba ale be je voda. Fan znamená prodat, fani kýchnout a fanu probudit se.

Poněkud komlikovaná je situace s osobními zájmeny. Já se řekne Hau, to jsem si zapamatoval snadno, řekl jsem si: Budu mluvit jako pes. Ty se řekne většinou ita, mluvíme-li však k dítěti nebo psovi, řekneme O, osobě ctihodné řekneme ita bot -- ty veliký. Ale v běžné konverzaci se používají ještě jiná slova, starší osobě se neříká vy nýbrž Apa, tedy otče a ženě Ama -- matko. Starší osoby stejného věku jsou oslovovany Tiu, Tia -- strýčku, teto. Když se s někým vskutku spřátelím tak jako u nás máme formu tykání, zde mohu oslovovat bratře, sestro.

Slovo ita znamená také my, pokud je v tom zahrnuta i osoba, s kterou mluvíme. Jinak my je ami. On, ona je nia, ovšem slůvko nia také mění význam zájmena. Hau Jaroslav -- Já (jsem) Jaroslav, Hau-nia naran Jaroslav -- moje jméno (je) Jaroslav. Podotknu, že ta fonetická podobnost má pro mne výhodu i z druhé strany. Když se někomu v Austrálii představím, tak se zpravidla zalekne a hned se ptá, jak se Jaroslav řekně nějak zkráceně. Tady řeknu Jaroslav, každý to přesně zopakuje a pamatuje si. Jen se někteří díví jaké že je to australské jméno. Vysvětlím, že jsem Čech, Někteří pojem o Československu mají, jiní ne. Plézt jim hlavu s tím, že se Československo mezitím rozpadlo je zatím zbytečné. Moje jméno ovšem vysloví tak přesně jako by byli rodilí Češi.

Gramatika je velmi snadná, není tu skloňování ani časování, tyto potřeby se vyjadřují opisováním. Do toho způsoby myšlení je nutno proniknout. Tak třeba žaludek je kabun a kabun moras je břicha nemoc, to ještě není zlé, horší je kabun dulas, to už patří mezi rychlé sporty. Moje poetická duše se těší z mnoha takových kouzelných slovních spojení. Uvedu několik příkladů: oan je dítě, kiak -- chudý, nebohý, oan kiak je sirotek, tedy nebohé dítě. Pro slovo mluvit je tu výraz koalia, koa znamená sekat nebo sklízet rýži, lia znamená slovo, tedy tesat či sklízet slova. Matan znamená oko, matan dukur, tedy oko spící, je ospalý; matam ben -- oko tekutina, slza, matan kinur, oko žluté, je žloutenka atd. Dada je táhnout, is je dech, dada is je dýchat. Fo lia -- dát slovo, tedy slíbit. Isin je tělo, isin katar -- tělo svědění je vyrážka, isin mana -- tělo horké je horečka, isin rua -- těla dvě znamená těhotenství, isin mate -- tělo smrt je mrtvola. Rozkožný je i výraz pro hemeroidy -- kidak mean, čili zadek červený. Takovýchle poetických skvostů nacházím nepřeberně.

Kupodivu Tetun nemá výraz pro slovo býti, alespoň mi odpadla starost jak přeložit do Tetun Hamleta. Míti se řekne iha, což ale znamení také tohle je a předložky do, na a k. Iha je užitečné slovo, rád je používám, má tolik významů, že je dobrá šance nějak se strefit. Jiné řasté slovo je diak -- dobrý, dobře, správně. Zdá se mi, že v Tetun je tendence vyjadřovat se pozitivně, pro slovo špatný je tu sice výraz "of", ale běžně se říká "la diak" tedy ne dobrý. Takže většinu slov lze obrátit do negativu předložkou "la", ne.

Těch obdivuhodností je vkutku mnoho. Je zajímavé poznávat, že lidé také mohou myslet úplně jinak. Třeba otázky jsou skoro vždy otevřené širšímu výkladu. I tady si lidé ráno říkají Jak se máš? Otázka však zní: Ita iha idak ka lae. Ty míti dobře nebo ne. To ka lae (nebo ne) uzavírá skoro každou otázku, aby odpovídající měl prostor k odpovědi. Říci pouze Máš se dobře by vyžadovalo odpověď -- Mám se dobře.

Otázka se totiž tvoří pouze intonací, gramatickou formu nemá. Teprve se učím jak klást správné otázky, odpověď totiž zpravidla zní ano. Třeba se ptám Raymonda: Ten kompjůtr ve studiu ještě nepracuje? A on odpoví: Ano. Já teď nevím zdali pracuje nebo ne, ale on mi říká, že ano, mám pravdu, kompjůtr nepracuje. Také se nemohu ptát: Mám zabočit do prava nebo doleva? Odpověď zní: Ano. Myslím, že mladý člověk se může Tetun naučit snadno a rychle, já si ale musím přiznat, že starý mozek už holt nemá tu svěžest a tak to musí napravovat pílí. Učím se slovíčka, ale za tři dny musím opakovat. Chce to zarputilou vytrvalost a jde to neinejk, tedy pomalu. Ale jde to a už se domluvím. V sobotu jsem poprvé při pracovní poradě v Radio Tokodede neměl po ruce žádného tlumočníka, musel jsem tedy plavat jak se dalo. Domlouval jsem se pomocí slovníčku, rukama, kreslil jsem na tabuli.

Chlapci v sobě také objevili pár anglických slov a kupodivu udělali jsme znatelný kus práce. Je to náročné a namahavé, ale není to bez zajímavosti.

Dili je překvapivě dosti internacionální místo. Dnes jsem v restauraci mluvil ke kuchaři Tetun, ale vůbec mi nerozumněl. Potom jsem zjistil, že je to Číňan a místním jazykem vůbec nemluví. Pochází odněkud od Šanhaje a mluvil trošku anglicky. Moc pěkně jsme si popovídali o poměrech v Číně. Naproti mám indonézskou muslimskou restauraci, Tam jim zase děkuji slovy Terima kasih, tedy indonézsky. Bydlím ve Vila Bemori, kde jsou samí internacionálové od Spojených národů, mladá Australanka, černoška z Afriky a jsou tu též dva příslušníci PKF, tedy ochranné armády, dívka a chlapec z Ukrajiny. S těmi zase rozmlouvám rusky. Jak už jsem se zmínil, s majitelkou místní diskotéky, která je indonézská Číňanka, jsem se domlouval německy. Vskutku zajímavé, jak každý jazyk příjde vhod i v místě tak odlehlém, jako je Timor leste.

Začínám svoji práci rozjíždět naplno. Chlapci reagují pozitivně, motivovat je se zatím daří. Tak jsem se rozhodl, že budu Radio Tokodede renovovat. Také pracuji na návrhu organizační struktury, vysílacího schématu, tvorby pořadů, údržby budovy i technického vybavení. A najednou jsem zjistil, že Tetun je k těmto účelům nepoužitelný, nemá totiž potřebná slova. Poslední dvě generace byly vychovány v indonézských školách, proto i pro různé vyhlášky, pokyny a pravidla používají tohoto jazyka. Tak mne ta Bahasa indonesia stejně nemine, zítra si jdu koupit slovník a začnu lovit potřebné výrazy. Slibuji, že záhadami indonézštiny vás už unavovat nebudu, stačí když ten jazyk bude unavovat mne.

V příštím pokračování budu psát o všelijakých nebezpečenstvích, jaká tu na člověka číhají. Upozorňuji, že to bude čtení jen pro lidi silných nervů.

Dili 9.3.2003

                 
Obsah vydání       11. 3. 2003
11. 3. 2003 Chirakův poslední trumf: veto proti válce Josef  Brož
11. 3. 2003 Protifrancouzské a proválečné vtipy, jaké si Američané posílají po netu
11. 3. 2003 Velká Británie: První konzervativní poslanec složil funkci na protest válce v Iráku
11. 3. 2003 Pistole, lži a video Miloš  Kaláb
11. 3. 2003 Ještě k Bowling for Columbine Jindra  Vavruška
8. 3. 2003 Bowling for Columbine -- dobrá ukázka investigativní práce Jan  Čulík
10. 3. 2003 Václav Klaus: známy politik neznámym prezidentom Oskar  Krejčí
11. 3. 2003 Pohlednice z Timoru V. Jaroslav  Kováříček
10. 3. 2003 Reakce: Ohrožuje ČT přípravou svého digitálního vysílání české komerční televize? Jan  Čulík
10. 3. 2003 Jaké to bylo v České televizi dne 11. září 2001 Jan  Čulík
11. 3. 2003 Jaký je rozdíl mezi akcí televize BBC "Children in Need" a "humanitárně-novinářskou nadací" Člověk v tísni při ČT? Jan  Čulík
11. 3. 2003 Tragedia Britských listov
11. 3. 2003 Sýrie v RB k Iráku: Jde o spravedlivou věc nebo o ozbrojené přepadení?
11. 3. 2003 Demokracia versus terorizmus Pavol  Fabian
10. 3. 2003 Výzva papeže Jana Pavla II. k zachování míru
10. 3. 2003 DOKUMENT: Pacem in terris
10. 3. 2003 Rakovina se "bude brzo léčit zásahy do genetiky"
11. 3. 2003 Starý a starší svet: Útok na Irak -- začiatok konca? Martin  Kunštek
11. 3. 2003 Otcova roľa Tomáš  Forró
10. 3. 2003 I anglosaské právo zůstává právem Petr  Schnur
10. 3. 2003 NOVÉ POVĚSTI ČESKÉ
tentokráte o Jánošíkovi a finanční situaci vlivných slovenských osobností
Hugo  Schreiber
11. 3. 2003 Sterilizácia rómskych žien: A čo tak ponúknuť dvadsaťtisíc Slotovi? Juraj  Král
11. 3. 2003 Modrá je dobrá, najmä keď prekryje korupčnú hnilobu? Marián  Repa
10. 3. 2003 Monitor Jana Paula: Současné výtvarné umění a média Jan  Paul
11. 3. 2003 Stalin: Záhada diktátorovej smrti Peter  Greguš
11. 3. 2003 Desať rokov po: Slovensko potrebuje druhé osvietenstvo Boris  Zala
10. 3. 2003 Tajnosti a klamstvá Európskej komisie: oslabovanie sociálneho systému Radovan  Geist
10. 3. 2003 Zabudnite na demokraciu
11. 3. 2003 Vzbura v Bolívii
5. 2. 2003 Pošta redakci
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech
5. 3. 2003 Hospodaření OSBL za únor 2003 Jaroslav  Štemberk

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
11. 3. 2003 Protifrancouzské a proválečné vtipy, jaké si Američané posílají po netu   
11. 3. 2003 Pohlednice z Timoru V. Jaroslav  Kováříček
11. 3. 2003 Pistole, lži a video Miloš  Kaláb
11. 3. 2003 Chirakův poslední trumf: veto proti válce Josef  Brož
11. 3. 2003 Jaký je rozdíl mezi akcí televize BBC "Children in Need" a "humanitárně-novinářskou nadací" Člověk v tísni při ČT? Jan  Čulík
10. 3. 2003 Reakce: Ohrožuje ČT přípravou svého digitálního vysílání české komerční televize? Jan  Čulík
10. 3. 2003 Václav Klaus: známy politik neznámym prezidentom Oskar  Krejčí
10. 3. 2003 Turecko lekci dostalo a současně uštědřilo Miloš  Kaláb
10. 3. 2003 Prázdný patos na Hradě a v Podhradí Vladimír  Rott
10. 3. 2003 Rebel musí souznít s davem Martin  Gřeš
10. 3. 2003 Výjimečnost pro všechny Karel  Mašita
10. 3. 2003 I anglosaské právo zůstává právem Petr  Schnur
10. 3. 2003 Jaké to bylo v České televizi dne 11. září 2001 Jan  Čulík
10. 3. 2003 Zpětné zrcátko a čelní sklo na další cestu Miloš  Dokulil
10. 3. 2003 Tabu, tabula rasa a ta buranská povaha Ondřej  Hausenblas

Pohlednice z Timoru RSS 2.0      Historie >
11. 3. 2003 Pohlednice z Timoru V. Jaroslav  Kováříček
7. 3. 2003 Pohlednice z Timoru IV. Jaroslav  Kováříček
6. 3. 2003 Pohlednice z Timoru III. Jaroslav  Kováříček
27. 2. 2003 Pohlednice z Timoru II. Jaroslav  Kováříček
26. 2. 2003 Pohlednice z Timoru I. Jaroslav  Kováříček